...jestli máš nějakou superschopnost? Počítá se, že dokážeš sníst 25 donutů na posezení?...Tak jsem zase tady. Týden bez notebooku mě docela zdrtil. Protože na něm existuju v podstatě pořád, a nemůžu se bez něj nějak smysluplně obejít. Nedokážu se spojit s kamarády, nedokážu dělat věci do školy... jsem sám. To taky vysvětluje tu dlouhou nepřítomnost na blogu. Ale už jsem zpět a s novými zjištěními.
Například to, že můj blog čte i moje sestra. Zajímavé. Ale protože už to vím, tak můžu pěkně napsat, co za stvoření to vlastně je.
Má sestra je o rok a půl starší než já. Ale myslím, že duševně je na tom o dost hůř. Jak to tak pozoruju, tak se ještě nedostala do stádia dospělosti. Prostě odmítá vyrůst a cokoliv, co jí to připomíná, tak odsuzuje. Pravděpodobně se tak stalo, když přestala chodit na vysokou školu. Pravděpodobně ztratila index a nevěděla co dál. Taková blbost, a ona kvůli tomu rupne ve škole. A né že by o tom někomu řekla. Jen mlčela a zatloukala. Ruplo to až tehdy kdy se psychicky zhroutila, když už nebylo kam utéct.
Pak se naši rozvedli. Což možná byl pro ní další šok. A tak seděla rok doma a nedělala nic. A tím nic myslím nic. Nechodila do práce, nechodila ven, s nikým nemluvila s nikým si nepsala. Stal se z ní takový sociopat. Nemá Facebook, nemá Twitter, nechodí na blogy, chaty, nic. Nikomu na Internetu nepíše, co kdyby věděl kdo je. Nechodí ven, nemá přátele. A koho zná, toho odmítá vidět. A tak jsem tady jen já, koho bohužel musí vidět každý den.
A já to taky odnáším. Sestra žije v minulosti. Zdá se, že si myslí, že když vše zůstane při starém, nebudou žádné problémy, že se snad naši zase dají dohromady, ale zatím jí utíká čas. Neumí komunikovat, s lidma nemluví. Jediné co umí dělat jsou věci, které slyšela ode mě nebo od mamky. Nedokáže vyrůst ani vyspět. Jen dělá naschvály, z nudy nebo z čeho. Není zodpovědná a ničeho si neváží. Stejně tady nic nemá, když nic nebuduje. A tak jen všechno zničí. Jo, a ta moje absence je taky její práce. Škoda za 4200,- Kč.
Bohužel se tu musí udělat nějaké změny, aby se tu dalo bydlet. Aby se sestřička moc neroztahovala a nechtěla celý byt pro sebe. Protože nedokáže vedle sebe nikoho snést, tak musí mít vlastní pokoj. Dokonce ani nikdo nesmí být VEDLE jejího pokoje, aby jí to nenaštvalo. A tak zabírá víc místa, než je nutné. A protože mamka, jako všechny mamky, nedokáže svojí malou princeznu potrestat, zbývám já.
Ale ona už je mi stejně ukradená. Časy, kdy jsem jí chtěl pomoct, jsou pryč. Stejně si toho nedokáže vážit. A pokud jediný, co od ní slyším, jsou nadávky, když si myslí že je neslyším, tak nemá smysl se snažit. A tak mým jediným úkolem je přežít. A zachránit si co nejvíce smyslu pro realitu, co mohu. A odstěhovat se.
Jinak mamka je ze sestry taky na prášky. Obě mají větší či menší hysterické sklony a často nad sebou ztrácejí kontrolu. Pak říkají věci, kterých pak litují. Ale pochybuju, že jestli sestra něčeho lituje, tak to řekne nahlas. Myslím že ani nelituje rozbitého stolu, postele a vysavače. Dneska se mi dokonce povedlo přesunout modem z jejího pokoje, aby mi ho už nemohla vypínat, do kuchyně. Obešlo se to bez vážných potíží. Myslím, že nadávky, údery pěstí do obličeje, naschvály a šermování nožem před obličejem už beru jako standard. A upřímně řečeno, nehodlám se kvůli té blbé, šílené hysteričce zabít. Už jen proto že mám pro co žít... Už jen proto že jsem konečně našel někoho, komu na mně záleží. Nevěřil jsem, že někdo takový může existovat. Aspoň mi to svorně mamka a sestra ve svých záchvatech tvrdili. A já jim věřil.
A taky bych netušil, že jí najdu tak brzo... čekal jsem že to bude trvat věky... třeba celý život. Možná mám štěstí. Možná jsem se změnil natolik, že bych dokázal přijmout každou, která by po mně hodila okem. Ale ona mě neustále ubezpečuje, že je to vzájemné. Tak mám asi velké štěstí.
Možná, že tohle by mojí sestře taky prospělo. Najít si někoho, kdo jí dá najevo, jak se vážně má chovat k lidem. A jak to ve světě chodí. A to, že my pro ní tady nebudem dlouho. Já teda už vůbec ne. Mamka jí bude vařit a dávat peníze tak dlouho, jak dlouho tady bude sestra bydlet. Ale to už jde mimo mě. Chci tu svou Nemesis jen přežít. Už mi vážně nemůže nic udělat.
Nejde ani tak o to, že ona nemůže. Ale o to, že je mi jedno co udělá. Co udělá, to si zaplatí. Jednoduché. Úvod do života.
Přijde mi, že jsem se trochu přepsal. Dneska mi to psalo samo, zdá se že tohle téma mi je docela na mysli. Jde to samo. Ale nevím, kdo to může chtít poslouchat. Stejně mi nikdo neporadí... a když, tak to stejně nelze realizovat. Ale svoje stesky chci někam napsat. Už jsem kamarády a slečnu s tím naotravoval dost.
Dost dlouho jsem přemýšlel, kdy nastane ta chvíle, kdy vážně dostanu ten zásah nožem do břicha. Pak vezmu sestře nůž a přepadne mě vztek. Nevím, co udělám. To v záchvatu vzteku nikdy nevím. Vím jen, že na konci dne já budu na policii a ona v nemocnici. Protože tohle mi nikdo neuvěří. Věřili byste člověku, co vztáhne ruku na svojí sestru a brutálně jí zmlátí? Má sice díru v břichu a krvácí jako prase, ale komu uvěříte? Mně teda ne. Nikdo totiž neví, jak vypadá pomalá deformace osobnosti a nahromadění vzteku po dlouhých letech strachu. Možná muž, který je dlouho ženatý s nějakou megerou. Jenže tomu taky nikdo neuvěří.
Mě nikdo nebude věřit, že sestra má ve stole dva nože, které si sama koupila. Nebude mi věřit, že mě vždycky uráží a poštuchuje, jen proto že má špatnou náladu. Nikdo nebude věřit, že to co mi udělala převáží to, že na ní vztáhnu ruku. Ale já to udělám. Už jen proto, že ve vězení budu mít klid.
Konhi
