Obsah mého batohu

Spacák - ten je až dole
Krojová košile
Krojový šátek
Karimatka - na vrchu
Ešus - s hrnečkem, lžící a deskovými hrami
Zelená košile - na vojáky
Vzduchovka - na vojáky
Bajonet - originál z Italský fronty, asi 90 let starej
Meč - obřadní od hasičů, to nikdo nepozná :)
Maskovaná větrovka - na vojáky
Spodní prádlo - no musí to bejt :)
Tepláky - do chaty
Kraťasy - taktéž
Baťůžek - nebudu tahat velkej
Kroužkovka + kleště 2x + štípačky - to kdybych se nudil
Triko - jako rezerva
Varkoč červená - na rytíře
Varkoč černá - na vraha
Černý plášt - na vraha
Černý šátek - na vraha, přes obličej
Rukavice - na rytíře
Pásek - taktéž, aby mi na tom držel meč
Umělé vousy - jsou vážně nádherný :)
Nesesér - a hygienické potřeby
Helma, se zástavama
Trubka - jop, trubka musí bejt
Španělština - holt učení...
Kuličkovka 9mm
Kuličkovka Parabellum - s kuličkama!
Meč, dlouhý
Meč střední
Štít - až úplně navrchu
Zpěvník :)
a ještě Kytáru do ruky

Pokud máte někdo nějaké dotazy na to kam jedu, nebo na co to potřebuju, nechte vzkaz.

Konhi

Soft core

Trocha psychologie? Asi ano...

Možná je to tím, že mě život nepřestane překvapovat. A myslím, že je to dobře. Aspoň se můžu radovat z toho, že je stále něco nového...

Je jedna nádherná scéna ze seriálu SCRUBS. Ta, kde místní nemocniční psycholožka tvrdí, že každý má v sobě měkké jádro, které způsobí, že se někdy snaží dělat radost. A tak si to vyzkouší na dvou největších tvrďácích v nemocnici. Na primáři a doktoru Coxovi. A je to tak, oba dva nakonec změknou...

Proč to říkám?

Jen že mám podobnou zkušenost. Každý má v sobě nějaké měkké jádro, a vyplatí se ho hledat. Kdysi jsem znal jednu zlou a hnusnou dívku. Každýmu tvrdila, že je hnusná, nevěrná, divoká a zákeřná. Zajímavý, že mě tak nepřišla. Chvílema jsme se bavili, a když mi řekla, že má za sebou tvrdou minulost, už jsem její image nevěřil vůbec. Nic není tak, jak to vypadá.

Nedávno jsem taky jednu mrchu potkal. Prohlašující o sobě, že touží jen po penězích, city jí nezajímají, nějaká ta rebelská minulost, punk, tetování, propichování... že jí baví psychologicky odhadovat a posléze ničit lidi, vše možné co si můžete představit na tvrdé holce :).

Taky jsem jí to nevěřil. Ani se mě nesnažila odkopnout, a tak jsme se taky pobavili. Nakonec jsme došli k tomu, že by mě vůbec nenapadlo jí dát kytku. A z ní vypadlo, že už jí dlouho nikdo žádnou nedal. A že dostává kytky ráda...

Překvapen!

No, o holkách a jejich stylech se nemá smysl bavit. Ať už to má příčiny jakékoliv, jak moc je to dočasné, jak moc je to hrané....

Jen chci říct, že kytky asi dostává každá. Ať už je to mrcha, nebo ne. Představa, že jí dávám kytku, mě docela láká. Už jen vidět výraz její tváře. Ale zase je to vypočítavá holka, takže z toho vytřískám co nejvíc :).

Přejte mi štěstí, půjdu nějakou vybrat.

Konhi

21.10.2010

Co je, sakra, špatně s tímhle dnem?

To je zase nějaký šílený výročí? Nebo je zase nějaký den gumových medvídků? Interně bych to nazval, jako den erotického napětí. Možná je to silné slovo... Možná den feromonů? Je to divný... Prostě vážně něco viselo ve vzduchu.

Do 4 hodin to bylo ještě v pohodě. To jsem pracoval, což není zrovna zajímavé, až na to že jsme tahali dvě auta z bahna. Obě.

Ale pak jsem vyrážel do města, koupit plavky (které mi záhadně zmizely). A proč, proboha, se na mě všichni koukali? Všechny holky, slečny co jsem potkal? No, většina... Co se to sakra stalo? I když si připustím, že nakonec snad na mně může být něco, co holky přitahuje, proč zrovna tenhle den?

Navíc mi napíše kamarádka/sousedka že mám jít se sestrou a s ní do čajovny. Což jsem musel trochu odříct, neboť jsem už slíbil L. že s ní půjdu plavat. Ale že sestru tam doručím :). Tři roky nebyla venku, tak ať si užije.

Pak mi píše V. že mám jít s ním do kina. Co tak najednou? Zdvořile jsem odmítl.

Když jsem na ní čekal, tak si ke mně přišel jeden trošku opožděný student, že potřebuje 30 korun na svorky na poznámky... Proč zrovna já? Zdvořile jsem se odpoutal.

Pak jsem potkal T. (další kamarádka ), zrovna blbá náhoda... Bohužel jsem neměl čas...

Pak si mě vzali stranou dva lidé, na sobě cedulky "Církev Ježíše Krista". Proč zrovna mě? Zdvořile jsem je poslal do...

Škoda že už si nevedu couple spotting statistiku, dneska bych si smlsnul – dvojnásobně bych překročil průměr... Pamatoval jsem si deset dvojic, a to jich mohlo být víc. Co se to s lidma dneska děje? Vážně, kdybych to dělal od začátku dne, tak by se mi to na ruku nevešlo...

Ještě že jsem nakonec skončil s kamarádkou L., která je naštestí dostatečně chladná na to, abych neprovedl nějakou nepodloženost. Což se mi na ní také líbí.

No jsou prostě dny, kdy se toho dost děje :). Vysvětlení těchto dnů... nechme historikům a filosofům :).

Konhi

Dnes mám rande s dívčinou tak žhavou...

... že by se s ní daly propalovat bankovní trezory

-- Robert Grant, Neschopnost

Kurva kdo mi tu knihu sebral? Podezřívám Honzu :)

Nachylující se počasí mi trochu pokazilo náladu, ale zdá se, že tím netrpím jen já. Zdá se mi, že když se jen trošku ochladí, tak všichni zalezou. To se pak těžko loví dívky, když je všude prázdno. Poslední týden byl na to mnohem horší. Nikdo nikam nejde, a všichni sedí doma. Taky bych chtěl... kdyby bylo kde.

Nebojte se, žádné rande se nekoná. To by bylo moc jednoduchý.

A holky přinášejí jen starosti. Ale bez toho by to nebylo ono. Ony samotné nám to mají vždy chuť komplikovat. Jen proto, aby se cítili více dobývané. A taky aby nás naštvaly. Bohužel to jinak nejde. A někdy to opravdu jde těžko. Ale co, život už je holt takový.

A někdy se stane, že se vám dívčina vyloupne před nosem. Pokud se tak stane, máte problém :). Místo aby věci byly jednodušší, stávají se naopak velice náročnými. Nejen že máte problém dívku získat, dostanete i úkol si jí udržet...

Kdysi jsem našel jeden zajímavý citát:

"Koho dívka nahání, ten před ní utíká, Ten kým opovrhuje, ten jí pronásleduje"

Tohle dokonale vystihuje ten nekonečný kolotoč. Dívka někoho chce, a nevidí toho, kdo chce jí. Ten, koho chce, jde za jinou, ona začne opovrhovat třetím. A s tím pak chodí.

Nazývejte mě pesimistou, ale život takhle funguje.

Dobrou noc, optimisti.

Konhi

Couple spotting - co z toho

No, vydrželo mi to dva týdny...



pro ty, co to nesledovali v článku, který jsem pravidelně aktualizoval, to dopadlo takhle:

Po 4.10 - 1
Út 5.10 - 2
St 6.10 - 13
Čt 7.10 - 7
Pá 8.10 - 3
So 9.10 - 2
Ne 10.10 - 1
Po 11.10 - 3
Út 12.10 - 2
St 13.10 - 1
ČT 14.10 - 2
Pá 15.10 - 1
So 16.10 - 2
Ne 17.10 - 7

Nyní už s tím skončím. Moje zvědavost byla ukojena, a zjistil jsem, že to skoro nemá smysl. Můj mozek ale takhle nefunguje. Prostě dělám to, co mě baví, a moc se nezamýšlím jestli to má smysl. Což vysvětluje některé (blbé) nápady, které někdy mám. Co z toho je, když vidím někoho jak je šťastný? Já mu to přeju. Asi prožívá jedny z těch nejlepších okamžiků svého života, kdo by mu to bral?

Poslední dobou mám pocit, že se snažím lidem pomoct a nějak mi to nejde. Asi nechtějí uvěřit, že když budou mít radost, já budu mít radost? Nevím.

Další věc, trošku mimo obsah článku – udělal jsem si guláš. Ani bych nevěřil, co za vzpomínky mi to vyvolá. Táta s náma už asi půl roku nebydlí. Já ho měl vždycky rád, a guláš byla jedna z věcí, na které vzpomínám. Připomínka toho, že už tu ta vůně nebude.... Rozvod jsem nikdy neřešil, nikdy se mě to skoro nedotýkalo. Až teď, při připomínce na banalitu, jako je jídlo.

No, omluvte mě, jdu ho sníst :)

Konhi

Amores perros

aneb láska je kurva...


Viděli jste ten film? Já jo. Sice moc o lásce není, ale jsou tam náznaky. Ten kluk, co beznadějně miluje ženatou holku s dítětem, jejíž manžel jí podvádí a bije, je dojemný. Ten kluk se lásky nezbaví. Navíc, že ona to nevidí a radši má manžela. Krutý koloběh...



Teda, já se s tím neztotožňuju. Láska .. není kurva. Nebudu nic říkat, protože jsem to stejně nezažil.

Jen mě přepadla jiná věc. A to zamilovanost. A jak vám zastírá úsudek. Jak vám zastírá schopnost správně hodnotit lidi. Jak jste v jejím uzavření, a nemůžete ven, nemůžete prohlédnout. A pak zamilovanost zmizí, nebo se přesune na jinou osobu, a vy to najednou vidíte. To co jste si nechtěli nikdy přiznat.

Ve všech těhle "vztahových" věcech jsem stále trochu nováček, ale o to víc mě to občas překvapuje. Zjistíte, že jste vkládali naděje do osoby, co je Líná/aktivní/zlá/hodná/blbá/chytrá ... ale prostě něco co jste nečekali.

Ještě jedna poznámka na závěr. Sníte o někom? Aniž byste chtěli? Co to znamená?

Konhi

Můj Rummunský denník - den osmý

- cesta domů

Na cestě domů je vždy něco zvláštního. Jste plní zážitků, ale zase se těšíte domů. Užili jste si dovolenou, ale zase se těšíte na ty, které jste dlouho neviděli. Prostě ... domov.

U mě to bylo ještě tím, že moje boty mi zničily nohy a také už mi trochu kluci lezli na nervy. A tak jsem se domů docela těšil.

Vstávali jsme ráno, v majestátním údolí, které mělo překrásnou ozdobu. Na úplném konci údolí, tam kde se zvedal štít pohoří, rost malý listnatý stromeček. Všude kolem něj byla kleč a jehličnany. Nedokážu si představit, jak se tam dostal.... Vysadil ho nějaký ovčák? Zamilovaná dvojice? Nebo ho tam jen zavál vítr? Tady je obrázek.




Chodí k němu někdo? Pak jsme sestoupili. Přošli kolem sběračů borůvek, což bylo po dlouhé době kdy jsme někoho slyšeli mluvit. Pak jsme došli na silnici, a čekali, že nás čeká asi 20 kilometrů po silnici. No, nebyla to pěkná představa, ale utešovali jsme se tím, že někoho můžeme stopnout. První auto co kolem nás projelo, mělo nákladový prostor plný Rumunů, bylo jich tam asi 5. A oni nám zastavili!

Z přední části auta vyskákalo dalších 6 lidí a rukama nohama ukazovali že máme nastoupit... Tak jsme se tam v 8 lidech a 2 psech nacpali. To byla jízda! Řidič nekoukal moc na předpisy a kalil to devadesátkou, přejíždel plný čáry a předjížděl auta. Ale zkrátil nám utrpení, neboť jsme se v pohodě dostali na autobus, který nás odvezl do civilizace.

Dojeli jsme do Pętrosan. Tady se vyvrbil můj problém s nedostatkem peněz. Lístky jsme měli až z Aradu, 300 km daleko. A já neměl na cestu. Dohodli jsme se s Paštikou, že dostopuju do Devy, odkud už mi lístek koupí a já mu to zaplatím doma. Tak začala moje další epopej.

Asi 150 km na stopování. V Čechách by to bylo dneska nemyslitelné. Kluk s batohem a cestuje stopem. Nikdo by mi nezastavil... Ne tak v Rumunsku. Čekal jsem na okraji Pętrosanu a v hlavě jsem měl jen tři slova Hatşek, Simeria, Deva. Města kam se musím dostat. 20 minut jsem čekal, ale nakonec úspěch. Jeden Němec mě vezme na křižovatku před Simerií. Tak jsme jeli hodinu, povídali si, já neuměl německy a on neuměl anglicky, prostě jak se dalo.

Druhá část, Simeria – Deva, byla trošku kratší. Ale stopoval jsem déle. Až jsem ztratil hlavu a šel hledat jiné místo. Chvíli jsem šel podél silnice s napřaženou rukou, až mi někdo zastavil a hodil těch 13km do Devy. V 17:15 jsem byl v Deve. Vlak jel v 23:39, co budu dělat? Napadlo mě, že ještě zkusím stopovat do Aradu, abych nemusel nic platit, ale nedařilo se mi to. V duchu jsem počítal, 1,2,3, ... 23,24, ...45,46,47,48,49,50... seru na to. Dvakrát jsem se přemístil a ujelo mi asi 200 aut, než jsem to vzdal. Úkol jsem splnil, dojel jsem do Devy, ale čekalo mě 4,5 hodiny čekání. A byla zima.

Vážně, takhle jsem nepromrzl ani na Galbeně. Ani nikde jinde.

Cestu vlakem jsme všichni mlčeli a spali. Na cestu zpátky, mi zbyla malinká svačinka, asi na těch 14 hodin jízdy. Po příjezdu do Prahy jsem měl strašlivý hlad...

To je vše z mého rumunského deníku. Líbilo se vám to, smradi :)?

Konhi

Můj Rummunský denník - den sedmý

- sprint přes zamrzlé vrcholy

Zjištění, že sněží, udělal Paštika.

A to, že foukal vítr, to jsme si udělali sami. Když vám vítr nad hlavou ohýbá stan do opačných úhlů, vytrhává kolíky ze země a trhá tropiko z tyček, to se nestává často. Nakonec jsme kolíky zatížili kameny, a počkali ve spacácích do rána, kdy vysvitlo slunce a kolem nás to roztálo. Jen na vrcholcích ještě seděl sníh. To omezovalo naší další cestu.

Nahoře jsme zase nic neviděli, navíc se Hejkal obával o Barku jestli tu příšernou zimu přežije. Tu náhorní plošinu jsme přesprintovali. Šli jsme vážně rychle...
Na kopec jménem Galbena (Žlutý) dlouho nezapomenu.

Další kopec byl Paltina, kde sice nemrzlo tak příšerně, ale zase o to víc foukalo. Vítr foukal takovou rychlostí, kterou v Čechách nezažijete. Mít tu dívčinu s 40 kily, tak jí to odfoukne...

Poslední pohled na skalnaté kopce, Sturul a Skuvrul, a sestup.

Dole se udělalo teplo. Nasbírali jsme houby na polívku a dřevo na oheň. Ale údolím stále foukal vítr, takže ani teplo nebylo. Po napružené noci nahoře, tahle byla taková odpočinková. Dopili jsme Slivovici a šli spokojeně spát. Další den bude o návratu domů.

Konhi

Můj Rumunský denník - den šestý

- na nejvyšší vrchol a ještě mnohem dál

Den šestý. Probouzíme se do nádherného rána. Má jen jeddinou vadu. Fouká. A to tak že desně.

Rumunské hory, jsou plné života. I v dvou tisících metrech, najdete vodu. Roste tam tráva i na nejvyšších vrcholech. Například na Godeanu (2240m.n.m), který se tyčil nad námi. No, nevím jak tyčil, ale prostě jeho impozatních 200 metrů, kterými přečníval náhorní plošinu, se moc impozantě netvářilo. A brzo jsme ho taky zdolali. A pokračovali dál. Dnes se šlo rychle, ani nevím proč. Po pár dnech člověka přejde zvědavost, a už jen otupěle čeká na zážítky. Už se blížil konec našeho pobytu, a my čekali co se ještě stane.

Tábořili jsme u pěkného jezírka, kde zažili krušnou noc. Ale o tom příště

Konhi

Můj Rumunský denník - den pátý

- Bloudíme v mlze

Ráno pršelo. A přšelo docela dlouho, připravovali jsme se na dlouhý den. Navíc to jezírko, bylo dost vysoko, takže se dostaneme do mraků. Na tom je největší nevýhoda, že nic nevidíte. A tak jsme šli. Nebyla to zábava, bloudit v mlze.

Občas, zafoukal vítr, a my mohli vidět, kam vůbec jdeme. Bylo to dost únavné, navíc se mi udělala díra v botě. Takhle jsme šli dlouho. Až, když jsme slezli trošku níž, tam už bylo vidět.

Šli jsme po náherných horských dálnicích, okousané od ovcí, a s docela dobrou cestou. Konečně nám cesta dobře ubíhala. K večeru jsme se dostali do Hejakalova a Paštikového vysněného údolí. Protékal tam super potůček, a příroda kolem byla skvělá. Tahle noc byla docela hloupá, napětí se pomalu stupňovalo. Když teda stále prohrávám v kartách, tak mě to moc nebaví.

Konhi

Couple spotting

Budu znít jako velkej úchylák....

Začal jsem si všímat lidí kolem sebe. A zláště jedné věci co mě vždy bije do očí. A to jsou páry. Dvojice, co si vyjadřují svojí náklonost velice přívětivým způsobem. Objímají se, líbají, drží za ruku nebo si jen šeptají do ouška. Docela mě zajímalo, kolik jich tak můžu potkat. Tak jsem si to začal psát. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Po 4.10- 1

Út 5.10- 2

St 6.10- 13

Čt 7.10- 7

Pá 8.10 - 3

So 9.10 - 2

Ne 10.10 - 1

Po 11.10 - 3

Út 12.10 - 2

St 13.10 - 1

ČT 14.10 - 2

Pá 15.10 - 1

So 16.10 - 2

Ne 17.10 - 7

Ve středu jsem byl na Strahovském open air festivalu.
Další část mého Rumunského denníku, očekávejte, až si najdu více času.

Jedna věc, co jsem tu asi neměl psát. Je důvod, proč jsem si to vymyslel. Je to kvůli tomu že tyhle páry docela bijí do očí. A je to něco co jim hrozně závidím. Někdy až tolik, že mě to dohání k zuřivosti. Proč, kurva oni se našli a já musím zůstat sám? Proč dokážou najít náklonost, aby si někoho našli a ode mě každý utíká? Nevěřím na to, že někdo někoho uvidí, a hned se do něj zamiluje. Jinak by svět byl trochu lepší.
Konhi

Ps. Jo jinak, já vím, že můj blog nečte mnoho lidí, ale ocenil bych třeba nějaké komentáře, ať mě to stále ještě baví. Jinak si přijdu, že vynakládám snahu nadarmo.

Můj Rumunský denník - den čtvrtý

- Hezký den, celý den :)

Noc v tříhvězdičkovém senníku byla luxusní. Nejen, že na nás nepršelo, ale bylo i docela teplo. Moje boty se mi podařilo docela vysušit. Dnes jsme si udělali první, a poslední vařenou snídani. Sladký kuskus. Nad námi se tyčila Argiana, jedinný vápencový vrchol v okolí. Opravdu výrazný kopec. Bohužel nás čekalo párset metrů na stoupání.

Přes louky se moc dobře nešlo, ale brzo přišli lepší kamenité stráně. Za Argianou, na který jsem byl první já :), jsme zase setoupili. Vyšli jsme z lesa a přišli jsme si jako v pohádce. Ta louka byla tak náherně zastřižená, ze stromů se staly maličkaté keříky, a to vše jen kvůli ovcím. Rumuni tam pasou přes léto ovce, a ty udržují trávu v patřičné velikosti. Vypadá to tam jak na anglickém trávníku.

Měli i udržovanou studánku, a tak jsme doplnili vodu. Zase na vrcholy. Mysleli jsme, že dneska dojdeme do údolí, kde strávili Hejkal s Paštikou svoji svatební noc :). ALe nedošli jsme tam. Došli jsme jen k jednomu jezírku, které barka žačla urputně hlídat. Večer jsme mazali karty. Hejkal mě dokonce nechal dneska vařit.

Konhi

Můj Rumunský denník - den třetí

- půlden špatně půlden hrozně

Nevstávali jsme. Pršelo. A tak jsme spali. Až do jedný hodiny, když se to vypršelo. Šli jsme na vedlejší kopec zjistit perfektní zprávu, že jsme špatně, a musíme se vrátit. Nafotili jsme co se dalo, a dali zbohem pěknému počasí. Naštestí jsme se nevraceli daleko.

Na planince, s bezvadnýma bedlama, jsme jen špatně odbočili. Pokračovali jsme lesem, a ani jsme moc nestoupali. Vysoká, mokrá tráva nás docela zdržovala. Další zdržení byly zpadané stromy, přes cestu.

V Rumunsku není Karel, ale Vladimir. A ten měl pro nás další překvapení. A to kroupy. No v tomhle nečase, nalezený senník, byl jako zázrak.

K večeři pěkně kaši s klobásou a čekat na lepší rána.

Konhi

Můj Rumusnký denník - den druhý

- tak snad konečně v Rumunsku

Po nádherně prospaných nocích přerušovaných jen "Passporte kontrol..." a "Hele, Arad, vystupujem" jsme se dostali do Baile Herculane. Dost zajímavé lázeňské město, kde snad nebyla ani noha. Chápu přijeli jsme mimo sezónu, ale zchátralé budovy lázní mluví za vše.

Prvně jsme se vyšplhali na 600 metrů. Značky teda tam mají příšerný, co na to říct.

Rumuni mají velice blbý zvyk psát na stromy nožem. Z toho chudáka stromu už to pak nikdo nedostane. První den jsme vlastně šli jen lesem, samé duby. Skoro jako doma. Což nebylo to co jsem chtěl vidět. Občas se zatáhlo, i sprchlo. Vylezli jsme na náhorní planinu, kde rostla jen tráva a bezvadný bedly.

Poté jsme sešli z cesty. Cesta po křížkách bohužel nevedla po hřebeni, ale zpět do údolí. To jsme zjistili až ráno. Tak jsme postavili stan, a já vyrail hledat vodu. Našel jsem jí až 200 níže, ale ten vodopád co tam byl, stál za to. Udělali jsme si večeři a šli spát.

Konhi

Můj Rumunský denník - den první

- jak to celé začalo

Tohle vlastně není tak docela první den naší výpravy, neboť jsme vlastně se ani nedostali z republiky ale napíšu to.

Vstával jsem brzo, neboť jsem potřeboval dodělat pár věcí. Prvně dárek pro kamarádku. Dřevěný model lodi a panáčkem, jak pádluje. Musel jsem to nabarvit, a nevědel jsem jestli to stihnu. Aby to taky stihlo ushnout.

Předal jsem to jí, dívce která mě straší ve snech. A ono se jí to líbilo. Na tuhle nepovedenou, zfušovanou karikaturu, jsem nemohl slyšet nic lepšího. Opravdu jsem rád, že jsem jako poslední viděl jí.

Musel jsem ještě cestou koupit bombu na vaření a vyměnit nějaké eura. Peněz bude ... hodně málo. Nádraží bylo dost narvaný, dokonce jsem tam viděl i nějaké larpisty.

Naše výprava byla trojčlenná. Já, Hejkal a Paštika. Podrobnosti později. Do Brna jsme stáli, kvůli lidem s místenkama Paštika nastoupil v Brně. Vlak nás dovezl až do Budapešti, kde zkončil náš první den.

Konhi

Cesta do nebe....

není pro tebe....

Jsem zpět z Rumunska. A žiju.

I když jsem inzeroval, že se nevrátím, neměl jsem to v úmyslu. Moje snaha, spíš byla motivována na to dojít se svojí existencí na hranici odvahy, smrti a hrany. Abych pocítil jak se mi moc chce žít. Z tímhle asi je problém. Já nemám rád život jaký žiju. Ale miluju život. Trošku komplikované že?

Když stojíte na hraně skály, a kolem vás fouká silný vítr, čekáte na jakou stranu vás odvaje... a vy zvolíte život, nic víc nechutná silněji. Proto občas musím vypadnout, abych si připoměl, že žiju rád.

Hory jsou velkou zkouškou síly těla a ducha. Zvlášt když tam jedete s člověkem, s kterým z celého srdce pohrdáte a on si vás neváží. Tréning trpělivosti :).

V průběhu týdne jsem si připravil takový menší denník naší výpravy, který sem budu postupně házet.

Konhi