pondělí 11. března 2013

Něco více o počítačových hrách

...(1.1.) a tak jsem si začal psát deník, aby mladí a ambiciózní důstojníci mohli čerpat inspiraci a znalosti. Doufám, že se toto dílo zařadí mezi Napoleonovo italské tažení a paměti Julia Caesara. 
18.6. - Narozeniny tetičky Maggie...

Nedávno mě něco napadlo a chtěl bych se podělit se svými myšlenkovými pochody. Jde o ty události v počítačových hrách, kdy sbíráte střípky informací z počítačů, spisů, kusů papíru..., cokoliv. Jasně, jde o způsob, jak by vám tvůrci chtěli říct nějaké info nenásilnou rychlou formou, určité nedůležité střípky informací. O to vlastně jde, pustíte si záznamník a zjistíte, že X hledá Y. A to je všechno. V drtivé většině případů nejde o důležité věci.

Většinou to oceňuju a dokonce se za tím důsledně pídím. Jako člověk, co si chce vychutnat atmosféru co nejvíce, se snažím najít co nejvíce těchto věcí, aby mi nic neuniklo. Všechna videa, psané poznámky, prostě všechno. Jen některé hry to podávají stylem, který je skoro směšný. Jen zde chci uvést pár poznámek, které mě trochu trápí, jinak si myslím že nápad je to dobrý.


Začněme od začátku. Ve hře F.E.A.R (skvělá hra) se dozvídáte střípky informací z telefonních záznamníků.  V podstatě je nehledáte, všechny jsou vám výslovně dány, protože hra je naprosto lineární. V Americe, kde je určitě hysterie pro telefonní záznamníky si je dovedu představit  na každém rohu. I v přístavišti na stěně, kde očividně není kancelář. Ale ok. Pak se dost hry odehrává v kancelářích, a tak je telefonů jak nasněžíno. Ale všechny tyto hovory musely být nahrány a nepřehrány. Přehráváte hovory, které jsou aktuální a nikdo jiný si je nepřehrál, zatím. Chápu hovory typu ... "ahoj, sakra kde jsi, slyšel jsem výbuch, ozvi se mi". Jasné jak to vzniklo. Více ve hře začnete dostávat hovory typu. "Dostal jsem tvou odpověď.. bla bla bla". Sakra, dostal se k vám hovor, na který někdo odpovídá, ale nikdo si ho nepřečetl. No a největší sranda je na konci, kdy začnete číst hovory, které přímo odpovídají na hovory, které jste si poslechli dříve. Chápete, ty nepřečtené hovory? :). Zní to zajímavě. Jinak ještě sbíráte data z notebooků, které stejně po cestě potkáte. Říkám nic moc hledání.


Ve hře BIOSHOCK máte tyto roztomilé kazetové rekordéry. Taky jsem chtěl mít takového walkmana. Jen jsem nikdy neměl žádný s nahráváním... byly mnohem dražší. Ale učitě v USA byly na každém rohu. Jen... měl ho každý? A měl ho při každé příležitosti? Při průchodu hrou nacházíte záznamy Atlase, Ryana, Franka, Steinbauma... každého. To si každý zapisoval všechno, co mu přišlo na mysl? A pak to nechal někde ležet? Nekatalogizoval to? "Hej, jdu zabít Ryana, radši si to zaznamenám, aby to mohl někdo najít a usvědčit mě." Naštěstí autora této zprávy najdete o pár kroků dále, takže víte jak to dopadlo :). Nenašel jsem žádnou větší chybu v konzistenci těchto zpráv, tak to nechme být. Stejně většina z nich popisuje postavy nebo místa a moc důležitých věcí v nich není. Tento "Walkman" působí správně do svého prostředí a budete ho nalézat všude. Jen nepůsobí správně, že půlka populace si mluví pro sebe do záznamu.

Krátká zmínka o hře DEADSPACE, kterou jsem chtěl zmínit. Tady dostáváte zprávy buď přes commlink
(důležité) nebo záznamy z počítače. Tady bych chtěl vypíchnout jednu věc a to tu, která dokáže přidat těmto záznamům na důležitosti. Takhle by měly být pojaty. Celou dobu sledujete počínání jednoho technika, který utekl nekromorphům a snaží se najít svoji ženu. A cestou nechává na počítačích zprávy kam šel a kdy. Úžasné! Víte proč to dělá, kdo to dělá a ve hře postavené na tom, že jste sami a najednou zjistíte že někdo přežil, je to úžasné. Tento technik prochází loď, bojuje s nekromorphy a nakonec svoji ženu najde. Celou dobu chodíte za ním a skrytě mu fandíte. Nebo aspoň já. Se surival hramy mám vždy takový pocit, že hlavní postava přežije vše. A tak si říkám, že mě nic neohrozí. Vždy přežiju. Ale když se dozvídáte o někom jiném, o kterém nic nevíte, říkáte si (nebo já si říkám) "nechají ho tvůrci přežít, nebo ne?". Navíc hra je docela těžká, nikdo jiný nepřežil a tak víte, že je to docela výkon někde přežít. A nejen přežívá, ale dělá něco tak úžasného jako zachraňuje svojí ženu. Což si říkáte, že je úkol zbytečný, protože jeho žena musí být mrtvá. Ale ona není, dají se dohromady a hledají cestu pryč. Což je další těžký úkol.

...

A pak ho zabije šílený náboženský fanatik, jen aby vám ukázal, že zkoušet přežít je zbytečné. Když na tohle přišlo, když mi zabil důležitou osobu, která byla mým vodítkem se svobodou, zuřil jsem. Ale zároveň jsem musel ocenit důvod těchto zpráv. Máte nějaké vodítko v temnotě, něco vás varuje o tom jak je hra těžká a nakonec máte ukázku, jak je záporňák zlý a zvrácený a máte důvod zuřit. A nakonec ho zabít. Smekám nad touto koncepcí.


No a nakonec abych vás nenudil, poslední. DISHONORED.  hra která mě k tomuto článku inspirovala. Zde se info dozvídáte z psacích strojů...? Nebo čteček děrných štítků...? Nevím. Napadlo mě, že tento převratný stroj bude nákladný a proto ho bude mít jen málo lidí. Což kvituji, protože ho mají jen důležití a bohatí lidé. Admirál, Pendleton, Hiram Burroughs.... Jen mě zaráží proč si admirál píše deník i vede hlasové záznamy? To musí být práce dát fakta pak znovu dohromady... A co mě zaráží nejvíc, na děrné štítky hlas nenahrajete. Na jeden určitě ne. Děrný štítek je papír s předtištěnými číslo 0-9 v několika sloupcích, myslím že 80 řadách. A kde vytlačíte díru tam bude číslo. S tolika málo kombinace nenahrajete komplikované sdělení, jaké slyšíte ve hře. OK, možná přeháním, ale děrný šítek mi stejně evokuje 60tá léta. Ne Steampunk. Nešly by třeba cínové válečky? Desky? Možná ty ohrané magnetofonové pásky? Fungovalo to v Bioshocku tak proč ne tady? Stejně na nic moc infa není. Jen pár poznámek, jak je jedna sestra Boylová nadržená či kolik šancí vám admirál dává. No ukončím to takhle, možná pak budete vnímat počítačové hry trošku jinak.

Konhi

úterý 5. března 2013

O počítačových hrách


...v poslední době jsi na té hře celé dny, všichni ví, že ti slouží jen k sexuálnímu uspokojení. Člověku je z tebe špatně, jak se celý dny pachtíš sám, jsi jako pes, co mu chybí pánova noha. Já nehraju jen adventury, ale taky kick-box a wimbledon. Wimbledon hraješ jen kvůli tomu, že tam klátíš holku pod zákonem. Není pod zákonem, je jí sedumnáct...

V poslední době mám víc času na hraní počítačových her. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Ale zjišťuju, že některé hry nedostály mým očekáváním. To samé je se seriálama, ale o tom možná příště.

Dishonored

Dishonored dostalo od kritiků vysoké hodnocení a i sami hráči vypadali nadšení. Taky jsem si říkal. Moje oblíbené hry jsou hororové, kam sice Dishonored moc nepatří, ale má budovat nějakou podobnou atmosféru. První dojmy byly velice dobré. Hra má neskutečně jiný vhled než ostatní. Postavy jsou ošklivé. A to opravdu všechny. Muži, ženy i zvířata. Lokace jsou steampunkové, národ říznutý Brity a Prušáky ve mně vzbuzuje dojem Čapkova Ocelového Města. Všude ocelové stroje, světlomety, injekce, krysy a technické vynálezy, všechny pocházející z jedné choré mysli. A proč, když máte vědce, který se jmenuje Sokolov, proč by to nemohl být věčně opilý zarostlý Rus, že?

Úvod je pěkný, jen jsme to všichni čekali, z trailerů a tak. Příběh není nic moc. Tady máš cíl - zabij ho. Jsou jen dvě mise, které mají jiné zadání. A to dostaň se z místa A na místo B. Zato lokace jsou nádherné ... některé. Díky enginu se můžete dostat na vrcholky budov a obdivovat architekturu. Lokace, kde svítí slunce, jsou opravdu nádherné, dostáváte se z pochmurné ulice na vrcholky střech ozářené světlem. Hledání různých postupů je opravdu zábavné. Jen levely jsou krátké. Nejsou moc velké, ale mnoho stráží vás donutí hledat delší cesty. Problém je, že když už jste se na střechu dostali, nikdo vás nemůže zastavit. Ani zpozorovat, je to pak lehčí.

Postupy levelem jsou v podstatě dva. Tichý a nezpozorovaný, nebo zabijácký stroj. Nebo je to kombinace obou. Musím tvrdit, že když budete zabíjet vše okolo, tak si užijete víc srandy. Chybí mi víc schopností na tichý postup. Je tu blink, který dokáže přenést za záda nepřítele, uspávací šipky a škrcení. Nevím, co se dá více využít, když člověk nechce nikoho zabít.

Ve vedlejších úkolech hra exceluje, donutila mě nad úkolem přemýšlet, neboť kulisy jsou opravdu nádherné a donutilo mě to starat se o město, aby přežilo. To dokáže jen málo her. Je fajn poznat všechny postavy, které potkáváte na hledaných plakátech.

Ale bohužel musím říct, že mě hra nedostala k opakovanému odehrání. Konec je opravdu slabý. Na konci máte čelit třem lidem, kteří vás zradili a zabarikádovali se v pevnosti, do které musíte proniknout. A poznáte, že dva z nich zemřeli a poslední se vás bojí. A neprokáže jakýkoliv odpor, nic. A žádné stráže u něj, žádná elitní garda. Měl jsem pocit, že hra svého vrcholu už dosáhla dříve a vy jen se snažíte se konečně doklopýtat do konečných titulků. Poslední úroveň je opravdu nejtěžší, ale ten konec je patetický.

Nemám moc rád mise, kde musíte zachránit dítě. Tady ho musíte zachránit dvakrát.

No ukončil bych to tím, že Dishonored má impozantní atmosféru, kolem které by se dala vybudovat dokonalá hra. Ale hra je krátká, úrovně malé a konec je tristní. Jsou tu určité chytré volby, které vám svět mění, ale moc jich není. Hra mě nakonec k opakovanému hraní nedohnala.

Konhi