Kterak jsem šel P-P v džínách

...zlomili mně nohu. Z nějakého důvodu. A mně zlomili nohu. Třeba tak s námi komunikují. Tím, že nám lámou nohy?...

V souvislosti s novým hubnoucím režimem jsem se vydal zúčasnit Pochodu Praha-Prčice. Dlouho jsem chtěl jít tu trasu a to 70 km. Toto je pravdivý popis událostí.

- 5 Km - Proubouzím se v 4:00. Včera celý den pršelo a má pršet i dneska. Proto volím dlouhé kalhoty. Problém je, že nemám jiné kalhoty než džíny, proto jsem postaven před dilema, zda volit kraťasy a mrznout, nebo džíny a umřít na vlka. Beru džíny. Chyba. Nastupuji do autobusu v 5:00 společně s párem v modrém.

0 Km - dostávám se na start na metro Háje, kde fasuji mapu a skoro skončím v televizi. Natáčí tam totiž nějaký chlap s televizní kamerou. Už na začátku zjištuji, že budu muset vyrazit opravdu svižným tempem, abych se dostal do cíle v limitu.

2 Km - V Kundratickém lese je první tajná kontrola, což mi zvedá náladu. Nevidím zde moc účasníků v džínech, což si budu příští rok pamatovat. Držím se jako klíště skupiny 4 lidí, kteří mají stejné tempo, v naději, že když půjdu tak rychle jako oni, tak dojdu do cíle.

7 Km - V průhonickém parku jsem absolvoval své první schody. Kdybych tak věděl, že v neděli schody budou mým nejmenším problémem. Začínají mi natékat prsty na rukou. Mám z nich takové buřtíky, musím občas zatnout ruce, abych krev vyhnal zpět.

10 Km - Dohání mě kolega z práce, o kterém jsem ani netušil, že vyrazil na pochod. Přidám se k němu a on nasazuje vyšší tempo. Chyba. Vyměnujeme si zdvořilostní konverzaci. 

13 Km - Začínají bolet nohy. A to zajímavým způsobem, protože mě bolí vždy část nohy. Kotník, koleno či stehna. První věc bolet přestane a začne bolet jiná. Můžu sice přejít na jiný typ chůze, ale všechny ostatní pajdání jsou o to více vyčerpávající. Snažím se tedy soustředit, abych šel správný typ chůze bez ohledu na bolest. 

17 Km - Celou cestu nás míjí občasní bežci. Vždy nás předběhnou a zmizí v dáli. Po pár kilometrech jich pár vždy předcházíme. Také si všímám zajímavé věci, tato trasa je značena vynikajícně. Vždy jsem byl zvyklý na trasy 30 Km kde se člověk vždy ztratí. Zjištuji, že toto je hlavní trasa a ostatní jsou jen takové ošizené trasy. Organizátoři musí být na tuto trasu pyšní. S kolegou míjíme mnoho lidí, neboť jeho tempo je rychlejší než u ostatních.

20 Km - Míjíme dvě mladé slečny s batůžkama OSPREY. Jedna pronese směrem k mým zádům: 'Ten kluk má ale odvahu'. Já vím! Ale moje finanční situace mi nedovolí investovat do vybavení. Říkám si, že důležitější jsou nohy než kalhoty. Nohy mi na to odpovídají bolestí. Myslím, že už se mi podařilo udělat si puchýře.

22 Km - Míjíme skupinu, která si povídá o zvracení. Jak kdo zvracel autobusem do Himalájí, jak kdo zvracel mimo autobus a jak místní zvrací z okýnka, protože to je vidět pak na boku autobusu. Dělá se mi špatně a připomenu si svůj druhý cíl dne. Nepozvracet se. 

26 Km - První kontrola už by měla být za rohem. Můžu jen doufat. Mé myšlenky se noří do ztracena, abych nemyslel na to, jak mě bolí nohy. Ani nevnímám okolí, jen myslím, jak správně klást nohy. Předbíhají nás dvě slečny s batohem OSPREY. 

28 Km - První kontrola v Týnci nad Sázavou. Někteří odvážlivci dokonce sjíždějí vodu. Kontrola je na kopci, kam vedou schody. (úúú). Vyměnuji ponožky, kontroluji puchýře a zjištuji, že mám nateklé i nohy. Pořádně utahuji boty, abych tomu čelil. Kolega volá své přítelkyni domů, aby se pochlubil jak je daleko. Já také, ale asi ještě spí. 

29 Km - Iva mi volá, když stoupáme do kopce, a mluvením ztrácím dech. Dech se krátí a začínám poprvé zpomalovat. Kolega je napřed o půl kroku, pak o dva... Naposledy navazuje zdvořilostí konverzaci o Pratchetovi. Sundavám mikinu a hned se mi dýchá lépe. Jako naschvál začne foukat. 

32 Km - Obcházíme kopec. Kolega mizí v dáli a já trpím. Je to jako bych měl zánět v nohách. Pohybuji s nimi jako s kusem železa. Nevím, co je lepší. Jít po silnici a jít rychle, ale trpět na chodidla, nebo jít v lese a jít pomalu. Každý krok bolí. Při nákroku do dalšího kroku se ozvou puchýře na patách, při zvednutí nohy stehna. Při došlapu se ozvou chodidla a při přenesení váhy druhé stehno. Občas i koleno nebo kotník. Napadá mě poprvé myšlenka, že nedojdu, nejsem ani v půlce.

33-36Km - Dokonalé utrpení. Sice udržuji rychlost, ale takovou, jakou jsem měl, než jsem potkal kolegu. Nohy bolí konstatně a neustále. Musí mi to být vidět v obličeji. Měním cíl na vesnici Neveklov, která je vzdálená 42 Km od Prahy a 28 od cíle. Ale ta je ještě kousek. 

36 Km - Míjí mě pár v modrém. A já s hrůzou koukám na rozcestník který výmluvně ukazuje Neveklov 6 Km. To mě drtí. Tolik? To už se radši plazit přes rozbité sklo s rozepnutým poklopcem. Dlouho jsem nešel delší vzdálenost než tyto poslední kilometry. Čas jsem sice nahnal, ale sebe jsem uhnal. V mapě píšou, že z této oblasti se špatně dostává do Prahy. Nasrat, já se dostanu, i když bych měl někoho podplatit. 

39 Km - Cesta stoupá do kopce. A začíná pršet. Mijí mě každou chvíli nějaká skupina. Už na mě musí být hodně vidět, že trpím. Mám neovladatelný, sevřený škleb v obličeji a ruce zatínám neovladatelně a neustále. Myslím, že kulhám, ale snažím se stále jít normálně. Což bolí. Zmoknu a pochod je pak ještě težší. Na vrcholu kopce je mi už všechno jedno. Chci se už jen dostat do vesnice a přežít. 

40 Km - Vesnice! Ale není to Neveklov. Ten je ještě dva km dál. Eeeh. Pár předemnou má psa. To se mu chodí se čtyřma nohama. Musím své odpadnutí udělat tak, aby se mi nikdo nemohl smát. Zalézt někam za roh a zavolat pomoc. 

41 Km - Neveklov! Poslední nepříjemné překvapení je, že na začátku je vidět kostel, ale tam není náměstí. Náměstí je až o pár metrů dál.

42 Km - Konec. Nechám si orazítkovat druhou kontrolu a sedám na lavičku, kde končím. Volám příteli na telefonu, který mě odveze do Prahy.

Doma provedu poslední kontrolu svých údú. Puchýře na obou patách, bolení stehen, kolen, kotníků a lýtek. Jediné, co mohu dělat, abych si nepřipadal jako nam*danej kačer, je jít do schodů. Jsem dehydratovaný, nevyspalý a unavený. Příští ročník dopadne lépe. 

Konhi