Můj Oddíl pt. 2

...některé jizvy se nezahojí a jen si na ně zvyknete...

K úvahám na tohle téma jsem dospěl, když jsem uvažoval jak moc ovlivňují ženy muže, když s nima chodí. Jak moc si muži dokážou ženy pustit k tělu. Dospěl jsem k závěru, že hodně. Vidím to všude kolem sebe.

Prvně mě to silně trklo, na oslavě narozenin, kdy mě na začátek doprovázela moje slečna. Sice jen na chvíli, ale i tak mohla vidět, jak se na sraz schází samé páry. A nebo zadaní jedinci. V podstatě teď máme v oddíle tři. Hejkal + Anténa, Růža + Norik, Sysel + Škubánek. Všichni mužští se, za tu dobu co s nimi holčiny chodí, změnili. A musím říct, že né vždy k lepšímu. Sysel je od té doby skoro dost zaneprázdněn. Zdá se že Škubánek (16) mu bere hodně volného času. Oddílu stále dává všechno ale ne tu špetku navíc co vždycky. A mění se, nechá si líbit věci co jinak od ostatních ne.

Norik s Růžou (24) je skoro to samé, jen rozdíl je v tom že Růža je mnohem zkušenější. Už má za sebou pár lidí z oddílu se kterými chodila a určitě jeden to nese do dnes. Norik je kvůli ní, jiný. V její přítomnosti se stává z pečlivého, skromného a šikovného člověka, na upejpavého a klidného partnera. Škoda, že Růža se více věnuje své práci než oddílu, a pokud se věnuje oddílu, tak jen dětem, ne etapové hře. Její někdy nepochopitelná logika mě nechává na rozpacích.

Největší rozdíl v chování je vidět u Hejkala (34 let, 180cm, 80kg) a Antény (16 let, 160 cm, 55kg (odhadem)). Hejkal je vysoký silný dospělý muž. Anténa je hubená, lehká (vahou :)) a mladší holka. Říká se že protiklady se přitahují. A u nich to docela platí.

Hejkal se postupně mění. Vzdal se vedoucích funkcí v oddílu, což se mu nedivím po vychování x generací. Ale takových způsobem, že je na výpravě skoro vždy do počtu. Anténa je líná, hubatá a drzá. Hejkal býval aktivní a rozhodný, a také čestný. V tom smyslu, že dodržoval všechny zásady co jsme v oddíle měli. Už takový není, je líný, jen aby měli s Anténou chvíli pro sebe, tak si lehnou někam spolu. Anténa přece nebude někam za ním chodit. Už není tak ve vedoucím postavení, neřeší problémy, porušuje zásady... Je ho škoda.

Jinak k těm jizvám. Budeme mít další dítě v oddíle co bude nadosmrti poznamenané. A to už tu pár lidí je. Nejvíc to snad odnesl Vikuč a já jsem si taky něco odnesl. Naším úkolem není děti vychovávat. To dělají rodiče. Nemáme právo je tělesně trestat. Výchova jako řemen přísluší tatínkům. Ale pokud někoho vedoucí na výpravě zmlátí, uhodí, ať už je to jakýkoliv důvod, je to špatně. Jak už jsem říkal Hejkal je rozhodný a věci řeší jednoduše, a někdy pomocí silou. Honza nebude mít po této výpravě stejně dětství jako doposud. Nevím co se tam stalo, ale mlácení dětí by se nemělo nikdy připouštět. Problém je, že o tomto problému se nesmí mluvit. Už jen tím že tady o tom píšu, tak mi Hejkal klidně dá přes hubu. Jedinnej kdo se o tom odváží mluvit je Vikuč a jeho odvahu nezměrně obdivuju. Chtěl bych to umět taky.

Úkolem našeho oddílu není děti naučit, jak si postavit stan, či jak rozdělat oheň. Jde o to, ukázat jim možnosti. Ukázat jim, že tohle jde a dodat jim jistotu že to sami dokážou. Jistotu, kteří budou ostatní následovat. Dodat jim jistotu v krajních situacích. V úterý jsem měl v náručí dítě s rozbitou hlavou, který krvácel strašlivě. A nesl jsem ho na pohotovost. Jednal jsem tak jak bych měl. Není to hrdinství, je to něco co mě uddíl naučil. Nezmatkovat, přemýšlet a mít jistotu že dělám věci dobře.

Konhi

Nemesis

...jestli máš nějakou superschopnost? Počítá se, že dokážeš sníst 25 donutů na posezení?...

Tak jsem zase tady. Týden bez notebooku mě docela zdrtil. Protože na něm existuju v podstatě pořád, a nemůžu se bez něj nějak smysluplně obejít. Nedokážu se spojit s kamarády, nedokážu dělat věci do školy... jsem sám. To taky vysvětluje tu dlouhou nepřítomnost na blogu. Ale už jsem zpět a s novými zjištěními.

Například to, že můj blog čte i moje sestra. Zajímavé. Ale protože už to vím, tak můžu pěkně napsat, co za stvoření to vlastně je.

Má sestra je o rok a půl starší než já. Ale myslím, že duševně je na tom o dost hůř. Jak to tak pozoruju, tak se ještě nedostala do stádia dospělosti. Prostě odmítá vyrůst a cokoliv, co jí to připomíná, tak odsuzuje. Pravděpodobně se tak stalo, když přestala chodit na vysokou školu. Pravděpodobně ztratila index a nevěděla co dál. Taková blbost, a ona kvůli tomu rupne ve škole. A né že by o tom někomu řekla. Jen mlčela a zatloukala. Ruplo to až tehdy kdy se psychicky zhroutila, když už nebylo kam utéct.

Pak se naši rozvedli. Což možná byl pro ní další šok. A tak seděla rok doma a nedělala nic. A tím nic myslím nic. Nechodila do práce, nechodila ven, s nikým nemluvila s nikým si nepsala. Stal se z ní takový sociopat. Nemá Facebook, nemá Twitter, nechodí na blogy, chaty, nic. Nikomu na Internetu nepíše, co kdyby věděl kdo je. Nechodí ven, nemá přátele. A koho zná, toho odmítá vidět. A tak jsem tady jen já, koho bohužel musí vidět každý den.

A já to taky odnáším. Sestra žije v minulosti. Zdá se, že si myslí, že když vše zůstane při starém, nebudou žádné problémy, že se snad naši zase dají dohromady, ale zatím jí utíká čas. Neumí komunikovat, s lidma nemluví. Jediné co umí dělat jsou věci, které slyšela ode mě nebo od mamky. Nedokáže vyrůst ani vyspět. Jen dělá naschvály, z nudy nebo z čeho. Není zodpovědná a ničeho si neváží. Stejně tady nic nemá, když nic nebuduje. A tak jen všechno zničí. Jo, a ta moje absence je taky její práce. Škoda za 4200,- Kč.

Bohužel se tu musí udělat nějaké změny, aby se tu dalo bydlet. Aby se sestřička moc neroztahovala a nechtěla celý byt pro sebe. Protože nedokáže vedle sebe nikoho snést, tak musí mít vlastní pokoj. Dokonce ani nikdo nesmí být VEDLE jejího pokoje, aby jí to nenaštvalo. A tak zabírá víc místa, než je nutné. A protože mamka, jako všechny mamky, nedokáže svojí malou princeznu potrestat, zbývám já.

Ale ona už je mi stejně ukradená. Časy, kdy jsem jí chtěl pomoct, jsou pryč. Stejně si toho nedokáže vážit. A pokud jediný, co od ní slyším, jsou nadávky, když si myslí že je neslyším, tak nemá smysl se snažit. A tak mým jediným úkolem je přežít. A zachránit si co nejvíce smyslu pro realitu, co mohu. A odstěhovat se.

Jinak mamka je ze sestry taky na prášky. Obě mají větší či menší hysterické sklony a často nad sebou ztrácejí kontrolu. Pak říkají věci, kterých pak litují. Ale pochybuju, že jestli sestra něčeho lituje, tak to řekne nahlas. Myslím že ani nelituje rozbitého stolu, postele a vysavače. Dneska se mi dokonce povedlo přesunout modem z jejího pokoje, aby mi ho už nemohla vypínat, do kuchyně. Obešlo se to bez vážných potíží. Myslím, že nadávky, údery pěstí do obličeje, naschvály a šermování nožem před obličejem už beru jako standard. A upřímně řečeno, nehodlám se kvůli té blbé, šílené hysteričce zabít. Už jen proto že mám pro co žít... Už jen proto že jsem konečně našel někoho, komu na mně záleží. Nevěřil jsem, že někdo takový může existovat. Aspoň mi to svorně mamka a sestra ve svých záchvatech tvrdili. A já jim věřil.

A taky bych netušil, že jí najdu tak brzo... čekal jsem že to bude trvat věky... třeba celý život. Možná mám štěstí. Možná jsem se změnil natolik, že bych dokázal přijmout každou, která by po mně hodila okem. Ale ona mě neustále ubezpečuje, že je to vzájemné. Tak mám asi velké štěstí.

Možná, že tohle by mojí sestře taky prospělo. Najít si někoho, kdo jí dá najevo, jak se vážně má chovat k lidem. A jak to ve světě chodí. A to, že my pro ní tady nebudem dlouho. Já teda už vůbec ne. Mamka jí bude vařit a dávat peníze tak dlouho, jak dlouho tady bude sestra bydlet. Ale to už jde mimo mě. Chci tu svou Nemesis jen přežít. Už mi vážně nemůže nic udělat.

Nejde ani tak o to, že ona nemůže. Ale o to, že je mi jedno co udělá. Co udělá, to si zaplatí. Jednoduché. Úvod do života.

Přijde mi, že jsem se trochu přepsal. Dneska mi to psalo samo, zdá se že tohle téma mi je docela na mysli. Jde to samo. Ale nevím, kdo to může chtít poslouchat. Stejně mi nikdo neporadí... a když, tak to stejně nelze realizovat. Ale svoje stesky chci někam napsat. Už jsem kamarády a slečnu s tím naotravoval dost.

Dost dlouho jsem přemýšlel, kdy nastane ta chvíle, kdy vážně dostanu ten zásah nožem do břicha. Pak vezmu sestře nůž a přepadne mě vztek. Nevím, co udělám. To v záchvatu vzteku nikdy nevím. Vím jen, že na konci dne já budu na policii a ona v nemocnici. Protože tohle mi nikdo neuvěří. Věřili byste člověku, co vztáhne ruku na svojí sestru a brutálně jí zmlátí? Má sice díru v břichu a krvácí jako prase, ale komu uvěříte? Mně teda ne. Nikdo totiž neví, jak vypadá pomalá deformace osobnosti a nahromadění vzteku po dlouhých letech strachu. Možná muž, který je dlouho ženatý s nějakou megerou. Jenže tomu taky nikdo neuvěří.

Mě nikdo nebude věřit, že sestra má ve stole dva nože, které si sama koupila. Nebude mi věřit, že mě vždycky uráží a poštuchuje, jen proto že má špatnou náladu. Nikdo nebude věřit, že to co mi udělala převáží to, že na ní vztáhnu ruku. Ale já to udělám. Už jen proto, že ve vězení budu mít klid.

Konhi

Pure Luck

...jednou jsem našel falešnou padesátikorunu a radši jsem jí hned zahodil. Už jste někdy viděli padesátikorunu se dvěma nulama navíc?...

Někdy mám pocit, že jsem obklopen samýma holkama. Skoro všichni lidé, které znám na VŠE, jsou holky. Alice, Denisa, Lenča, Terka, Lada... Je snad nějaká jiná škola, kam ty holky chodí? Ne že bych si stěžoval, ale přijde mi to divné. A další věc, na některé lidi mám nehorázné štěstí. A některé nepotkávám nikdy, případně vůbec.

Nepřemýšleli jste někdy nad tím? Že některé lidi potkáte, aniž jste se s nimi domluvili, a některý nepotkáte nikdy? Že narazíte na někoho, koho si nejvíc přejet,e a na některého nikdy, ani kdybyste chtěli? Ani když třeba na ně čekáte, protože oni říkali že se tady pohybujou, a máte smůlu...?

Myslím že to nějak souvisí s vědomím. S myslí. Není v tom nějaký boží zásah, který by řídil vaše kroky, není v tom nějaká nepředvídatelná náhoda, která vás dá dohromady. Žádná společnost, která by předpověděla vaši budoucnost... Prostě si to děláte sami.

Nějak si říkáte, že teď je zrovna čas postávat na chodbě. Zrovna teď chcete jít do své restaurace, kde někoho potkáte. Nějak vám ujede tramvaj, protože se na chvíli ještě zdržíte doma. A pak propásnete schůzku s někým. S někým, s kým se nechcete potkat, tak se třeba přesně nedomluvíte, tak se třeba minete. Někoho s kým se přitahujete, tak můžete mít něco společného, například jste aktivní ve stejnou dobu. Nebo třeba máte stejné tělesné funkce, máte hlad ve stejnou dobu, nebo se ve stejnou dobu sprchujete... je to divné, ale nějak pak vypadá že k sobě patříte.

Dám příklad za sebe. Když jsem začal chodit se slečnou, tak jsem jezdil stále pozdě, vždy mi něco ujelo, byla zácpa nebo něco.... Naučil jsem se jezdit třeba i hodinu dřív, ale stejně mi většina věcí ujela. A teď jsme se nějak naučili jezdit tak, že přijedeme oba současně... prostě se člověk nějak sesynchronizuje. Nebo mám třeba kamarádku a tu jsem nikdy nemohl potkat, ani náhodou, ani když jsem jí vyhlížel. Museli jsme se domluvit, než jsme se potkali (podruhé).

Nehledejte v tom nějaký tajemství, prostě náhoda je náhoda.

Konhi