- cesta domů
Na cestě domů je vždy něco zvláštního. Jste plní zážitků, ale zase se těšíte domů. Užili jste si dovolenou, ale zase se těšíte na ty, které jste dlouho neviděli. Prostě ... domov.
U mě to bylo ještě tím, že moje boty mi zničily nohy a také už mi trochu kluci lezli na nervy. A tak jsem se domů docela těšil.
Vstávali jsme ráno, v majestátním údolí, které mělo překrásnou ozdobu. Na úplném konci údolí, tam kde se zvedal štít pohoří, rost malý listnatý stromeček. Všude kolem něj byla kleč a jehličnany. Nedokážu si představit, jak se tam dostal.... Vysadil ho nějaký ovčák? Zamilovaná dvojice? Nebo ho tam jen zavál vítr? Tady je obrázek.
Chodí k němu někdo? Pak jsme sestoupili. Přošli kolem sběračů borůvek, což bylo po dlouhé době kdy jsme někoho slyšeli mluvit. Pak jsme došli na silnici, a čekali, že nás čeká asi 20 kilometrů po silnici. No, nebyla to pěkná představa, ale utešovali jsme se tím, že někoho můžeme stopnout. První auto co kolem nás projelo, mělo nákladový prostor plný Rumunů, bylo jich tam asi 5. A oni nám zastavili!
Z přední části auta vyskákalo dalších 6 lidí a rukama nohama ukazovali že máme nastoupit... Tak jsme se tam v 8 lidech a 2 psech nacpali. To byla jízda! Řidič nekoukal moc na předpisy a kalil to devadesátkou, přejíždel plný čáry a předjížděl auta. Ale zkrátil nám utrpení, neboť jsme se v pohodě dostali na autobus, který nás odvezl do civilizace.
Dojeli jsme do Pętrosan. Tady se vyvrbil můj problém s nedostatkem peněz. Lístky jsme měli až z Aradu, 300 km daleko. A já neměl na cestu. Dohodli jsme se s Paštikou, že dostopuju do Devy, odkud už mi lístek koupí a já mu to zaplatím doma. Tak začala moje další epopej.
Asi 150 km na stopování. V Čechách by to bylo dneska nemyslitelné. Kluk s batohem a cestuje stopem. Nikdo by mi nezastavil... Ne tak v Rumunsku. Čekal jsem na okraji Pętrosanu a v hlavě jsem měl jen tři slova Hatşek, Simeria, Deva. Města kam se musím dostat. 20 minut jsem čekal, ale nakonec úspěch. Jeden Němec mě vezme na křižovatku před Simerií. Tak jsme jeli hodinu, povídali si, já neuměl německy a on neuměl anglicky, prostě jak se dalo.
Druhá část, Simeria – Deva, byla trošku kratší. Ale stopoval jsem déle. Až jsem ztratil hlavu a šel hledat jiné místo. Chvíli jsem šel podél silnice s napřaženou rukou, až mi někdo zastavil a hodil těch 13km do Devy. V 17:15 jsem byl v Deve. Vlak jel v 23:39, co budu dělat? Napadlo mě, že ještě zkusím stopovat do Aradu, abych nemusel nic platit, ale nedařilo se mi to. V duchu jsem počítal, 1,2,3, ... 23,24, ...45,46,47,48,49,50... seru na to. Dvakrát jsem se přemístil a ujelo mi asi 200 aut, než jsem to vzdal. Úkol jsem splnil, dojel jsem do Devy, ale čekalo mě 4,5 hodiny čekání. A byla zima.
Vážně, takhle jsem nepromrzl ani na Galbeně. Ani nikde jinde.
Cestu vlakem jsme všichni mlčeli a spali. Na cestu zpátky, mi zbyla malinká svačinka, asi na těch 14 hodin jízdy. Po příjezdu do Prahy jsem měl strašlivý hlad...
To je vše z mého rumunského deníku. Líbilo se vám to, smradi :)?
Konhi
Žádné komentáře:
Okomentovat