35 věcí a každá nová...

... odložím to na zítra. Včera jsi říkal, že to odložíš na zítra...

Mám před zkouškama.

Před důležitýma zkouškama. Před těma, co rozhodnou o mém žití a nežití na škole. Zatím se mi povedlo pokazit dvě, které musím opakovat, a ta nejtěžší mě teprve čeká.

Ono by to bylo v pohodě, kdybych nemusel stíhat milion dalších věcí. Začíná to totiž na mě docela doléhat...

Mám práci do oddílu, neboť mě čeká hra ve městě, kterou musím organizovat. Musím všechno vymyslet, rozdělit role a udělat kostýmy. Dojít na radu a všechny o tom seznámit. Budu muset jít na schůzku a vymyslet jí, vymyslet hry co budem hrát...

Musím doma vařit. Což mě štve nejvíc, protože tím porušuju svojí zásadu nevařit pro ostatní. Což mi zase zabere nějakou hodinu.

Dále se chci taky vidět se slečnou, nejmíň v úterý. Čeká mě autoškola a další věci.

Není to ani tím, že bych si vymýšlel další věci na práci, či prokrastinoval... ale prostě ten život jede dál a věci, které jsem si na sebe vzal, když jsem ještě neměl zkoušky, jedou dál a nabalují se jako sněhová koule. Ne že bych to nezvládal, ale moje myšlenky jsou odrazovány od učení....

Ale já to dám.
Já to musím dát.
Já to chci dát.

Konhi

Jdi do prčic...

...kdo je větší blázen? Ten kdo jde, nebo ten kdo ho následuje?...

Pochod Praha-Prčice snad nemusím představovat. Kdo se ho neúčastnil, aspoň o něm slyšel.

Pokud vím, v mé věkové kategorii o něj moc zájem není. Zdá se, že věková cílová skupina jsou důchodci, kteří si chtějí připomenou staré časy kdy byli mladí (a ti jsou ti největší borci!), a opilci, co se jdou ožrat po cestě.

Mladí lidé jdou buď poprvé a naposled, nebo zestárnou zkoušením. Mám hrozný respekt před staršími ročníky co se mohou pochlubit 17ti botičkami ze 70ti-kilometrové trati. Já jsem šel 3-krát (20, 32, 50) a jsem na ně hrdej. Dokonce jsme takového jednoho hrdinu potkali, měl na sobě čepici s Ferrari, a jel podle toho. Potkali jsme ho na 28. kilometru a pak nám utekl. Bylo mu nejmíň šedesát! Pokud vám někdo tvrdí že staří lidé nemají páru, vezměte ho na pochod Praha-Prčice a jděte rychle, po chvilce vás začnou předbíhat staříci.

S kamarády jsme se dohodli na 50 km. Není to nejdelší trasa, ale druhá nejdelší. Kluci to šli loni, já to šel poprvé. Ale jsme všichni mladí turisti, kteří ví o čem to je.

Dostal jsem varování, že posledních 5 kilometrů je vražedných. Nechtěl jsem jim věřit po půlce trasy (25 km) kdy se mi nic nestalo, ale nepředbíhejme.

Začali jsme v sedm. To znamená jít vlakem v pět. To znamená vstávat ve 4. Jako ilustrace dobrý. Ráno byla docela zima a v povodí Sázavy se převalovala mlha. V Pikovicích jsme začali, a čekali nás kopce. Jako začátek docela špatný. Vyrazili jsme v první části vlaku, která utvořila první špalír pochodu. Docela nás to bavilo. K první kontrole se dalo v klidu dorazit, zvlášt když jsme drželi rychlost 5km/hod. Sfoukli jsme prvních 12 km.

Ke druhé kontrole se šlo po silnici, ve strašném vedru. Netušíte jak moc tyhle pochody ovlivňují povrchy a počasí. V Osečanech jsme udělali chybu, že jsme si sedli. Takovou chybu nedělejte. Lépe ujdete 50 km bez přestávky než když si sednete. Určitě si nedávejte sedací přestávku po 30 km v nohách, bude to ještě horší.

Půlku máme za sebou, vzhůru k další. Kosova hora byla dosažitelná docela v klidu, až na víc lidí pochodujících z Prahy a Týnce. Následovala jen další kontrola na 39. kilometru do noční můry.

Tyhle věci se nedají popsat... Musí se prožít. Cítíte jak nemůžete dál, jak sice nohy ještě můžou ale mozek vám říká: padni, padni, padni. Chcete zvracet, ale v puse máte hořko a víte, že vám to neuleví. A jen jdete dál, bez cíle v dohledu... Je to psychologická zátěž pro ty, kteří na pochodu ještě nebyli. Do Prčic se dá dojít opravdu jen několika cestami a znalci je znají dokonale. Ale já ne. A tak jsem nevěděl kolik mi zbývá. A na cestě je to vážně utrpení.

Ale došel jsem. A dojel jsem i domů. Až na menší incident s kočárkem plným hnusného nealkoholického piva, jsme se naskládali do vlaku a jeli domů. Bolely mě kyčle a chodidla. Také jsem chodil jako namrdaný kačer, jsem rád že to slečna neviděla. Naštěstí jsem přijel k ní a mohl se dosyta vyspat. A druhej den jsem byl docela v pořádku... až mě to udivilo. Jen jsem nemohl sedět chvíli na jednom místě, neboť jsem zase zatuhl. Uvidíme zda někdy dám 70tku.

Konhi

Konhi

Barevná hra

...a co kdybych tě střelil paintballovou zbraní? Počítá se že bych se domaloval a šel do školy za klauna?...



Záda mě bolí a zásahy modrají.

Tak jsem strávil zase další víkend. Šli jsme v sobotu odpoledne si zahrát (pro některé) paintball. Prostě si po sobě zastřílet barevnými kuličkami. Proběhat se a objevit, jak se moc bojíme.

Organizoval jsem to já, a některý změny mě docela vystrašily. Ale nakonec se našlo 13 odvážlivců, kteří si to chtěli zkusit. Nakonec jsme se i vešli do aut a jeli všichni autmo. Všichni kamarádi z hospody nebo ze školy. První věc, co bych asi dodal, je šok. Docela malé hřiště, ještě umocněné tím, že v něm je i zóna kde se doplňují kuličky a plyn. Další zajímavá věc byly propocené uniformy, rukavice a masky. A doplňující starým areálem, s ještě zasklenými okny a barvou z kuliček všude okolo.

Prostě to na mě neudělalo dobrý první dojem, ale což.

Nakonec jsme teda nehráli jen my, nás třináct, ale ještě jedna skupina v počtu dvanácti lidí. A ještě jsme se půl napůl promíchali. Škoda.

Vysvětlili nám pravidla, označili nás rozlišováky a my vyrazili do pole. V první chvíli byl vidět na našich hráčích strach. A to vážně. A bylo na mě, abych jim ukázal jak se to hraje. Začali jsme a první věc, kterou člověk musí udělat na začátku, je dostat se co nejdál dopředu. Zabrání tak soupeřům, aby se dostali tak daleko a udělá bezpečné místo spoluhráčům. Díky tomu jsme první dvě hry vyhráli.

Další byla hra o bombu. Bylo důležité sebrat bombu a nechat jí na několika barelech. Oboje bylo na půlce hřiště. Věděl jsem, že důležitá je rychlost, a tak jsem se přihlásil že půjdu pro bombu. První pokus mi nevyšel, trefili mě do ruky. Ale podruhé jsem jí popadl bez problémů a donesl jí až do cíle. Pak zbylo jen se držet a odstřelovat soupeře, aby se nedostal blízko.

Po této hře jsme se setkali s nepříjemným problémem, docházely nám kuličky. První stovku každý během dvou her vystřílel. A další stojí 100. Každý viděl, že ho to vyjde víc než těch 200, co stálo vstupný. Ale všichni museli doplnit. Po této události se ukázalo, že krycí palba je velice žravá na kuličky. A taky každý už neplýtval kuličkami jako předtím.

Druhou hru o bombu jsme taky vyhráli. Ale tím způsobem, že soupeřovo družstvo jí doneslo až skoro k cíli, ale nechali se tam zastřelit. Proto jsme jí ukořistili a tím pádem vyhráli.

Další hra o kanystry byla nerozhodně. Museli jsme donýst kanystry do naší základny. Já jsem ukořistil dva, a to všechny co jsme měli. Naštěstí v druhé hře jsme se všichni domluvili kolik jich ukořistíme, a dokázali jsem přinést tři. To nám zajistilo vítězství.

Kromě hry na mediky, kterou jsme prohráli, kvůli tomu že jsme vsadili na obranu. A to medici nezvládali. Museli vždy oživovat toho člověka, který byl zabit. A kvůli tomu přibíhat na místo, které měl nepřítel na mušce. Škoda, že jsem byl medik i já :).

Další prohra soupeře dokonale rozložila, tak jsme hráli bez problémů. Kvůli nedostatku kuliček, samým prohrám a bolesti ze zásahů, se soupeř morálně rozložil. Dokonce už někteří ani nešli hrát.

Po hře nás pak bolelo všechno... zásahy, nohy, svaly...

Na cestě zpátky ještě kamarádku, která řídila, stavili policajti, s pokutou. Vida, co se může stát.

A doma jsme si se slečnou spočítali zásahy, které jsme měli po těle... vypadají krutě. Ale to ke hře patří...

Konhi

Jak jsem dostal naklepáno....

...to neuvěříš co se stalo! Co se stalo? Dneska jsme večer, jako obvykle, jsme hráli karty a John při tom, chudák, omdlel. Když jsme se k němu sehnuli, už byl chudák mrtev. A co jste udělali potom? No nebudeš tomu věřit, ale my tu hru dohráli pietně ve stoje...

Hraju bridž.

Ne nijak dobře, ale už docela dlouho, tak od dvanácti let. Hraju střídavě s otcem a s jinými partnery. Docela mě to baví, je to takovej relax a člověk při tom musí myslet. Hraju jednou za 14 dní s jedním zpěvákem ve sboru, který je tak o deset let starší než já. Dneska se nám vážně něco povedlo.

Hráli jsme asi s nejslabšími soupeři jaké jsme našli. Dvě starší paní, nedokázaly se soustředit na hru a hrát silně. Nedomluvené na několika věcech a působily rozhádaným dojmem.

Ale nijak jsme je nepodceňovali. My dva taky nejsme tak dobrý hráči. Tak jsme udělali pár dobrých závazků, pár jich prohráli... Většinou naše chyby. Soupeřek chyby jsme ale silně trestali. Až na pár posledních krabic.

Většinou je člověk na konci večera otupělej. Už tam sedí skoro 4 hodiny, stále kouká na samé krabice a prostě se tak nesoustředí. Ale naše soupeřky musel osvítit duch svatý, jinak si to nedovedu představit. Předvedli takové umění bridže že jsem koukal. Ne já jsem nekoukal. Pokud bych nemusel dodržovat pokerface, tak bych zíral s otevřenou papulou. Slintal bych a mlátil hlavou do stolu.

Soupeřky poprvé vydraží 4 srdce, a uhrají je. V Krabici se dají uhrát 4 srdce, nikdo se k nim nedostal, a my s tím nemůžeme nic dělat. Nejde to porazit, tak jak to hrály... Pak my vydražíme 4 piky. A soupeřky nás hravě porazí. Perfektní výnosy, perfektní vrácení karet, perfektní snapy... Vydražíme 3 srdce. A tam jsou. Ale soupeřky si najdou způsob jak nás porazit. A ne jednou, ale dvakrát.

Z toho bych vážně brečel... Odstřelit si z hlavy svoje vědomosti bridže a jít se zahrabat. Z toho by jeden blil. Měl jsem chuť se chytit za hlavu a křičet... Po tom co nám předvedly tyhle začátečnice, si připadám... jako...

Asi jako světový šampion, ke kterému přijde dítě a pod nosem mu vezme činku, kterou předtím půl hodiny se snažil zvednout. Nemůžu z tohohle. Jsem dokonale zahanben. Ani se nedá nadávat, že by snad karty byly špatně rozdaný (to se stává docela často). Ne tohle je prostě um. Holt ztratit svojí sebeúctu je ten největší pád na dno, co jde.


Konhi.