Věci o kterých se nemluví

...ty nemůžeš být já. Ale to víš že je. To je ten malý kluk co trhal broukům nožičky. To je ta tvá část která kamrádům ubližuje. To je ta tvoje součást co se nejraději dívá na horrory. To je ten malej spratek co v létě držel lupu na krku nejlepšímu kamarádovi a sledoval jak .. hoří. To je tvá součást co láká nevázanej sex. Ale on vraždí, to já bych nemohl. No tak to se ještě uvidí...

Kdesi jsem četl že život je jako oceán špatných skutků. Někde je sice mělčina ale někde je mnohem hlubší. Přesto se stejně najdou lidé, kteří budou stavět lodě a tvrdit "ano, tohle je budoucnost". Když jsem to četl, tak jsem tomu nevěřil. Ale jak se nořím více a více do skutečného života tak to dokážu vidět.

Každý máme v sobě zlo. Každý konáme špatné skutky. Je jen na naší morálce aby jsme si to uvědomili a nečinili tak aby to někomu ubližovalo. Taky jsem špatný člověk. Dělám špatné věci. Nikdy jsem nedal žádnému bezdomovci peníze. Nikdy mě nepřesvědčili že svoje peníze dávám na dobrou věc. Nectím matkou svou. Nemám úctu k určitým lidem. Jsem arogantní, sprostý a neukázněný. Když to vyjde tak i najednou. Naštěstí si to dokážu uvědomovat a krotit se, aby svět toho nebyl mockrát svědkem. A doufám že dělám správně.

A co ostatní lidé? Mají také své mouchy. Kradou, lžou, jsou agresivní a páchají zločiny. A to dělá mnoho lidí. Teď je otázka co s tím mohu dělat já? A potažmo co s tím můžete udělat i vy? No kromě toho, že se člověk bude dostatečne krotit a zastavovat špatné skutky tam kde je uvidí, může dělat i něco jiného. Může o tom dát správu. Dát někomu vědět. Oznámit světu že se něco děje. To je to co chci dnes udělat.

Existují protě věci o kterých se nemluví. Zlé a špatné věci. Věci která nejsou sice proti zákonu, ale jsou proti morálce. Věci které nejsou košér. Věci které vám způsobí nepříjemné lechtání v žaludku, když se o nich dovíte. Nejvíc tyto věci posiluje to, když se o nich neví. A kdo o nich ví, tak o nich nemluví, protože se bojí. Ideální situace.

Můj šéf nevěři na dodělávání věcí druhý den. Věří že se vše musí dodělat v kanceláři ten den kdy se to začalo. Proto děláme presčasy. Zůstáváme dlouho v práci. Nejen testeři, ale i vývojáři, dokud to nebude k jeho spokojenosti. Proto jsme v práci dlouho. V úterý je standart 10 hodin. Ale mnohdy i víc. 12, 14, 16... Končíme v noci. Ve dvanáct, v jednu, ve dvě, ve tři v noci.

Vím že mi v tom v tuto chvíli nemůžete pomoct, ale já chci jen říct, že tohle není OK. Není to dobře. Ničí to mysl a vůli pokračovat. Ostatní kteří pracují nedobrovolně přesčas, by si měli také říct, že to není OK.

Konhi

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

... když je ti tak 23-24 tak si jíš co chceš, piješ co chceš. Ale pak přijde ten rok pětadvacet, šestadvacet a je z tebe rázem tlustý dědek...

Velice moudré přísloví. Říká nám že zážitky se nebudou nikdy opakovat. Máte řeku která teče. Můžete ji překročit na jakémkoliv místě. Ale i když budete přecházet na přesně samém místě jako posledně, tak ta voda nebude stejná. Uteče jinam. Ani vaše zážitky nebudou stejné. Což je škoda.

V posledních pár měsících jsem chtěl zkusit rekonstruovat pár hezkých událostí z minulosti. To ještě předtím. Třeba to jak jsem  jel na LARP, o kterém jsem psal minule. Možná si pamatujete, že jsem byl naštvaný. To se mi stává poslední dobou často. Nemám radost. Z nějak ničeho... Nějak mě ty události nijak netěší. Určitě jsem nevyzkoušel všechno, ale poslední ukazatele nevypadají dobře. Výlety do hospody taky dopadají nějak divně. Nedokážu se s kamarády o ničem vážně bavit. A nedokážu správně definovat své problémy tak aby je někdo pochopil. Protože pak by se mohl ozvat a ulehčit mi.

Poslední týdny byly únavné. Přípravy na tábor... změny počasí... náročná práce... připadám si unavený.

Unavený a starý, to je v 25 trochu brzo.

Zítra odjíždím na dvoutýdenní tábor, jedna z dalších pokusů uchopení ztraceného, šťastného dětství. Uvidíme zda to vyjde. Nedávám si naděje.

Konhi

Za hordu život položím

...take a sword, fight the horde...

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Takhle by se dalo nazvat motto celé akce. No, ale jak to začalo.

 V roce 2009 jsem se zúčasnil jednoho LARPu v Doloplazech u Olomouce. Zval se Soumrak Draenoru. Pozvali mě na něj kamarádi spoluhráči z Guildy na WoWku. Zdálo se to logické, neboť Soumrak je motivovaný hrou WARCRAFT 2, což je hra, ze které Blizzard vycházel při tvoření WoWka. Jel jsem tam s nadšením a myslím, že naše nadšení pomohlo tento rok vyhrát. Proto jsem také kývl na nabídku kamaráda Stryxe, který chtěl jet i letos. Prvním varováním mělo být, když jsem zjistil, že z původní party tam budu jen já a on. Plus jeho slečna a skautíci. Nebude to stejný zážitek, jako když jsem byl omámen WoWkem a nic jiného jsem neznal. A taky nebyl. Bylo to neskutečně nasírací.

 Proto jsem 3 měsíce tvořil helmu a ramena, které jsem použil jen při hodnocení kostýmů a první bitvě. Zasraná ztráta času a námahy. Stryx dostal místo náčelníka klanu Blackrock (nebudu zde vysvětlovat jemné nuance světa WoWka, protože by mě to nebavilo a o tomto ten článek není) a mě chtěl jmenovat seržantem pro ženisty. Na čemž se trochu ukázala jeho krátkozrakost, protože nevymyslel nic, co by minule nebylo.
 Ale stejně se špatným pocitem jsem sbalil batoh, vyzbrojil se po zuby zbraněmi a štítem a jel do Olomouce. Zde jsem potkal Stryxe a jeho slečnu. Jak se mu podařilo ji okouzlit je mi záhadou, ale hlavně, že jim to vyhovuje. Stryx, slečna, její bratr a dva skautíci tvořili skoro polovinu našeho klanu. Po dojetí na místo a registraci jsme potkali zbytek Hordy. Potkali jsme všechny důležité postavy. Našeho Náčelníka, Zul'jina, Cho'Gala, Maima, Kilrogga, trolly a zbytek orků. Všichni byli natěšení, jen já jsem měl divný pocit.

 Trochu mě nadchnula předváděčka postav, kde bylo vidět, že opravdu máme nějaké postavy. Ale i na straně Aliance byly nějací prasáci, kteří vyčnívali nad tu droboť, která byla tak naivní, že jela za Alianci. V tuto chvíli jsem ještě chtěl moc vyhrát. A vypadalo to, že se nám to i podaří. Avšak později se ukázalo, že náčelníkovi Hordy něco chybělo. A to správní lidé na velení Hordy.

 Dovolte mi malou odbočku k zamyšlení, co vlastně vyhrává tyto bitvy. Vzhledem k tomu, že nesmíte nikoho zabít ani zranit, většinou se v boji krotíte. Zároveň se člověk bojí zásahů, které dostane. Pokud tedy bojují dvě stejné skupiny tváří tvář, rozhoduje jen úroveň morálky. Tu získáte postupem vpřed v řadě, postupem vzad ji ztrácíte. Toto rozhodují pojmenované postavy, které mají stát uprostřed a svým pohybem vpřed motivovat své bojovníky, aby bojovali. S tímto měla Horda trochu problém. Tedy pokud toto nemáte, je to asi 50/50, že vaši bojovníci mají dost odvahy, aby neztráceli pole. Proto musí být ve skupině spousta takových vykuků, kteří tuto řadu obejdou a budou mlátit chudáky do zad. Kdo má víc lidí, kteří myslí takto, vyhraje. Také musí využívat herních možností a vlastností.

 Nuže začal boj. První úkol pro Hordu byl dobytí Pobřeží, které bránila Aliance. Bylo to krvavé, ale kousek po kousku jsme získávali území. Poté, co jsme dobyli průsmyk vedoucí do zad Alianci, jsme začínali vyhrávat. Bohužel nám Náčelník neřekl, že úkolem je  dobytí co nejvíce měst. A také proto, že organizátoři odpískali hru dřív, než bylo nutné, Horda prohrála. Což bylo na začátek dost nefér. Od té doby se to jen vezlo a naše frustrace rostla.

 Po několika pokusech o dobytí více Aliančních měst (což se povedlo jen jednou) byl další úkol a to vypálení Quel'Thalasu. Náčelník přivedl Gronna z Draenoru, což bylo sice fajn, ale nevzal pro něj jídlo, aby ho mohl krmit. Také nám neřekl, že při tomto úkolu se lidé oživují podstatně blíže než obvykle a proto jsme to rychle prohráli. Nasralo mě nejvíc to, že se to náčelník snažil zachránit a zvednout Hordě morálku, ale orgové to odpískali, aby se předešlo dalším zdržovačkám. Chápu, byla to naše chyba.

 Pak jsme vytáhli na Dalaran, na který jsme chtěli použít katapult, který nám rozhodl minulý LARP. Kvůli zmatkům mezi obchodníky jsme chvíli nevěděli, jestli nám vůbec někdo bude schopný ho prodat. Ale povedlo se. Vypadalo to nadějně. Snažili jsme se metat šutry (z molitanu) do města, ale katapult vyrobený z klád nebyl zrovna majstrštik a tak to létalo hlavně zpátky obsluze na hlavu. Aliance se ztrátami bránila, ale oživení bylo příliš mnoho. Bitva asi trvala příliš krátce, neboť brzy byl konec. Zmatky při začátku, kdy jsme chtěli sehnat katapult, ale nikdo nám ho nechtěl prodat, poté se samozřejmě rozbil. Taková somařina! Po odpískání bitvy chybělo Alianci posledních 17 oživení a Hordě 70. Kurva! Tak to kdyby nám někdo řekl, zabíjíme urputněji. Zatímco takhle jsme měli pocit, že to jde špatně. Museli jsme tedy odtáhnout s nepořízenou. Další prohra nás pořádně otrávila.

 Dali jsme si menší trénink, což napadlo asi jen mě, a snažili se pokračovat dál. Koupili jsme si žebříky, které se dobře osvědčily, o čemž svědčilo dobyté město Aliance, které jsme zbavili jídla a zlata. Museli jsme dobýt Fialovou citadelu, kterou nám měl vydat zrádce v řadách Aliance. Ale proč tam byly nějaké příšery, a proč nakonec vpustil do města Alianci místo nás, nechápu dodnes. A myslím, že nejsem sám. Toto byla poslední kapka.

 Poslední velká bitva nastala pár minut před koncem, kdy konečně Aliance dostala rozum a začala dobývat, což jí moc nešlo. Bylo vidět, že nám dochází síly. Oblehli naše jediné město (Aliance měla dvě po celou hru od začátku), ale dobýt se jim ho nepodařilo. Odešli jsme do tábora s pocity naštvanosti a podráždění.

 Celou dobu nám měl pomáhat Gul'Dan, který se na začátku ztratil a poté nám nikde nepomohl, kouzelníci si chodili po vlastních questech. Náčelníci klanů se jen nechávali zmasakrovávat a Náčelník Blackhand Ničitel to moc nezvládal. Já po mnoha hodinách běhání a řvaní na hráče jsem byl unavený. Dostal jsem několik zásahů do hlavy a byl jsem dehydratovaný. Večer tedy proběhl klidně. Jen jsem měl pocit, že mě už nic nebaví. Celý den jsem se snažil zachraňovat, co se dalo. Vedl jsem vojáky, cvičil je, cepoval a hecoval. Stavěl do latě a řval na ně. Ale nějak to nestačilo. Určitě se dalo udělat více, neboť jsem nebyl v bitvě vždy v první linii, abych byl vidět. Avšak zas tolik šermovat neumím, abych se předvedl. Jsou tu i jiní, kteří to umí.

 V neděli tedy byla konečná bitva. Gul'dan nás zradil a my jsme ho museli zabít. To představovalo projití labyrintem a řešení hádanek. V dražbě jsme koupili všechny předměty, které by se nám k něčemu hodily. Ale náčelník je někde zapomněl. Hádanku jsme řešili věčnost a tak se do dungu dostala dříve Aliance. Obelisky jsme bránili statečně a dobře, což bylo fajn. Ale bylo vidět, že Alíci jsou vyzbrojení ze soboty přece jen lépe, a to asi rozhodlo. Odešli jsme tedy poraženi.

 A já byl fakt nasranej! Většinou to bylo jen z nedorozumění nebo z nešťastných proher, ale přece jen.
 Tenhle článek mě má uklinit a ujistit, že jsem udělal pro vítězství Hordy, co se dalo v lidských silách. Ale holt člověk je jen jeden a nemůže být všude. Myslím, že podobně to měl i Blackhand Ničitel, který měl plné ruce práce s organizováním tří klanů a questů. Nechci, aby to vyznělo moc kriticky, je mi naprosto jasné, že nejde uhlídat vše. Jen to chce víc lidí na správných místech.

 Možná příště přijdu s radostnějším článkem na téma vítězství. Zatím Konhi

Kterak jsem šel P-P v džínách

...zlomili mně nohu. Z nějakého důvodu. A mně zlomili nohu. Třeba tak s námi komunikují. Tím, že nám lámou nohy?...

V souvislosti s novým hubnoucím režimem jsem se vydal zúčasnit Pochodu Praha-Prčice. Dlouho jsem chtěl jít tu trasu a to 70 km. Toto je pravdivý popis událostí.

- 5 Km - Proubouzím se v 4:00. Včera celý den pršelo a má pršet i dneska. Proto volím dlouhé kalhoty. Problém je, že nemám jiné kalhoty než džíny, proto jsem postaven před dilema, zda volit kraťasy a mrznout, nebo džíny a umřít na vlka. Beru džíny. Chyba. Nastupuji do autobusu v 5:00 společně s párem v modrém.

0 Km - dostávám se na start na metro Háje, kde fasuji mapu a skoro skončím v televizi. Natáčí tam totiž nějaký chlap s televizní kamerou. Už na začátku zjištuji, že budu muset vyrazit opravdu svižným tempem, abych se dostal do cíle v limitu.

2 Km - V Kundratickém lese je první tajná kontrola, což mi zvedá náladu. Nevidím zde moc účasníků v džínech, což si budu příští rok pamatovat. Držím se jako klíště skupiny 4 lidí, kteří mají stejné tempo, v naději, že když půjdu tak rychle jako oni, tak dojdu do cíle.

7 Km - V průhonickém parku jsem absolvoval své první schody. Kdybych tak věděl, že v neděli schody budou mým nejmenším problémem. Začínají mi natékat prsty na rukou. Mám z nich takové buřtíky, musím občas zatnout ruce, abych krev vyhnal zpět.

10 Km - Dohání mě kolega z práce, o kterém jsem ani netušil, že vyrazil na pochod. Přidám se k němu a on nasazuje vyšší tempo. Chyba. Vyměnujeme si zdvořilostní konverzaci. 

13 Km - Začínají bolet nohy. A to zajímavým způsobem, protože mě bolí vždy část nohy. Kotník, koleno či stehna. První věc bolet přestane a začne bolet jiná. Můžu sice přejít na jiný typ chůze, ale všechny ostatní pajdání jsou o to více vyčerpávající. Snažím se tedy soustředit, abych šel správný typ chůze bez ohledu na bolest. 

17 Km - Celou cestu nás míjí občasní bežci. Vždy nás předběhnou a zmizí v dáli. Po pár kilometrech jich pár vždy předcházíme. Také si všímám zajímavé věci, tato trasa je značena vynikajícně. Vždy jsem byl zvyklý na trasy 30 Km kde se člověk vždy ztratí. Zjištuji, že toto je hlavní trasa a ostatní jsou jen takové ošizené trasy. Organizátoři musí být na tuto trasu pyšní. S kolegou míjíme mnoho lidí, neboť jeho tempo je rychlejší než u ostatních.

20 Km - Míjíme dvě mladé slečny s batůžkama OSPREY. Jedna pronese směrem k mým zádům: 'Ten kluk má ale odvahu'. Já vím! Ale moje finanční situace mi nedovolí investovat do vybavení. Říkám si, že důležitější jsou nohy než kalhoty. Nohy mi na to odpovídají bolestí. Myslím, že už se mi podařilo udělat si puchýře.

22 Km - Míjíme skupinu, která si povídá o zvracení. Jak kdo zvracel autobusem do Himalájí, jak kdo zvracel mimo autobus a jak místní zvrací z okýnka, protože to je vidět pak na boku autobusu. Dělá se mi špatně a připomenu si svůj druhý cíl dne. Nepozvracet se. 

26 Km - První kontrola už by měla být za rohem. Můžu jen doufat. Mé myšlenky se noří do ztracena, abych nemyslel na to, jak mě bolí nohy. Ani nevnímám okolí, jen myslím, jak správně klást nohy. Předbíhají nás dvě slečny s batohem OSPREY. 

28 Km - První kontrola v Týnci nad Sázavou. Někteří odvážlivci dokonce sjíždějí vodu. Kontrola je na kopci, kam vedou schody. (úúú). Vyměnuji ponožky, kontroluji puchýře a zjištuji, že mám nateklé i nohy. Pořádně utahuji boty, abych tomu čelil. Kolega volá své přítelkyni domů, aby se pochlubil jak je daleko. Já také, ale asi ještě spí. 

29 Km - Iva mi volá, když stoupáme do kopce, a mluvením ztrácím dech. Dech se krátí a začínám poprvé zpomalovat. Kolega je napřed o půl kroku, pak o dva... Naposledy navazuje zdvořilostí konverzaci o Pratchetovi. Sundavám mikinu a hned se mi dýchá lépe. Jako naschvál začne foukat. 

32 Km - Obcházíme kopec. Kolega mizí v dáli a já trpím. Je to jako bych měl zánět v nohách. Pohybuji s nimi jako s kusem železa. Nevím, co je lepší. Jít po silnici a jít rychle, ale trpět na chodidla, nebo jít v lese a jít pomalu. Každý krok bolí. Při nákroku do dalšího kroku se ozvou puchýře na patách, při zvednutí nohy stehna. Při došlapu se ozvou chodidla a při přenesení váhy druhé stehno. Občas i koleno nebo kotník. Napadá mě poprvé myšlenka, že nedojdu, nejsem ani v půlce.

33-36Km - Dokonalé utrpení. Sice udržuji rychlost, ale takovou, jakou jsem měl, než jsem potkal kolegu. Nohy bolí konstatně a neustále. Musí mi to být vidět v obličeji. Měním cíl na vesnici Neveklov, která je vzdálená 42 Km od Prahy a 28 od cíle. Ale ta je ještě kousek. 

36 Km - Míjí mě pár v modrém. A já s hrůzou koukám na rozcestník který výmluvně ukazuje Neveklov 6 Km. To mě drtí. Tolik? To už se radši plazit přes rozbité sklo s rozepnutým poklopcem. Dlouho jsem nešel delší vzdálenost než tyto poslední kilometry. Čas jsem sice nahnal, ale sebe jsem uhnal. V mapě píšou, že z této oblasti se špatně dostává do Prahy. Nasrat, já se dostanu, i když bych měl někoho podplatit. 

39 Km - Cesta stoupá do kopce. A začíná pršet. Mijí mě každou chvíli nějaká skupina. Už na mě musí být hodně vidět, že trpím. Mám neovladatelný, sevřený škleb v obličeji a ruce zatínám neovladatelně a neustále. Myslím, že kulhám, ale snažím se stále jít normálně. Což bolí. Zmoknu a pochod je pak ještě težší. Na vrcholu kopce je mi už všechno jedno. Chci se už jen dostat do vesnice a přežít. 

40 Km - Vesnice! Ale není to Neveklov. Ten je ještě dva km dál. Eeeh. Pár předemnou má psa. To se mu chodí se čtyřma nohama. Musím své odpadnutí udělat tak, aby se mi nikdo nemohl smát. Zalézt někam za roh a zavolat pomoc. 

41 Km - Neveklov! Poslední nepříjemné překvapení je, že na začátku je vidět kostel, ale tam není náměstí. Náměstí je až o pár metrů dál.

42 Km - Konec. Nechám si orazítkovat druhou kontrolu a sedám na lavičku, kde končím. Volám příteli na telefonu, který mě odveze do Prahy.

Doma provedu poslední kontrolu svých údú. Puchýře na obou patách, bolení stehen, kolen, kotníků a lýtek. Jediné, co mohu dělat, abych si nepřipadal jako nam*danej kačer, je jít do schodů. Jsem dehydratovaný, nevyspalý a unavený. Příští ročník dopadne lépe. 

Konhi

True power of not giving a fuck

... na mě zapomeňte, jsem nula, jsem vzduch. Já si myslím, že mají všichni pravdu,

tak zapomeňte že jsem něco řek...



V poslední době je mi nějak všechno jedno. Přišlo to v podstatě naráz. Prostě jsem si řekl, že se některými věci nebudu zabývat. Ani tomu nepředcházela nějaká filosofická uvědomění, myslím, že to jen byla automatická reakce mozku na věci, které jsem nemohl zvládat a nechtěl jsem se s nimi strachovat.



Myslím, že je to docela smutné. Až doteď jsem se snažil brát všechno vážně a stejně důležitě, najednou je mi opravdu pár věcí jedno. Myslím, že jsem překročil nějakou tu hranici, kdy už jsem nechtěl si víc věcí pamatovat a více věcem se věnovat. Ani mě to mnoho nezměnilo, cítím se trochu šťastnější, ale spíš to víc bude nezájem.


Paradoxně, nezájem je to, co nám s mojí ex­přítelkyní zachránilo soužití. Chodil jsem s ní 3 roky, kdy jsme se oba snažili navzájem přesvědčit, že budujeme něco víc, co má budoucnost. Ale zároveň jsme oba dva věděli, že to nikdy nenastane. A až po třech letech jsme prohlédli. A opravdu je vidět že síla 'not giving a fuck' nám
přinesla příjemné soužití. Nijak si nejdeme po krku, protože věci, kterém nám na druhém vadily, už vůbec neřešíme. Prostě co jsme chtěli, aby druhý dělal, už nechceme. Co chceme, aby nedělal, už taky nechceme. Což nám zaručuje volné soužití bez jakýchkoliv závazků, protože nijak nelpíme na tom, jestli to splní. Což
nám paradoxně vylepšuje i pokračující sexuální život.



Co je na tom to nejsmutnější, že síla nezájmu nás vlastně přinesla blíže dohromady. Je to smutné, že ačkoliv jsem se snažil, aby nám to nějak společně vydrželo, tak jsme nebyli dostatečně vhodní. Nakonec síle nezájmu bylo to, co jí nejvíce prospělo. Je dobré vědět, že není důležité se co nejvíc starat, ale i občas na něco kašlat. Tohle vám nikdy nikdo neřekne.



Začalo mi být ukradené i dění v práci, kromě pár výjimek. Pracuju jako tester v jedné softwarové společnosti. Začal jsem chodit do práce, pracovat na přidělené práci a odcházet. Začalo mi být ukradené, jestli pracuju dobře či špatně. Pracoval jsem prostě, abych stíhal, aby práce stála za to a abych neměl problémy. Nezajímal jsem se pak, co bude víc. Jedna výjimka sice existuje, budou nám nasazovat nový bug­trackingový systém a mě vážně zajímá, jak vypadá a jak bude fungovat. Sice se na to budu koukat ve volném čase, ale tohle je poslední věc, která má můj zájem.


Určitě jsem viděl několik podobných rad na téma 'neberte to moc vážně', ale myslím si, že je to špatná rada. Sice jsem teď poznal, že starat se o méně věcí a ostatní mít u prdele je sice trochu osvobozující (ale smutné), ale jsem přesvědčen, že v dlouhém období se mi to vymstí. Takové ty rady, že 'nejdůležitejší je v životě vědět, na co se vykašlat co nejdříve' jsou hloupé a zavádějící. Není to rada, kterou bych dal svým dětem ani nikomu jinému. U mě to prostě nastalo jako obranný mechanismus mozku před zhroucením. Člověk by měl aktivně omezovat věci, které ho nejvíce štvou, a hromadit věci, co ho baví. Neměl by ale vysloveně kašlat, ale pracovat na všem, jen s ohledem na své duševní zdraví. Protože to, co přijde, když se to přežene, je
smutné. A člověk vždy smutní sám.



Na závěr, abych vyrovnal smutnou podobu posledního článku, chci uvést pár věcí, na které ještě nekašlu. Prosím, nesmějte se, když vám to přijde divné. Jednak je to moje ex­přítelkyně, která ještě nechce, abych se odstěhoval. Opravdu nevím důvod, proč jsem se na ní nevykašlal. Napadají mě dva adepti. Jeden je setrvačnost a druhý loajalita. Dva faktory, proč stále bydlím u ex­přítelkyně, ačkoliv jsme se rozešli.



Druhá věc, na kterou ještě nekašlu, je nadcházející Larpová bitva. Hloupý důvod, že? Ale pro mě je důležitý. Není to ani lidmi či kostýmy. Obojí je směšné. Je to důvodem, že chci vyhrát. Chci si zvolit nějaký čas a místo, kde budu vyhrávat. Jsem hodně ovlivněn příběhem, nad kterým je tento larp postaven, a chci ho znovu prožívat. Chci být ten, kdo ho bude ovlivňovat, a chci si prožít vedení k vítězství.
Rozhodl jsem se tak a tak se taky stane. Možná, až bude po bitvě, dozvíte se detaily.

Na to bych si mohl najít čas.


Varování před ostatními s podobnými problémy, nekašlete na nic. Jen se vyvarujte,
ať se nestaráte až o moc věcí.

Konhi


(obrázek převzat z devianArt od umělce is-blind)

Oslavný song průměrného

...tenhle sendvič, to si celý ty. Celý ty. Každá jeho jednotlivost je na nic. Chleba na nic. Čatní na nic. Chilli omáčka na nic. Ale když se to dá dohromady, nějakým zázrakem to funguje. A co ty? Jsi ušmudlaný, nedisciplinovaný a vyrazíš peníze z každého člověka. Výsledkem je člověk, kterého má každý rád. A já, a já. Jsem organizovaný, disciplinovaný a vždy mám u sebe tužku. Výsledek? Člověk, kterého nenávidí všichni kromě lodního papouška, a to jen proto, že žádného nemáme....


Svět je plný úspěšných lidí. Ti jsou nejvíce vidět a každý chce být jako oni. Mít peníze, slávu, talent či vzhled. Když něco z toho máte, či získáte prací a umem, jste za vodou. Víte, že něco dokážete, někam se dostanete, že jste zkrátka ti úspěšní. Ale co ti ostatní?

Na ulicích jsou vidět ti neúspěšní. Každý známe příběh o někom, kdo se zabil, propil všechno nebo propadl drogám. To jsou ti lidé neúspěšní. Nepochopili, jak se životní hra hraje. Semlelo je kola života a ostatní, protože byli příliš hloupí uhnout či nechtěl. Dohnalo je životní zklamání či neštastné náhody.

Kdo jsou ti lidé mezi tím? Je pravda, že toto už je docela široká skupina, ale dejme tomu, že se mi podaří ji popsat. Lidé, co žijí proto, aby žili. Lidé, co dělají dlouho to samé. Lidé, co dělají, co chtějí ti druzí. Lidé, co mají malou představivost. Lidé, co tvrdě pracují. Lidé, co nevědí, co chtějí a hledají. Lidé smíření se hrou života. Lidé zapšklí, zlí či nevraživí... jak říkám, velká skupina.

Jak se vyrovnat s členstvím v této skupině? Zvlášť, když zjistíte, že do ní patříte, docela nedávno? Když jste nebyli na to připravení? Když jste byli celý život přesvědčováni, že na to máte? Že vy budete ten úspěšný, hezký, chytrý vítěz? A pak prozříte.

Uvidíte, co vše obnáší život, co vám dá a co vám vezme. Tady není nic co poradit, jen držet se co nejdéle a snažit se najít co nejvíc rad, které vám ulehčí život.

Vhledem k mé nedávné pracovní zkušenosti budu muset nějak změnit téma a ladění dalších článků, protože téma "objevuji život", na které jsem se snažil ladit poslední články, už asi nebude štik.

Konhi