Heh...
Co na to říct, než jen "Sláva". V mojí osobní histroii je to poprvé, předtím nebyl facebook :). Jsem z toho osobně nadšen. Konečně jsem se dostal z toho pochybování, že na nic nemám a že mě nikdo nemá rád. Nebylo to lehké, ale ani nepřekonanelné.
Dokončení toho o co jsem tak dlouho usiloval. Vpravení se do dostatečně normálního života. Začlenění se do skupiny normálních lidí. A hlavně konečně být štastnější. Vůbec to nezatracuju. Ale je to stále takový experiment. Musím se v tom trochu mírnit, dokázal bych jí stále zarhnovat komplimenty, nebo něčím jiným, ale to není moc moudré. Lepší si to schovat na lepší příležitosti.
v mysli mi utkvěla jedna věta z příběhů obyčejného života od Lev Yilmaze - My Darling
"She will allways hold my hand in the public"
Stále mě bude na veřejnosti držet za ruku. To se mi docela líbí, ať už je to nepohodlné jak chce. Vyjdařuje to nádherné souznění.
Ale jsou tu i negativa. Ostatní kamarádi už se na mě koukají zkrz prsty. Skoro s nima nemůžu moc mluvit, což mě trochu mrzí. Hodně jsem o tom slyšel, viděl, ale jěště nazažil. Přijde mi že jsem kamarády zklamal, hlavně teda kamarádky. I když co já vím. Třeba se jen už nesnažím tolik jako dřív.
No ale nevyměnil bych to, jsou tu prostě věci pro který žiju. A ty pozitiva jsou lepší než negativa
Konhi
Já myslím, že jsou prostě jen překvapení a nejsou si jistí, co se z toho vyvine a jak se na to mají dívat. No ale to neni jejich věc, žejo.
OdpovědětVymazat