Příběhy na které bychom neměli zapomínat III - Sergej Vojcechovský

Sergej Vojcechovský (28.10.1883 - 7.4.1951) - Důkaz nesmrtelné komunistické nenávisti

Dnes tu mám velice pikantní příběh. Příběh, na který bychom nejen neměli zapomínat, ale za který by měli všichni Češi (a možná částečně Slováci) zpytovat svědomí. Protože nejen, že Sergej Vojcechovský je zapomenutá postava, ale je to i příklad, jak může být něčí život dokonale zrazen. Zrazen svým státem, za který člověk celý život bojoval, zrazen politikou, která si nevážila lidských životů.

Doobře, musím uznat, že je to další výjimka z mých pravidel, protože Sergej Vojcechovký není typický Čech (narodil se v carském Rusku), ale velkou část svého života zasvětil službě české armádě, tak mě určitě omluvíte. Navíc to, jak se mu za to český stát odvděčil, si zmínku na tomto místě určitě zaslouží.

Sergej Vojcechovský se narodil 28.10.1883 ve Vitebsku v carském Rusku (dnes součástí Běloruska). No vida, jak symbolické je to datum pro člověka, který k Čechům tak přilnul. Rodí se do rodiny, která má velkou spojitost s carskou armádou, a také po absolvování akademie do ní nastupuje. Svůj první bojový křest si odpykává hned za rok (1905) v rusko-japonské válce. Jen připomenu, že tam dostali Rusové na prdel jak na zemi, tak na moři. Proto je pro mě tato válka bohatou studnicí pro studium ruských neúspěchů, což je moje personální úchylka.

Za první světové války zasahuje na Haličské frontě, kde bojuje proti Rakousko-Uherským vojskům. A to až do roku 1917, kdy se nechává převelet k formujícím se československým legiím. Čechové v houfných počtech přebíhali frontu, ale většinou jen vojíni či poddůstojníci. Tedy carská armáda měla eminentní zájem, aby legie měly schopné důstojníky, a tak je doplňovala z řad Rusů. Mnoho těchto Rusů pak po skončení občanské války emigrovalo. Což je také Vojcechovského případ.

První světová válka na východě skončila, ale začala nová, více chaotická – občanská válka. Zde jsou legionáři uvězněni v Rusku, ze kterého se jen těžko dostávají, protože je Rudí chtějí nejdříve odzbrojit a poté zničit. Proto se chopí vlády nad Transibiřskou magistrálou a bojují o dosažení Vladivostoku. Sergej Vojcechovský bojuje s legiemi až do dubna 1918, kdy požádá o vyčíslení z armády (tedy vyřazení z evidence). Bojuje v jednotkách admirála Kolčaka na Sibiři, když ten je poražen, prchá na Krym k jednotkám generála Wrangela. A když je poražen i on, v roce 1921 se vrací do Československa a vstupuje opět do jejich služeb.

Protože už kdysi v československých jednotkách sloužil, je okamžitě přijat a rychle postupuje v hodnostech. Až dosáhne na zemského velitele v Brně (1927-1935) a v Praze (1935-1939). Tento rychlý postup ukazuje jeho vynikající organizační schopnosti. Jeho přátelé také vyzdvihovali jeho morální integritu, odvahu a vynikají sebekontrolu. Dokázal prý i několik dní nespat s vynikající pílí a pracovitostí a v největších dobách ohrožení na frontě podávat nejvyšší výkon. To se také podepsalo na jeho zdravotním stavu.

Byl vždy hlasitým a důsledným odpůrcem ustupování jakéhokoliv území Německu. Ale ani on nedokázal zabránit Mnichovu a odstoupení pohraničí. V následné okupaci se účastní podzemního odboje, ale pro svojí všeobecnou známost musí být vyškrtnut. To ale nebrání Gestapu, aby ho celou válku sledovalo.

Tragický konec jeho kariéry přichází v roce 1945. Proběhne pražské povstání (05-08.05.1945) a Němci opouštějí prahu. Prahu pročesávají revoluční gardy, kteří hledají a zatýkají domnělé či skutečné kolaboranty. Šestého května je také zatčen Sergej Vojcechovský, kterého propustí až dvanáctého května. Avšak hned poté ho zatkne sovětská SMĚRŠ (Ruská kontrarozvědka) a okamžitě ho odveze do Sovětského svazu. Nabízí se myšlenka, že české revoluční gardy se SMĚRŠ čile spolupracovaly a Vojcechovského jim prostě vydaly. Sovětští soudruzi s ním prostě měli nevyřízené účty a svým nepřátelům provinění nikdy nezapomínají.

Sergej Vojcechovský je souzen, i když se jednalo o občana cizího (v té době ještě svobodného) států a odsouzen na 10 let nucených prací. Je také okamžitě odvlečen do SSSR, aby ho nikdo nemohl okamžitě najít. Oficiální protest poválečné Československo nikdy nevydalo a tento únos svého občana si nechalo prostě líbit. Jeho nová vlast ho prostě a jednoduše zradila.

Sergej Vojcechovský umírá v pracovním táboře 07.04.1951. Jako oficiální stanovisko je tuberkulóza a sešlost věkem, ale protože je to hláška, kterou se Sověti oháněli často, je tak docela možné, že ho prostě upracovali k smrti. Komunistická nenávist vykonala své a odvážného člověka, který před 20 lety bojoval proti nim, definitivně utýrala k smrti.

Sice se mě tato situace osobně nijak netýká, ale stydím se, jak se československý stát ke generálu Vojcechovskému zachoval. A přeju si, aby se to nikdy neopakovalo a nikdy jsme nemuseli zrazovat své spoluobčany. Ani kdyby si na nich chtěl vylévat nenávist jakýkoliv stát či ideologie.

Konhi

Příběhy na které bychom neměli zapomínat II - Maršál Radecký

Josef Václav Radecký z Radče (02.11.1766 – 05.01.1858) - Český Maršál, který Čechem nikdy nebyl

Pro svůj další příběh si dovolím trochu podvádět. Vidíte, jak to jde snadno? :) Slíbil jsem, že budu psát o Češích, na které historie nebyla příliš hodná nebo na ně rovnou zapomněla. Maršál Radecký není ani zapomenutý, ani to nebyl Čech. Přesto si myslím, že je hodno se o něm zmínit.

Maršál Radecký se nikdy příliš za Čecha nepovažoval, i když měl české jméno a narodil se v Čechách. Celý život strávil ve službě Rakousku a sloužil většinou i mimo české země.

Navíc Maršál Radecký není a nikdy nebude zapomenutá postava. Jeho činy, kterými se proslavil za svého života, jsou ohromné a nedají se tak snadno vymazat z historie jako u některých jiných. Spíš jsem tento článek chtěl pojmout trochu jinak tím, že Češi na maršála Radeckého zapomněli. Tedy že maršál Radecký se narodil v Čechách, ale Češi mu nikdy nepřiznali zásluhy v české historii. Myslím si tedy, že tato česká část Maršála Radeckého je dostatečně zapomenutá, aby se o ní dalo hovořit.

Musím zmínit na začátku ještě jednu věc. Maršála Radeckého asi znáte nejčastěji z Divadla Járy Cimrmana, kdy mu tvůrci poskytli nehynoucí pomník. Nemohu se srovnávat s popularitou Járy Cimrmana, jen si myslím, že některé věci, které zpopularizovali, neposkytují celý obrázek o tomto člověku. I když idea, kterou se jim podařilo vykreslit, že když maršál Radecký umře, nepodaří se mu dostat do českého nebe, protože patří do nebe německého, je vynikající. Poskytuje výborný pohled na posmrtné zhodnocení tohoto člověka. Sice to byl Čech, ale do českého nebe nepatří.

Proto prosím neodsuzujte mé hodnocení jenom proto, že považujete maršála Radeckého jen jako českého pomahače Habsburků. I kdyby Jára Cimrman opravdu Habsburkům nikdy s ničím nepomohl.

Václav Radecký z Radče se narodil roku 2.11.1766 v Třebenicích. Jeho matka zemřela brzo po porodu, otec zase zemřel, když bylo Václavovi deset let. Ale i tak chtěl jít v otcových šlépějích a sloužit u rakouské jízdy. Po prvním odmítnutí, že je pro vojenskou kariéru moc slabý, nastupuje 1.8.1784 k rakouským kyrysníkům. A to ještě před jeho dosažením osmnácti let. Zbroj si musí kupovat za svoje, i když mu jeho strýc promrhá dědictví zděděné po dědečkovi, který ho vychovával. Je zajímavé, že mladý Václav, původně na vojenskou službu příliš mladý, si zvolí to nejnáročnější vojákování a to u těžké jízdy.

Po částečně úspěšném působení na turecké frontě, kde prodělává svůj vojenský křest, si ho všímá tehdy už dosluhující polní maršál Laudon a Radecký se stává jeho oblíbencem. Radecký si ho vždy vážil a léta strávená po jeho boku vždy považoval za dobrou školu. Když se dostává do generálního štábu rakouské armády, neustále předkládá nápady na modernizace a vylepšení, které jsou většinou pro nedostatek peněz odmítány. Ale to ho neodrazuje a předkládá je dál, i když si tím dělá mnoho nepřátel.

Poté, co je poražen Napoleon v Rusku (1812), je do čela spojených armád jmenován rakouský maršál Karel Schwarzenberg a ten si jako náčelníka štábu vybírá právě Radeckého. Co asi Radecký celou tu dobu dělal, když musel zkrotit a plánovat s několika různými králi a knížaty? Kolik jazyků musel použít (znal jich celkem 11), aby se v této multinárodnostní koalici vyznal, jak velkou armádu musel ukočírovat, aby se vůbec dokázala dopravit do pole a neumřít hladem? To, že se mu to dařilo, dokládá bitva u Lipska 1813, kterou spojenci proti Napoleonovi vyhráli. V čemž má velkou zásluhu Radecký a až do jeho stáří je to jeho největší triumf.


Po vídeňském kongresu je Radecký uklizen do Olomouce, aby dožil. V roce 1831 je mu už 73 let a všichni čekají, že se odebere na odpočinek. Přežije také svoji ženu a z osmi dětí ho přežijí pouze dvě. Nikdo nečeká, že jeho největší triumf teprve přijde. Je převelen do Itálie, kterou právě otřásají revoluce. Itálie je v té době rozdělená na čtyři kusy a každý správný Ital má velkou myšlenku Itálii spojit. Což se králům moc nelíbí a rakouskému císaři už vůbec ne. Povstání v roce 1831 sice potlačí, ale v roce 1848 se vrátí s posilami.

1848 a 1849 jsou roky Radeckého triumfu a to v jeho 82 (83) letech! Nejen, že stojí proti přesile sardinského krále, který se snaží spojit Itálii, ale stojí i proti představám rakouské monarchie, která má v plánu rakouské panství v Itálii prodat. Odvrátí velké porážky v roce 1848 a daří se mu nakonec velkolepě zvítězit nejen v bitvě u Custozy, kde nad králem Karlem Albertem zvítězí, ale i v roce 1849 zvítězí u Novarry. Rakouské panství v severní Itálii je zachováno. Alespoň na krátký čas, než další rakouský císař Benátsko Itálii prodá… no není to pech?

Maršál Radecký umírá na svém panství v Miláně 5.1.1858 ve svých 92 letech. Uklouzne na navoskované podlaze, zlomí si krček u stehenní kosti a umře na vykrvácení.

Možná se někomu vybaví Radecký marš, který na jeho počet složil Johann Strauss, ale co dalšího? Tento legendární vojevůdce si zaslouží více… a je o to větší škoda, že Češi, kteří mu za největší tísně v roce 1848 byli nejvíce věrní, na jeho památku už zapomněli…

Konhi