...chcípni Rimmere! Už se stalo. Opakovat!...
Víte proč se ponorková nemoc jmenuje ponorková nemoc? Protože tento zajímavý fenomén, se prvně objevil v posádkách německých ponorek. Muži byli podráždění, unavení, naštvaní a rozčílení bez většího důvodu. Pokud jste zavřeni v jedné malé místnosti, se stejnou skupinou osob dostatečně dlouho a nikdo jiný k vám němůže přijít, projeví se symtomy ponorkové nemoci.
Vlastně se prvně ponorková nemoc objevuje na palubách lodí. Absence soukromí, dlouhé plavby, a bocmani, co vám říkají co máte dělat. Není to ponorková nemoc v tom smyslu, ale projevovalo se to stejně. Navíc to vše bylo umocněno drastickými tresty, a přemírou alkoholu. Alkohol někdy pomohl uvolnit myšlenky, ale někdy také podráždil až ke vzpouře. Jo taková zajímavost. Víte co se stalo s kapitánem Blightem, z novely "Vzpoura na lodi Bounty" ? Když ho zachránili angličané, v malém člunu s jeho prvním důstojníkem, tak mus věřili další loď. Která se také vzbouřila. A pak mu svěřili další. Celkem sedm lodí. Člověk by čekal že se poučí. Avšak po sedmé vzpouře, ho admiralita uvolnila a poslala sloužit na souš. Se stejným výsledkem.
Ponorkovou nemoc zažíváme i my na táboře. Projeví se skoro na konci tábora, na konci třetího týdne. Ubyde smíchu. Přibyde jemného špičkování, křiku. Na všech je vidět únava. Nikdo se pořádně nevyspí, ale o tom víc se lenoší. Vše se musí dohadovat třikrát. Nic nefunguje a když, tak pomalu. Nikdo nechce aby mu ostatní říkali co má dělat. A nakonec, se vždy najde někdo, kdo se popere. A pak jsou i vidět slzy.
Vše je způsobeno tím, že tam stále jezdí ti samí lidi. A ti tam jsou po celé tři týdny a nemění se. A nikdo nemůže jen tak odejít pryč. Zaprvé, že jsme skoro uprostřed skal a zadruhé, že to zakazujeme. Jen ti trvdé povahy tam vydrží. Jen ti co svojí únavu dokáží skrýt za ponižování a bití ostatních. Jen ti co si energii vysají z lidí okolo sebe. A tak končí tábor, všichni, opravdu všichni se těší domů.
Konhi.
Žádné komentáře:
Okomentovat