Kdysi jsem četl jednu povídku, "Dlouhá hlídka", nespojujte mě s ní :). V podstatě jde o člověka, který dobrovolně rozbije atomové zbraně ukryté na měsíční základně kladivem, aby se k nim nedostali fanatici. A dobrovolně se tím vystaví radiaci. Moje hlídka není tak odvážná a inspirující.
Bojuju za svůj život. Za svoje místo a za svoje názory. Za to, abych si udržel to málo co mám, a možná mohl mít i víc. Včera se sestra opět zbláznila. Nepřenesla přes mysl, že když přijdu domů, ona se nemůže koukat na televizi.
Ztráty do dnešního dne jsou: Můj stůl, kompletně rozebraný na lišty a třísky, bez možnosti opravy.
Tyč k luxu, sestra jí použila jako zbraň, nevím jestli se s ní bude dát ještě luxovat.
A jeden televizní kabel, který se bude muset koupit nový.
Sestře jsem ode dneška zakázal přístup do mého pokoje, postavil jsem tady barikádu, abych sestře přístup do mého pokoje ještě trošku ztížil a abych měl čas reagovat. A držím hlídku. Musí pochopit že do mého pokoje se nechodí, a pokud nechce odejít dobrovolně tak jí vyhodím. To jsou základní stanoviska.
Zatím žádné ztráty, jen jsem dostal jednu do zubů a přes ruku tyčí. Posily jsou na cestě. Dlouho mám noční můry o tom, že jednoho dne dojde i na nože. A pak přijede sanitka a policie a všechno se to dozví. Jednoho z nás si odvezou. A je jedno, jestli to budu já nebo ona. Upřímně – svojí zásadu, že holky se nemlátí, porušuju nerad. Dneska jsem myslel, že jí opravdu budu muset porušit.
Dnes jsem vážně myslel, že to k tomu bude směřovat. Stále tedy budu muset držet hlídku...
Problém nebude, až se naštve. Dokážu jí odrazit. Problém bude, až odejdu. Nevím, co všechno může zničit... Drahocenné věci si radši beru sebou, zas tak moc jich nemám...
Konhi
Žádné komentáře:
Okomentovat