pátek 17. března 2017

Příběhy na které bychom neměli zapomínat IV - Lev Prchala


Lev Prchala (23.03.1892 - 11.06.1963) - Zapomenutý bojovník za svobodnou Evropu



Ou, dneska pro vás nemám žádný pěkný příběh s radostným koncem. Ale bohužel to je u těchto zapomenutých velikánů trochu předpoklad. A příběh Lva Prchaly je ještě tragičtější v tom, že proti němu nestála žádná kriminální ideologie, která by se ho snažila sprovodit z povrchu zemského. Stála proti němu sama doba, která jeho myšlenkám nepřála. Lev Prchala je osobností dokazující, že i když vaše myšlenky jsou správné, ne vždy jim doba přeje.


Lev Prchala se narodil 23. března 1892 ve Slezské Ostravě jako syn horníka. Po vystudování vysoké školy se v roce 1913 dobrovolně přihlásil do Rakousko-Uherské armády. V roce 1916 je na východní frontě zajat Rusy. V zajetí vstupuje do nově vytvářených legií, kde nejprve bojuje proti německé armádě, poté i proti bolševikům. Ti vypíšou odměnu za jeho hlavu ve výši milionu rublů, což jim ale není nic platné, protože Lev Prchala se probije se svými vojáky až do Vladivostoku.


V roce 1920 se vrací do Československa. Zde je asi důležité připomenout, že v nově vytvořené československé armádě bylo velké napětí při přidělování míst. Staří generálové, kteří bojovali ještě za císaře pána, byli podezřívání a z velké části odsouvání do důchodu. Na jejich místa byli jmenovaní noví, většinou Čechové, kteří sloužili v legiích. Problém je, že legie se vracely nestejně. První se vracely italské legie, poté francouzské a až teprve poté ruské (poslední navrátilci z Ruska přišli v roce 1920). Proto pro navrátilce z Ruska se mnohdy nenašlo místo vhodné pro jejich hodnost. Československo prostě nemělo dostatek divizí pro všechny své divizní generály. Řešilo se to různě… generálové se posílali jako vojenští přidělenci na zahraniční konzuláty, k prezidentovi jako vojenští poradci, do důchodu nebo na studia. To byl také úděl Lva Prchaly. Ten je poslán na studia do Paříže.


Postupně také postupuje v hodnostech. V roce 1925 se stal brigádním generálem, v roce 1928 divizním generálem a v roce 1936 armádním generálem. V době Mnichovské krize velel 4. armádě, která měla bránit jižní Moravu.


V roce 1926 je jmenován náčelníkem hlavního štábu generál Jan Syrový. Zde by bylo zajímavé vědět, co by se stalo, kdyby tuto funkci dostal Lev Prchala. Protože totiž Jan Syrový přišel o jedno oko, byl veřejnosti svojí podobností k Janu Žižkovi nakonec jmenován i předsedou vlády, když se ta předchozí rozpadla. Ale nakonec Jan Syrový nebyl schopen uvažovat jinak, než poslouchat své nadřízené a po Mnichovu vydat pohraničí Němcům. Lev Prchala byl ale známým odpůrcem jakéhokoliv ustupování Němcům a pokud by se on stal náčelníkem generálního štábu, možná by se odehrál první vojenský převrat v moderních českých dějinách. Nebo nějaká další defenestrace. :)


Nicméně po vydání Sudet Německu organizuje obranu proti Maďarům na Slovensku a Podkarpatské Rusi – která ovšem trvala jen 3 dny. Poté Prchala ustupuje do Polska, kde organizuje české legiony. Ale už není první světová válka a Němci se svojí technologickou převahou Polsko válcují. Z druhé strany se také připojí Rusové, ukrojí si část Polska pro sebe a Prchala musí opět ustupovat. Bohužel se musí jeho vojáci rozdělit, takže velká část odchází s plukovníkem Svobodou do Sovětského Svazu (vstříc uvěznění) a malá část důstojníku přechází přes Rumunsko do Francie.


Bohužel Francii Němci vyřídí opět překvapivě rychle. Takže Prchala dochází do Británie ke svému největšímu politickému odpůrci, Edvardu Benešovi. Největší problém je ten, že Beneš podepíše souhlas s Mnichovskou dohodou, ale bez souhlasu parlamentu. Hned poté emigruje, čímž se dle platných zákonů vzdává funkce prezidenta. V Prchalových očích se tedy stává soukromníkem, a nemá tedy jakékoliv právo organizovat zahraniční odboj. Prchala tedy vystupuje jako vedoucí představitel demokratického odboje bez Beneše. Ale Churchill raději naslouchá Benešovi, protože Beneš má od svého šéfa rozvědky nejlepší údaje o odboji v Protektorátu. Prchala se tedy stává zbytečným. Beneš ho také postaví mimo službu (což legálně nemohl, když nebyl dle platných zákonů prezidentem, ale koho by to zajímalo).


Prchalův vliv tedy slábne. Nemá pod sebou vojáky, stává se politikem. Kritizuje Beneše za jeho příklon k Sovětskému svazu, např. za jeho porušení slibu obnovit samostatné Československo v předválečných hranicích. Sovětský svaz tento slib poruší okupací Podkarpatské Rusi.


Po válce se tedy Prchala ani nemůže vrátit do nového Československa, bůh ví, co by ho čekalo po roce 1948. Stává se tedy politikem v západním Německu, obhajuje práva sudetských Němců, čímž si tedy zadělává na to, že už ho nikdo nebude poslouchat. Protože těsně po válce se zastávat Němců by byla politická sebevražda. Ale Prchala to dělá, protože mu to tak nakazuje jeho svědomí.


V květnu roku 1958 obdrží od sudetoněmeckého spolku cenu Karla IV., kde je titulován jako 'Bojovník za svobodnou Evropu'. Ale v Čechách ho nikdo skoro nezná. Komunisté mu nemohou přijít na jméno za kritiku Sovětského svazu, Beneše kritizoval také a prostí občané jsou rádi, když jim nikdo zvěrstva spáchané na Němcích krátce po skončení války nepřipomíná.


Lev Prchala umírá v roce 1970 ve Feldbachu v Rakousku. Za celý svůj život bojoval za věc, kterou považoval za správnou… problém byl v tom, že dobu mu moc nepřála…


Konhi





pondělí 6. února 2017

Příběhy na které bychom neměli zapomínat III - Sergej Vojcechovský

Sergej Vojcechovský (28.10.1883 - 7.4.1951) - Důkaz nesmrtelné komunistické nenávisti




Dnes tu mám velice pikantní příběh. Příběh, na který bychom nejen neměli zapomínat, ale za který by měli všichni Češi (a možná částečně Slováci) zpytovat svědomí. Protože nejen, že Sergej Vojcechovský je zapomenutá postava, ale je to i příklad, jak může být něčí život dokonale zrazen. Zrazen svým státem, za který člověk celý život bojoval, zrazen politikou, která si nevážila lidských životů.

Doobře, musím uznat, že je to další výjimka z mých pravidel, protože Sergej Vojcechovký není typický Čech (narodil se v carském Rusku), ale velkou část svého života zasvětil službě české armádě, tak mě určitě omluvíte. Navíc to, jak se mu za to český stát odvděčil, si zmínku na tomto místě určitě zaslouží.

Sergej Vojcechovský se narodil 28.10.1883 ve Vitebsku v carském Rusku (dnes součástí Běloruska). No vida, jak symbolické je to datum pro člověka, který k Čechům tak přilnul. Rodí se do rodiny, která má velkou spojitost s carskou armádou, a také po absolvování akademie do ní nastupuje. Svůj první bojový křest si odpykává hned za rok (1905) v rusko-japonské válce. Jen připomenu, že tam dostali Rusové na prdel jak na zemi, tak na moři. Proto je pro mě tato válka bohatou studnicí pro studium ruských neúspěchů, což je moje personální úchylka.

Za první světové války zasahuje na Haličské frontě, kde bojuje proti Rakousko-Uherským vojskům. A to až do roku 1917, kdy se nechává převelet k formujícím se československým legiím. Čechové v houfných počtech přebíhali frontu, ale většinou jen vojíni či poddůstojníci. Tedy carská armáda měla eminentní zájem, aby legie měly schopné důstojníky, a tak je doplňovala z řad Rusů. Mnoho těchto Rusů pak po skončení občanské války emigrovalo. Což je také Vojcechovského případ.

První světová válka na východě skončila, ale začala nová, více chaotická – občanská válka. Zde jsou legionáři uvězněni v Rusku, ze kterého se jen těžko dostávají, protože je Rudí chtějí nejdříve odzbrojit a poté zničit. Proto se chopí vlády nad Transibiřskou magistrálou a bojují o dosažení Vladivostoku. Sergej Vojcechovský bojuje s legiemi až do dubna 1918, kdy požádá o vyčíslení z armády (tedy vyřazení z evidence). Bojuje v jednotkách admirála Kolčaka na Sibiři, když ten je poražen, prchá na Krym k jednotkám generála Wrangela. A když je poražen i on, v roce 1921 se vrací do Československa a vstupuje opět do jejich služeb.

Protože už kdysi v československých jednotkách sloužil, je okamžitě přijat a rychle postupuje v hodnostech. Až dosáhne na zemského velitele v Brně (1927-1935) a v Praze (1935-1939). Tento rychlý postup ukazuje jeho vynikající organizační schopnosti. Jeho přátelé také vyzdvihovali jeho morální integritu, odvahu a vynikají sebekontrolu. Dokázal prý i několik dní nespat s vynikající pílí a pracovitostí a v největších dobách ohrožení na frontě podávat nejvyšší výkon. To se také podepsalo na jeho zdravotním stavu.

Byl vždy hlasitým a důsledným odpůrcem ustupování jakéhokoliv území Německu. Ale ani on nedokázal zabránit Mnichovu a odstoupení pohraničí. V následné okupaci se účastní podzemního odboje, ale pro svojí všeobecnou známost musí být vyškrtnut. To ale nebrání Gestapu, aby ho celou válku sledovalo.

Tragický konec jeho kariéry přichází v roce 1945. Proběhne pražské povstání (05-08.05.1945) a Němci opouštějí prahu. Prahu pročesávají revoluční gardy, kteří hledají a zatýkají domnělé či skutečné kolaboranty. Šestého května je také zatčen Sergej Vojcechovský, kterého propustí až dvanáctého května. Avšak hned poté ho zatkne sovětská SMĚRŠ (Ruská kontrarozvědka) a okamžitě ho odveze do Sovětského svazu. Nabízí se myšlenka, že české revoluční gardy se SMĚRŠ čile spolupracovaly a Vojcechovského jim prostě vydaly. Sovětští soudruzi s ním prostě měli nevyřízené účty a svým nepřátelům provinění nikdy nezapomínají.

Sergej Vojcechovský je souzen, i když se jednalo o občana cizího (v té době ještě svobodného) států a odsouzen na 10 let nucených prací. Je také okamžitě odvlečen do SSSR, aby ho nikdo nemohl okamžitě najít. Oficiální protest poválečné Československo nikdy nevydalo a tento únos svého občana si nechalo prostě líbit. Jeho nová vlast ho prostě a jednoduše zradila.

Sergej Vojcechovský umírá v pracovním táboře 07.04.1951. Jako oficiální stanovisko je tuberkulóza a sešlost věkem, ale protože je to hláška, kterou se Sověti oháněli často, je tak docela možné, že ho prostě upracovali k smrti. Komunistická nenávist vykonala své a odvážného člověka, který před 20 lety bojoval proti nim, definitivně utýrala k smrti.

Sice se mě tato situace osobně nijak netýká, ale stydím se, jak se československý stát ke generálu Vojcechovskému zachoval. A přeju si, aby se to nikdy neopakovalo a nikdy jsme nemuseli zrazovat své spoluobčany. Ani kdyby si na nich chtěl vylévat nenávist jakýkoliv stát či ideologie.

Konhi

pátek 3. února 2017

Příběhy na které bychom neměli zapomínat II - Maršál Radecký

Josef Václav Radecký z Radče (02.11.1766 – 05.01.1858) - Český Maršál, který Čechem nikdy nebyl




Pro svůj další příběh si dovolím trochu podvádět. Vidíte, jak to jde snadno? :) Slíbil jsem, že budu psát o Češích, na které historie nebyla příliš hodná nebo na ně rovnou zapomněla. Maršál Radecký není ani zapomenutý, ani to nebyl Čech. Přesto si myslím, že je hodno se o něm zmínit.

Maršál Radecký se nikdy příliš za Čecha nepovažoval, i když měl české jméno a narodil se v Čechách. Celý život strávil ve službě Rakousku a sloužil většinou i mimo české země.

Navíc Maršál Radecký není a nikdy nebude zapomenutá postava. Jeho činy, kterými se proslavil za svého života, jsou ohromné a nedají se tak snadno vymazat z historie jako u některých jiných. Spíš jsem tento článek chtěl pojmout trochu jinak tím, že Češi na maršála Radeckého zapomněli. Tedy že maršál Radecký se narodil v Čechách, ale Češi mu nikdy nepřiznali zásluhy v české historii. Myslím si tedy, že tato česká část Maršála Radeckého je dostatečně zapomenutá, aby se o ní dalo hovořit.

Musím zmínit na začátku ještě jednu věc. Maršála Radeckého asi znáte nejčastěji z Divadla Járy Cimrmana, kdy mu tvůrci poskytli nehynoucí pomník. Nemohu se srovnávat s popularitou Járy Cimrmana, jen si myslím, že některé věci, které zpopularizovali, neposkytují celý obrázek o tomto člověku. I když idea, kterou se jim podařilo vykreslit, že když maršál Radecký umře, nepodaří se mu dostat do českého nebe, protože patří do nebe německého, je vynikající. Poskytuje výborný pohled na posmrtné zhodnocení tohoto člověka. Sice to byl Čech, ale do českého nebe nepatří.

Proto prosím neodsuzujte mé hodnocení jenom proto, že považujete maršála Radeckého jen jako českého pomahače Habsburků. I kdyby Jára Cimrman opravdu Habsburkům nikdy s ničím nepomohl.

Václav Radecký z Radče se narodil roku 2.11.1766 v Třebenicích. Jeho matka zemřela brzo po porodu, otec zase zemřel, když bylo Václavovi deset let. Ale i tak chtěl jít v otcových šlépějích a sloužit u rakouské jízdy. Po prvním odmítnutí, že je pro vojenskou kariéru moc slabý, nastupuje 1.8.1784 k rakouským kyrysníkům. A to ještě před jeho dosažením osmnácti let. Zbroj si musí kupovat za svoje, i když mu jeho strýc promrhá dědictví zděděné po dědečkovi, který ho vychovával. Je zajímavé, že mladý Václav, původně na vojenskou službu příliš mladý, si zvolí to nejnáročnější vojákování a to u těžké jízdy.

Po částečně úspěšném působení na turecké frontě, kde prodělává svůj vojenský křest, si ho všímá tehdy už dosluhující polní maršál Laudon a Radecký se stává jeho oblíbencem. Radecký si ho vždy vážil a léta strávená po jeho boku vždy považoval za dobrou školu. Když se dostává do generálního štábu rakouské armády, neustále předkládá nápady na modernizace a vylepšení, které jsou většinou pro nedostatek peněz odmítány. Ale to ho neodrazuje a předkládá je dál, i když si tím dělá mnoho nepřátel.

Poté, co je poražen Napoleon v Rusku (1812), je do čela spojených armád jmenován rakouský maršál Karel Schwarzenberg a ten si jako náčelníka štábu vybírá právě Radeckého. Co asi Radecký celou tu dobu dělal, když musel zkrotit a plánovat s několika různými králi a knížaty? Kolik jazyků musel použít (znal jich celkem 11), aby se v této multinárodnostní koalici vyznal, jak velkou armádu musel ukočírovat, aby se vůbec dokázala dopravit do pole a neumřít hladem? To, že se mu to dařilo, dokládá bitva u Lipska 1813, kterou spojenci proti Napoleonovi vyhráli. V čemž má velkou zásluhu Radecký a až do jeho stáří je to jeho největší triumf.


Po vídeňském kongresu je Radecký uklizen do Olomouce, aby dožil. V roce 1831 je mu už 73 let a všichni čekají, že se odebere na odpočinek. Přežije také svoji ženu a z osmi dětí ho přežijí pouze dvě. Nikdo nečeká, že jeho největší triumf teprve přijde. Je převelen do Itálie, kterou právě otřásají revoluce. Itálie je v té době rozdělená na čtyři kusy a každý správný Ital má velkou myšlenku Itálii spojit. Což se králům moc nelíbí a rakouskému císaři už vůbec ne. Povstání v roce 1831 sice potlačí, ale v roce 1848 se vrátí s posilami.

1848 a 1849 jsou roky Radeckého triumfu a to v jeho 82 (83) letech! Nejen, že stojí proti přesile sardinského krále, který se snaží spojit Itálii, ale stojí i proti představám rakouské monarchie, která má v plánu rakouské panství v Itálii prodat. Odvrátí velké porážky v roce 1848 a daří se mu nakonec velkolepě zvítězit nejen v bitvě u Custozy, kde nad králem Karlem Albertem zvítězí, ale i v roce 1849 zvítězí u Novarry. Rakouské panství v severní Itálii je zachováno. Alespoň na krátký čas, než další rakouský císař Benátsko Itálii prodá… no není to pech?

Maršál Radecký umírá na svém panství v Miláně 5.1.1858 ve svých 92 letech. Uklouzne na navoskované podlaze, zlomí si krček u stehenní kosti a umře na vykrvácení.

Možná se někomu vybaví Radecký marš, který na jeho počet složil Johann Strauss, ale co dalšího? Tento legendární vojevůdce si zaslouží více… a je o to větší škoda, že Češi, kteří mu za největší tísně v roce 1848 byli nejvíce věrní, na jeho památku už zapomněli…

Konhi

čtvrtek 26. ledna 2017

Příběhy na které bychom neměli zapomínat I - Rudolf Králíček

Rudolf Králíček (1862-1946) – Muž, pro něhož byli legionáři zrádci


Tak to nakonec budu muset přiznat. Nejsem schopen naplnit svůj blog jen svými zážitky, který by byly zajímavé. Ani mě nenapadá tolik myšlenek, které by mě donutily na svůj blog něco zapsat. Takže to budu muset vzdát a připravit pro vás novou rubriku, kterou bych rád nazval 'Příběhy, na které bychom neměli zapomínat'. Říkal jsem si, že dokážu skloubit svůj zájem o historii a svůj blog tak, abych vám mohl dát svůj vlastní názor na některé osobnosti českých dějin. Budu vybírat ty, o kterých si myslím, že byly neprávem zapomenuty, nebo zastávaly myšlenky, na které nebyla historie připravena.

Budu vybírat většinou osobnosti českých dějin (je mi to bližší), ale nebudu se limitovat jen na ně. Také budu uvádět většinou osobnosti z moderních dějin, protože moderní dějiny nabízejí mnoho křivd a ústrků na mnoha lidech. A také zde nalezneme mnoho postav, na které by mocní raději zapomněli. Ale také se nechci omezovat jen na moderní dějiny. Moje jediné kritérium je: Příběh těchto postav je poznamenán historickou křivdou, nebo se na ně zapomnělo a to ne zrovna jejich vinou.

A prosím, nejsem erudovaný historik, nekamenujte mě, pokud najdete něco špatně. Také přináším jen svůj názor na tyto historické události, tak se asi mohu lišit v tom, jak vnímáte určité historické události. Ale zase pokud se někde seknu v letopočtu, opravit se to dá vždycky. Ale abych už začal.

Náš první příběh je o generálovi české národnosti, který dosáhl vysokých postů v armádě Rakousko-Uherska, ale na oplátku za to byl zapomenut.

Rudolf Králíček se narodil 19. ledna 1862 v Huštěnovicích (nynější Zlínský kraj) do rodiny českého železničáře. Byl nejmladší z 8 dětí a v sedmi letech osiřel. V roce 1880 vstupuje do kadetní školy v Košicích. Postupuje postupně hodnostmi, až ho zastihne začátek první světové války jako velitele 28. pěší divize v Lublani.

Bojuje úspěšně na východní frontě, účastní se průlomu u Gorlice v roce 1915, úspěšně bojuje po zahájení Brusilovovy ofenzívy v roce 1916. Poté je hospitalizován na neznámou nemoc. Ne že by ji lékaři v té době neznali, ale nejsou záznamy, o jakou nemoc se jednalo.

Po propuštění z nemocnice je převelen na italskou frontu, kde bojuje v desáté a jedenácté bitvě na Soči. Když jsem se nořil do historie první světové války, vždy mě mátly pojmy první bitva na Sommě, třetí bitva na Soči… nikdy jsem si nedokázal představit, jak se vlastně ty bitvy poznávají… jak se liší. I když jsem pak poznal z historii více, vždy mě zaráží, jak to bylo možné, že těm Italům nedošlo, že když prvních pět útoků na stejném místě nevyšlo, tak ten šestý už musí vyjít… no a tady nakonec Italové útočili 12krát. Důvody pro to určitě byly důležité, ale těmi vás tady nebudu nudit, soustředíme se jen na jeden příběh.

Po průlomu a italském ústupu v říjnu roku 1917 se fronta zastavila na řece Piavě. Zde také Králíček obsazuje se svou jednotkou severní část ohybu řeky, kde zůstane až do června roku 1918. Zde také dosahuje vrcholu své kariéry. Poté, co císař František Josef I. zemřel, jeho nástupce princ Karel (nyní už císař Karel) hledal vhodného kandidáta pro svůj generální štáb. Viděl, v jak mizerném stavu je rakousko-uherské hospodářství, takže válku nemůže už nikdy vyhrát. Ale nemohl s tím nic udělat, pokud za něj rozhodovali němečtí spojenci a vysocí generálové generálního štábu. Poté, co odvolal Conrada von Hötzendorfa z funkce náčelníka generálního náčelníka štábu, jako jeho nástupce byl zvažován i Králíček.

V poslední ofenzivě Rakousko-Uherska v Itálii v červnu roku 1918 (Bitva na řece Piavě) se projevují Králíčkovy silné stránky, odhodlanost a schopnost. Čelí důležitému úkolu, překročit řeku Piavu, která vlivem silných dešťů zvýšila svoji hladinu o několik desítek centimetrů. Poté musí překonat italskou obranu a prolomit nepřátelskou linii. Proti němu na italské straně stojí zvýšený pahorek, ze kterého mají Italové výborný výhled. Králíčkovy rozkazy jsou takové: Počkat na konec dělostřelecké přípravy, překročit řeku na člunech a pontonových mostech a ztéci nepřátelské pozice. To vše za denního světla, protože dělostřelci trvali na tom, že mohou podporovat jednotky jen poté, co uvidí na své cíle. Ale Králíček věděl, že bojiště bude stejně během pár hodin zahaleno dýmem, proto své muže převezl na druhý břeh už v noci před bitvou.

Bohužel jeho muži nedokázali v trvalé palbě děl a letadel daleko postoupit, proto zůstali jen na úpatí pahorku. Po několika dnech Císař Karel ofenzivu odvolal. To nikdo z vojáků nedokázal pochopit, neboť zrovna umírali a krváceli na frontě, kde podle nich stačilo jen poslat posily. Běžný voják si neuměl udělat představu o tom, kolik mužů je denně ztraceno. Císař tedy uvažoval o tom, že nemá smysl plýtvat dalšími prostředky v nesmyslné ofenzivě a bude lepší dojednat mír.

Paradoxně spojenci (Italové, Britové, Francouzi a Američané) tuto ofenzivu nepovažovali za plýtvání lidskými silami, ale za znak, že Rakušani ještě nejsou tak docela poraženi, ale naopak dokážou ještě dávat silné rány. Přesunuli zde tedy další britské a americké divize. Mezi spojenci bojovali i příslušníci československých legií v Itálii. Po nařízeném konci ofenzivy už Rakušané jen ustupovali.

Po 27. říjnu roku 1918 čekalo rakouské vojáky jen utrpení. Italové zahájili ofenzivu a Rakušané museli ustupovat. Vojáci byli podvyživení, nedostatečně zásobení střelivem, neměli tolik děl, tolik letadel… v jednu chvíli dokonce v úseku, kde byla Králíčkova divize, se ostatní divize okolo něj rozpadly a on sám musel zahraňovat linii. Poté následovalo vyhlášení samostatného československého státu a vojáci začali masově dezertovat. Králíček opět onemocněl a na frontu se již nevrátil.

I když s chatrným zdravím, po válce byl penzionován. Nově vzniklé Československo o jeho služby nemělo zájem a jeho místo dostali generálové, kteří sloužili v legiích. Nikdo už nechtěl v armádě bývalé vojáky Rakousko-Uherska, i když sloužili znamenitě. Nikdo neví, co se v té době honilo Králíčkovi hlavou, ale můžu jen soudit, že byl vždy věrný císaři a o legionářích si vždy myslel jen to nejhorší. Rudolf Králíček zemřel zapomenutý (nenapsal žádné paměti) v roce 1946 v Českém Těšíně.

Rakouský velitelský zbor se většinou netěšil dobré pověsti. Mnozí důstojníci byli neoblíbení, protože byli nedostatečně iniciativní nebo dokonce neschopní. Ale Rudolf Králíček měl u svých podřízených důstojníků i mužstva respekt, protože se o ně dokázal postarat.

Rudolf Králíček byl Čech, jenž sloužil císařpánovi s velikou ochotou a oddaností. Nedovedl si představit, že by bojoval na opačné straně a ti, co to dělali, byli v jeho očích zrádci. Asi proto na něj nová legionářská historie zapomněla…


Konhi