Loučení se svobodou

Zbývá mi jen pár dní. V úterý ráno odjíždím na letní tábor v trvání 3 týdnů - pro mě skoro 4.
Chtěl jsem toho tolik udělat, ale nějak mi zase vše nevychází. Já vám řeknu, jak to jde.

Začneme čtvrtkem - až na dementní lítání všude vlastně zbytečně, kdy i poslední schůzka medvíďat byl docela záhul na psychiku, jsem šel večer do hospody, tradiční molekuly. Chtěl jsem opět vidět Yuki... jako předěl před pátkem kdy slavila narozeniny. Našel jsem tam suprový brýle, které jsem si nechal. Yuki sice přišla, ale něco mi stejně chybělo. Posezení v molekule se zvrhlo v kreslící párty, kde excelovala Lenkačka. Ta docela pěkně kreslí. Nakonec jsme skončili každej s pěkným obrázkem. Tady jsem ani moc nepil, šteřil jsem se na zítřejší slečniny narozeniny. A taky mi to vnuklo nápad zorganizovat v sobotu párty, když už mám ten volnej byt doma. Odjel jsem ale opilej se standou autem a i docela naštvanej.

V pátek jsem šel hrabat do Vinoře, kde jsem ale byl jen dvě hodiny, protože se mi povedlo zlomit hrábě. Tak jsem se docela flákal. Nakládali jsme jídlo, který přivezl magi a docela jsme se zapotili. V pět hodin jsem vyrážel, protože jsem musel ještě vyzvednout dort od denisy. Dort pro Yuki. Taky jsem musel ještě stihnout koupit kytku pro ní. Zjistil jsem že denisa je opravdu suprová holka. Pak jsem šel na oslavu za svojí slečnou - do polprázdné hospody. Skoro se nám podařilo svíčkama podpálit strop, ale Yuki je poctivě všechny sfoukla. Zajímavej večer. Yuki si popila dost panáků co jí stačilo. Pak mě ještě standa dostal do vagónu, což nevím jak se mu povedlo. Bylo to tam dost hnusný a tak jsem šel domů.

Sobota - ráno bylo trochu špatný, ale musel jsem dodělat pár psů. Celej den jsem organizoval večerní párty doma, kde jsem nakonec sehnal jen pár lidí. Ale stálo to za to. Večer jsem teda nechal přespat u sebe Churchilla. V neděli jsem radši nic nedělal jen jsem šel za příbuznýma na oběd. A uvidíme jak v pondělí. Chci toho stihnout co nejvíc.

Konec se blíží v úterý

Smysl života - Nenalezen

Máte něco po čemu toužíte?

Něco co chcete tak moc, že jste pro to ochotni udělat cokoliv?

Nějaký tajný sen? Nebo jen něco co byste chtěli tak moc, že vás už nic nezastaví před jeho získáním?

Něco co chcete, ale vážně moc chcete?

Tak se připravujete že se o to pokusíte, a selžete. A co dál? Zkusím hledat chybu, opravdu jich pár najdu a pokouším se znova. Napnu síly víc než bych čekal a jedu druhý pokus.

Selžu znovu. A co těď. Analyzuju pokus. Zjistím chyby. Poptám se přátel jak to udělat. Poradím se z odborníky. Najdu si kamarády co mi pomůžou. A zkusím znovu.

A znovu selžu. A co teď dál? Jak hledat chyby když žádné nebyly? Selhal snad někdo jinej? Pak se to začne pomalu vynořovat. Pomalu to začíná nabíra obrysy, pomalu se to objevuje. Nakonec to uděří s nezměrnou intenzitou. Já na to asi nemám.

Já na to asi nemám. Já to vážně nemůžu dokázat, jen si to nedovedu připustit. A teď co?

Prakticky smysl života stojí před vámi. nedosažitelný. Jsou dvě možnosti. Mlátit dál hlavou do zdi a doufat že se něco stane, nebo se svého cílu vzdát. Ani jedna není dobrá.

Každej jsme ňákej

Každej jsme ňákej- prohlásil kdysi Werich v jedné své pohádce

s tím se plně ztotožnuji, neboť každý jinak vypadá, má jiný obličej, vlasy, oči, hlas, tělo... Avšak těchto variací je omezený počet, takže se nakonec dá říct že se jeden druhému podobáme, či dokonce byste mohli naházet lidi do škatulek podle toho jak stejně vypadají. U jiných národů to máte dokonce jednodušší. Asiaté mají většinou podobnou barvu vlasů, podobné oči.

Takže nikdo není jedinečný. Každý má někoho kdo má něco jako on. Stejné vlasy, stejnou výšku... Vše je vybráno z těch několika set možností a seskládáno dohromady. A vznikne nová osoba. Vlasy jako Karel, oči jako Kuba, obličej jako Matěj.

To však nic neznamená na osobnosti. Ta je stejně jako vzhled tvořena mozaikou věcí. Malých drobností, vlastností které jsou poskládány dohromady. To vše tvoří jedinečnou vnitřní tvář člověka, utváří ho, vytváří to na co si potom pamatujeme, co je jedinečné v tomhle světě plném opakování.

Každej jsme ňákej, Tenhle je nudnej, tenhle je akční, tahle je krásná, tahle je tlustá. Vlastně na tom nezáleží.

Neboť krása pomine. Aktivita zestárne. A všude kolem je spousta krásných slečen a chlapců, kteří stojí za to se za nimi otočit. A každý rok jsou tu noví a noví. To právě není účel toho jak o lidech uvažovat. Když si člověk přestaví tu širokou škálu možností výběru, stejně se najde tu něco co se na lidech opakuje. Osobnost, tomu ale dává směr. Osobnost tvoří člověka.

Já bych chtěl být jedinečný, chtěl bych aby si mě lidi pamatovali. Každý má nějaký smysl života, nikomu žádnej neberu. Ale kdo ho nemá, měl by si ho najít, nebo bude žít buď prázdný život, nebo bude do smrti hledat.

Pravý smysl života určitě člověk nenajde, protože je stejně jako on tvořen s drobných radostí, událostí, problémů a zádrhelů. Co je však důležité, tyhle momenty mít! Pamatovat si je. Mít lidi kterým se dají vyprávět, neboť člověk který tohle má, ten žije.

Lidi jsou zajímavý, lidi jsou děsivý, lidi jsou neopakovatelní, lidi jsou nepředvídatelní. Občas mám z lidí takovou hrůzu, že nedokážu přemýšlet jak dál.

Konhi

Tak se pohneme....

Zase se posuneme trochu dál.

Zajímalo by někoho co jsem polsední dny dělal? To se dá jen těžko zjistit.
Trochu jsem pařil, prošel jsem si Petřín, kde jsem nechal nůž a lahev vína.
Dále jsem se šel podívat na koncert Trabandu, což nebylo tak awesome, jak jsem čekal.

Mohl jsem si vlastně vybrat. Buď se půjdu podívat na kocert, kde jsem měl potvrzený dva kamrády, nebo půjdu do Molekuly kde byl nepotvrzený počet kamarádů, ale vzhledem k tomu že ta kterou bych tam chtěl vidět nejvíc se doma učí, volil jsem tu první možnost.

Dneska se mi zdál ten nejdivnější sen za polsední dobu. Jsem z toho na hlavu. Na jednu stranu chci zachránit svět, na druhou stranu trpím. Čekají mě dva dny relaxace v přírodě, což uvítám.

Konhi

Stále se učím

Psát je někdy pro mě děsivé, protože se k tomu ze strachu někdy neodhodlám. Ale.

V pondělí se mi povedla důležitá věc, že jsem udělal přijímačky, a mohu dále studovat, což považuju za ohromný úspěch ve svém životě. Věc kterou musím dodělat, jinak by byl můj život prázdný a bezcenný.

Další věc co se stále učím je jak přispůsobit svoje myšlenky svému blogu, který stejně nikdo nečte, protože jsem ho ještě nevpustil do veřejného života. Do příště ho snad zpestřím obrázky, nebo něčím zajímavějším. Prostě je toho na světě tolik k prozkoumání. Web, informatika, lidé, blogy, filmy, moje přítelkyně...

Někteří lidé považují učení za blbost a škola je pro ně nuda... nevím. Rozhodně trvá maximálně 6 let a v práci bude člověk tak 40 let, pak už se moc učit nemůže. Učení není jen o biflování vědomostí, je o vnitřním rozvoji a o vylepšování charakteru. A lidé co zatrnuli na místě, co se nechtějí zlepšovat, jsou méně zajímaví.

Další věc co mě tak napadá...

Co vlastně dělám? Nejlepší by bylo kdyby tenhle blog četli lidi co mě neznají osobně, abych se nemusel stydět. Ale to nejde, neboť jim to nemůžu nějak vnutit. Dostanou to stejně nejdříve lidi co znám.

Zadruhé. Co si o mě vlastně budou myslet? To je mi sice dost jedno, ale jak se s tím vyrovnám já? Když chci vypustit bůhví co se ve mě skrývá na povrch, jak to dopadne? A věřte mi, ze začátku půjde to co je nejníž a co se sám bojím poznat.

Konhi

Jak začít?

Tak co uděláme....

Rozhodnout se psát je jednoduchý, psát dobře a často je těžké. Tak budu trénovat na tomhle blogu.

Nevím jestli se mám ukrývat, stejně mě víc lidí co mě zná odhalí, nevím jestli to má v časech facebookových cenu.

Uvidíme

DasDaemon