Pražský filmový orchestr

...varování – tato hudba vás může podráždit, zbavit zdravého rozumu a způsobit poruchy nervového systému a střev. To stejně nikdo nečte...


Udělal jsem si takový kulturní víkend. Po dvou dnech nic nedělání, kdy jsem jen čekal na stažení Dead Space. Nejodpornější a nejstrašidelnější hro, těš se. Sice jsem zkusil Fear i Bioshock, ale těším se.

V sobotu jsem šel na ples. Se slečnou. A byl to ples školy, na kterou nikdo z nás momentálně nechodí. Organizace se jim povedla. Účastníci byli samí starší pánové a pár studentů z ČVUT. Což mi vůbec nevadilo, na akce, na které jsem zvyklý chodí trochu jiné složení lidí. Problém byl ten, že se nedalo tancovat, na parketu bylo prostě moc lidí. Navíc to moc neumím, těžko říct jestli to slečně vadilo či ne, ale domluvili jsme se že to budeme procvičovat. Naštestí se dole našel sál, kde se hrály samé ploužáky, a tak není divu že se tam shromáždilo spousta mladých párů. Taky jsem vyhrál v tombole, a to jen na 4 lístky. Domů jsem si odvážel čistící sadu na brýle.

A když jsem se vykopal od slečny, chvíli strávil doma, a vyrazil na kocert Pražského filmového orchestru. Měl jsem tam potkat slečninu mamku, což trochu nedopadlo. Ve finále jsem se na ní i trochu těšil... Orchestr provázely malé nehody. Zaprvé jeden čelista upadl ze židle tak nešikovně, že si přerazil nástroj. Zadruhé se jednomu dítěti podařilo v sále omdlít. Pravděpodobně kvůli nedostatku kyslíku v sále. Dobrej začátek. Ale koncert byl pěknej. Asi kvůli tomu, že člověk tyhle skladby zná, a někde je už slyšel.

Dejte mi chvíli, mám v sobě dvě piva a píšu jen proto že blog zase zadedbávám...

Konhi

Vrána k vráně...

...a co McGruderová? Praštila se do hlavy o rumpál, měla otřes mozku! Ano ale chodila se mnou. A říkala ti „Normane“! Patří jí to, nemá se co bouchat do hlavy...

Nečekejte další pesimistické poselství. Nemám na něj náladu. Jsem zdravý, a to už definitivně. Už mě další bolesti hlavy nebudou otravovat od práce. A navíc se nechci zaplétat do dalších pesimistických debat.

Zaprvé, že už si myslím že život stojí za to žít. Že mám snad pro co žít. Sice jsou věci co nemám, ale to není důvod k zoufání, ale k tomu abych napnul síly a vytvořil si další sen, co si můžu splnit. To je právě na tom to nejhorší. To čekání na to, až zabere co jste udělali. Chce to jen sílu k životu.

Další věc, kvůli které nechci být nadále pesimista, že jsem si něco uvědomil. Pokud budu něco psát, tak to budou číst všichni, co si najdou čas. Ale, pokračovat v čtení budou ti co se s tím ztotožňují. Ti, kteří mají stejný názor na věc. Ostatní to nějak přeskočí. Pokud budete psát o sexu, tak se budou nacházet lidi co sex baví a ti vás budou číst.

Pokud budete psát jak spácháte sebevraždu, počítejte s tím že zaujmete ty, kteří se chtějí zabít. Nic proti pesimistům, ale to není psychóza, to je životní postoj. A nějak se mi je nechce podporovat... kvůli tomu, že úsměv je krásný.

Kvůli tomu, že ta hezká slečna se mohla usmívat jen na mě. A mně se zlepšil den. Jen proto, že se tady může víc lidí usmívat. Jen proto, aby tady bylo více světlovlasých slečen, usmívajících se na vás.

Další věc je, že přestanu psát o své slečně. Přece jen to nedokážu přesně popsat, a navíc to nedokážu napsat tak, aby to pochopila správně. Chybí nám komunikace, pokud nemluvíme osobně. Jen chci říct, že mi tak chybí...

A to je to jen pár dní... Měli bychom víc mluvit.

Konhi

Hodně štestí ... ty štastnej bastarde

...je sobota večer, nikdo nepracuje. Ty nepracuješ žádný večer, ani ve dne ne...


Tak se přiznejte. Kdo dneska sedí u počítače, tak je pěkně osamělej člověk.

Kamarád měl oslavu. A všichni měli radost. Proč já ne?

Slavil 22, a chystali jsme se ho překvapit. Vymyslela to teda moje slečna, ale společně jsme se do toho pustili. Kontaktovali lidi. Zarezervoval jsem hospodu, udělal událost na Facebooku... Upekl dort.

Proč mě muselo bolet v krku hned ten večer?

Proč jsem se nebavil?

Proč se se mnou nikdo nebavil? Nikdo neřekl nic kloudného, jen „dobrej dort“. Nesmím to přehánět, od ostatních holek bylo slyšet uznání, že se ten dort povedl. Ale to není to, co jsem chtěl.

Proč se mnou nikdo nemluvil? Proč má každej někoho jiného? Je super když se nás sejde víc. Je tu mnohem víc lidí co mě můžou ignorovat...

Proč každej blahopřál k dobře vydařené akci mojí slečně?

Proč mě mrzí, že jsme museli ject dřív?

Proč se na svojí slečnu stejně nedokážu zlobit?

Proč se zase cítím sám? Proč se snažím udělat všechny kolem sebe šťastné a já sám nejsem? Proč mě nikdo nevyslechne?

Šťastný je ten, pro kterého kamarádi udělají oslavu. Nešťastný je ten, pro koho ne.

Oslavenec má super kamarády, kteří pro něj udělají první poslední... všechny ty lidi znám, možná né tak dlouho, ale znám je. A nejsou to stejní lidé, jaké zná on.

Potřebuju se napít a pak někomu úplně neznámýmu všechno vyžvanit, protože nikdo jinej mě stejně neposlouchá...

Chcete abych vám řekl o své oslavě narozenin? Hm.... existuje nějaká?

Konhi

Léčba osamělosti

... s rodičemi jsem se nechal rozvést v 16 letech. Odstěhoval jsem se a jednou za 14 dní mi museli půjčovat psa...

Být sám není hezké. A může se to přihodit každému. Dítěti, kterého zklame kamarád. Dívce, kterou opustí partner. Zasloužilý otec rodiny, který si vzal ženu kterou nemiluje. A dokonce člověk, který dosáhl vrcholných úspěchů, který má peníze a milující ženu.

Prostě jen ti správní lidi nejsou poblíž...

Nejhorší je, že kolem nás jsou vždycky lidi. Vždy tu někdo je, ale to neznamená, že se člověk nemůže cítit osaměle. Ti lidi, které znáte jsou vždy někde jinde než vy, a čas který na ně máte je vždy omezený. A na ty co máte nejradši pak ještě míň.

Proto mě velice potěšilo, když jsem potkal jednu kamarádku, která chodí na stejnou školu jako já. Jen je na jiné fakultě a nikdy jsme se na škole neviděli. Je zajímavé jak na velké škole jako je VŠE, slyšíte jak na ní všichni choděj, ale nikdy je tam nevidíte.

Taky jsem potkal L. Sedla si ke mě na oběde v menze. Poprvé kdy si někdo ke mě přisedl. Což je docela potěšující, protože od toho menzy jsou ne? Pro potkávání lidí navzájem.

Konhi

Právě jsem byl poražen v karetní hře dítětem...

...to je moje, to je moje, to je moje, všechno všecicko je moje! Kromě tohohle kousku, ten nechci. Tenhle kousek si můžete nechat. Ale všecičko ostatní je moje!! Tak a teď se podíváme jestli se tu nenajde něco s čím bych si to mohl rozdat...

Ano, je to tak. Jednalo se o hru: Zvířata z celého světa. V podstatě se jednalo pouze o hádání co je co za zvíře, a ještě zjednodušené tím, že jsme hádali jen první jméno (rodové). A nějak jsem to prohrál... :) Samozřejmě jsem je nechal vyhrát.

Ale v neděli jsme se docela bavil. Je překrásné, jak si člověk užije jen takovou poklidnou neděli. Bez rodičů, příbuzných a ostatních. Nemusí ho nikam hnát... k babičce, na chatu, někam na výlet. Nikam, kam se mu nikdy nechtělo a nechce.

My místo toho organizujeme příjemné posezení s hrami a dětmi. A to je to jen na tři hodiny. Je to všechno tak poklidné a příjemné. S dětma se hraje mnohem líp. Nemají takové ambice za každou cenu vyhrát a tak kazit zážitek ze hry všem ostatním. A zase z toho mají radost! To je možná to, co mě drží v oddíle. Vidět tu radost na dětských tvářích. Možná by víc dospělých mělo mít takové zkušenosti, prostě si jen sednout s kamarády a zahrát si nějakou hru.

Uvažujte, co máte doma. Takovou starou zaprášenou hru v papírovém obalu, co čeká na skříni, ve sklepě, pod postelí nebo v šuplíku. A s tou byla kdysi taková legrace.... proč to nevydat? Nesebrat pár stejných bláznů jako jste vy a připomenout si dětství...

Nebo na to kašlat a jet někam, kam nechcete a nevíte, proč tam jedete. Vaše volba. Kuřte, pijte, hádejte se. Vše, co vám dovolí zapomenout na to, že právě pálíte volný čas, který vám nikdo nedá. A to je na světe nejdůležitější. Hraní deskových her bych taky nezařadil jako jednu z nejlepších chvil pro trávení volného času, ale ty vzpomínky jo. Ty vzpomínky za to stojí. Kdo si bude pamatovat nudný víkend u babičky, kdy se nikdy nic neděje....?


Jo a na druhou stranu, když jsme hráli Carcassonne, tak jsem vyhrál :)

Konhi

Dlouhá hlídka

Kdysi jsem četl jednu povídku, "Dlouhá hlídka", nespojujte mě s ní :). V podstatě jde o člověka, který dobrovolně rozbije atomové zbraně ukryté na měsíční základně kladivem, aby se k nim nedostali fanatici. A dobrovolně se tím vystaví radiaci. Moje hlídka není tak odvážná a inspirující.

Bojuju za svůj život. Za svoje místo a za svoje názory. Za to, abych si udržel to málo co mám, a možná mohl mít i víc. Včera se sestra opět zbláznila. Nepřenesla přes mysl, že když přijdu domů, ona se nemůže koukat na televizi.

Ztráty do dnešního dne jsou: Můj stůl, kompletně rozebraný na lišty a třísky, bez možnosti opravy.
Tyč k luxu, sestra jí použila jako zbraň, nevím jestli se s ní bude dát ještě luxovat.
A jeden televizní kabel, který se bude muset koupit nový.

Sestře jsem ode dneška zakázal přístup do mého pokoje, postavil jsem tady barikádu, abych sestře přístup do mého pokoje ještě trošku ztížil a abych měl čas reagovat. A držím hlídku. Musí pochopit že do mého pokoje se nechodí, a pokud nechce odejít dobrovolně tak jí vyhodím. To jsou základní stanoviska.

Zatím žádné ztráty, jen jsem dostal jednu do zubů a přes ruku tyčí. Posily jsou na cestě. Dlouho mám noční můry o tom, že jednoho dne dojde i na nože. A pak přijede sanitka a policie a všechno se to dozví. Jednoho z nás si odvezou. A je jedno, jestli to budu já nebo ona. Upřímně – svojí zásadu, že holky se nemlátí, porušuju nerad. Dneska jsem myslel, že jí opravdu budu muset porušit.

Dnes jsem vážně myslel, že to k tomu bude směřovat. Stále tedy budu muset držet hlídku...

Problém nebude, až se naštve. Dokážu jí odrazit. Problém bude, až odejdu. Nevím, co všechno může zničit... Drahocenné věci si radši beru sebou, zas tak moc jich nemám...

Konhi

Závislost a zábava?

...smeták vzor 132Px bude teď váš nebližší přítel. Budete s ním spát a trávit své nejintimější chvilky. Od teď je to vaše milenka!...

Nedávno jsem přemýšlel o svatebních darech. Možná jsem jen uvažoval jak je pěkná ta mísa co dostali naši při svadbě, nebo jsem jen uvažoval o tom co v rodině každý dělá.

No pokud se nad tím zamyslím, tak žena by měla vařit. Pokud to není zažraná feministka, které leze vaření krkem. Pro ty bych měl jednu zprávu. Já umím vařit. Dokonce i péct. Takže pokud mi nikdo vařit doma nebude, tak to není žádná páka na mě. Sakra, dokonce i teď mám angínu, horečku a vedle sedí sestra a láduje se rybou co jsem pro ní upekl. Ačkoliv nic jiného celý den nejedla a ani by si nebyla schopna uvařit. Ale dělám to rád.

Možná by taky měla uklízet... prostírat.... větrat, zametat... prostě se starat o domácnost. Možná proto ženy dostávají při svadbě svatební servisy, mísy a prostírání. V životě manželském se jim to bude hodit. Spousta holek je na to trénovaných ( více - méně ) od malička a některé to i baví.

A co by měl dělat muž? Hmmmm. Vydělávat peníze? Asi ano. Měl by opravovat věci. Zlepšovat byt. Možná i sázet stromky na zahradě, sekat trávu... no možná trochu ulítávám. Jedna připomínka na okraj. Pokud někdy budu mít syna, tak v den kdy se narodí, zasadím strom. Zasadím dub. A ten dub bude růst stejně jako moje dítě. Až bude větší tak mu ho ukážu a řeknu mu že je jeho. Zakážu mu aby ho porazil. A až i můj syn bude starý, pochopí jakou sílu má jedinný strom.

Taky mě menší opravy baví. Spíš teda elektriky a elektrotechniky, protože jsem to vystudoval. Nejsem sice nějaký expert ale je to dobrá zkušenost do života. Spíš mě zaráží jedna věc...

Proč tedy manžel nedostává na svadbě kladivo? Vrtačku? Pilník či šroubovák? To má všechno co dělá dělat holýma rukama? Proč se nevěstě dává servis, nebo výslužka aby mohla vařit, a aby muž mohl dělat co se od něj očekává ( opravovat ) nedostane nic? To mi přijde trochu nefér.

Jo jinak svět se dělí na muže šikovné, kteří už něco opravovali, a ti kteří k tomu ani nepáchli. Tu druhou variantu potkáváte všude, nagelované vlasy, úzké džíny nejlépe pod kolena, zlaté řetezy, vyzývavé oblečení a vystupování. To je taková skupina lidí, která něco hledá. Která ještě není kompletní, stále je někde aktivně jinde. Po hospodách, po diskotékách... Ale dospělost ještě nenašli. A ona se přitom skrývá doma. Tak dlouho se snaží z domova utéct až zjistí, že si musí svůj domov vybudovat. A to nezjistí dokud nedostanou do ruky kladivo.

Konhi

Jak se vyrovnat s bolestí.

...To jste vy. Příšerní slizouni, zákeřni smraďoši. Chodíci bečky plné smrdutého hnusu... Pamatuje si nás! Jasně že si na vás pamatuju. Zničili jste moji loď. Zmasakrovali moje kamarády a nakonec jste zničili i mě...

Určitě to potkalo i vás. Neskutečná bolest co vás paralyzuje tak, že nedokážete nic udělat. Tak silná, že vás svazuje, že nedokážete přemýšlet o vůbec žádné činnosti, a jediné co dokážete, je ležet, a myslet si že když usnete, bolest poleví. Pokud jste žena, tak jednou za měsíc určitě :).

Mám něco podobného. Bolí mě hlava. A to tak, že strašně. Když to bylo nejhorší, tak jsem dokázal jen sedět u počítače a myslet na to, že nesmím pohnout hlavou o jediný milimetr, protože jinak se ozve bolest. Je uvnitř mé hlavy, nepolevuje. Když tam je, počítám momenty, kdy se musím pohnout. Záchod. Pití. Jídlo. Nedejbože když po mně někdo něco chce, nebo na mě mluví. To mě pak dohání k šílenství. Nejlépe když po mě někdo chce zbytečnosti, co se nedají vyřešit a musím se jim věnovat hned.

Vzhledem k tomu, že se snažím chovat jako aktivní člověk a neztrácet čas, mě tahle nečinnost ubíjí. Bolí to, když se pohnu. Sžírá mě to, když pomyslím kolik minut jsem promarnil....

Ano, mohl bych si vzít Ibalgin, nebo nějakou jinou drogu, ale já mám k lékům tak trochu odpor. Zastávám názor, že člověk by se měl léčit sám. Existuje tolik oblbováků, které člověku nijak nepomůžou, jenom mu to usnadní. A já chci zůstat silný. Když uvíznu v přírodě, tak mi nikdo lék taky nedá. Pokud zůstanu bez pomoci, budu zranitelný, udělám pak cokoliv pro léky. To nechci.

A možná jsem tak trochu masochista a chci trpět. Pocit sebejistoty, když dokážu překonat nemoc, je skvělý. Ibalgin je pro slabochy, co se bojí bolesti. Paralen pro ty, co se nechtějí potit. Pro nějaké workoholiky, co chtějí být zase co nejdříve aktivní.

Ale zase nepodceňuju kvalitní léčbu. Neléčená nemoc se může zákeřně vyvinout. Jen nechci letět s každou pitomostí k doktorovi. Tohle ani není nemoc. Nejsem unavený a přes den nemám horečku. Jen chci, aby ta bolest přestala.... a nechci ztratit sám sebe.

Naposledy jsem se takhle cítil, když jsem chytil housera. To mám ale od rodiny. Táta tím trpí, děda tím trpí... A je to podobné. Taky se nedokážete pohnout bez bolesti.

Konhi

Viva La Tropical Paradise

...možná jsem to neřekl dost jasně, ale "večeře je na stole!" *ohlušující rána* "je ještě někdo kdo tomu dost nepozoruměl? Ne, děkuji" "I androidi mají přechodový potíže?...

Jak to říct krátce...

Proč krátce? Protože mě bolí hlava. A to tak že solidně dost. A tak musím napsat článek co možná nejkratší.

Jeseníky padly. Pro ty kdo nevědí co se mělo dít, tak jsem měl ject na týden na hory. Se skvělou partou lidí, zábava měla být celý týden. A nakonec z toho slezlo. Někteří lidé to odřekli, některým se nechtělo. Ale to nevadí, protože jsme si našli dostačující náhradu. A to lepší než studené hory.

Resp. Slečna jí našla. Navrhla Aquapark poblíž Berlína. Po menší konzultacích u ní doma, jsme se dohodli, rozhodli a vypravili. Tento aquapark leží asi 60 km od Německého hlavního města Berlína. V hale, kde dříve sověti stavěli vzducholodě. Kolem není nic, než velikánské parkoviště. Ale to jsme zatím nevědeli. Jen mi bylo jasné, že doprava po čechách bude stát astronomické čísla. No to víte známe české dráhy... Do berlína a zpět to stálo asi 2000 každého. Já jsem si ce na tyhle ceny zvyklý ale slečně to vyrazilo dech.

Po menších skrupulích v Konigs Westerhaüsen kde byla výluka jsme se dostali do Brandu. Odkud měl jezdit autobus do slibovaného areálu. Bylo 7 hodin večer a nikde nikdo. Ale nakonec přjel i slibovaný autobus, nevím co bysme dělali kdyby nepřijel :). Ale to je jedno.

Pak jsme si jen uvnitř užívali pohodu a teplíčko. Z hlediska osobních údajů nebudu vyjhmenovávat všechno co jsme venitř dělali, jen řeknu že sex ve vodě je super.

V komplexu je laguna s vířivkou, moře s písečnou pláží, tobogány, restaurace, tropická džungle, sauna, bahení lázně, stany... mnoho dalšího. Stálo to za ty tři dny co jsme tam jeli.

A cesta zpátky stála za to. Je zajímavé, že se dokáže sejít pár snů, které si chci splnit najednou... Slečna sice byla zase mrzutá když jsme se loučili ale to se snad nějak vyřeší. Určitě to nebylo z téhle vydařené dovolené.

Konhi