Můj oddíl

...Ty jsi byl u vesmírných skautů? Jasně – kvarky škvarky, bim, bam, bum...

Řekl bych, že je na čase vám povědět něco o mém oddíle. Už jen proto, že jsem v něm asi 10 let. A v podstatě je to jedinná činnost, které se věnuju soustavně a nepřerušeně.

Vstoupil jsem do něho, když bylo mi dvanáct. První co dítě uvidí, když vstoupí do takovéto skupiny, je to, že vztahy jsou tu jiné než v ostatních skupinách (škola, kroužky, hudební škola....). Jsou kamarádské, a to nejen od vedoucích, ale i od ostatních dětí. Samozřejmě, že tu máme i případy šikany. Ale přece jen, dětem se tu většinou líbí, pokud je něco neodradí.

První rok jsme měli etapovku Inky. Nejel jsem na tábor, z toho že jsem se bál ject tam tak brzo, abych nebyl nepříjemně překvapen. Myslím, že všichni byli překvapení, když jsem se v září objevil znovu. Nebyl jsem zrovna nejpříjemnější dítě. Urážlivý, tvrdohlavý, mlčenlivý... Líný a trochu hloupý. Navíc se na mně vybíjeli dva kluci, moji vrstevníci, zvlášť pokud jsme byli sami. Není divu, že se mnou na táboře nikdo nechtěl bydlet. Nacházel jsem si vždy kamarády mezi mladšíma klukama, kteří ale brzo odešli.

Jinak mám na oddíl vzpomínky hezké, asi jako každý, kdo tam chvíli chodil. Výpravy do přírody, hezká místa. Pocit dobře vykonané práce, když si člověk něco sám vyrobí, uvaří... Náderné pocity z her, a následné vzpomínky co jsme všechno zažili... To, co čas nevrátí. Etapovky plné převleků, o kterých můžu zajímavě vyprávět... Předměty, které sice nic neznamenají, ale udržují vzpomínky. Výrobky ze dřeva, které jsem sám udělal.

Pak jsem vyrostl. Děti v patnácti chodí do starší skupinky dětí, Staroušů, kde se podílejí na chodu oddílu. Ostatní moji vrstevníci odešli. Z naší družiny zůstal jen jeden člověk, Nořík, se kterým jsem brzy ztratil kamarádské pouto. Ve starouších jsem neměl žádnou velkou funkci, ani jsem nikoho nevedl. A zůstaval jsem jen z toho, že mi nepřišlo na mysl odejít. Všichni se divili, že jsem tam zůstal tak dlouho.

Pak mi nadhodili myšlenku, že můžu vést malé děti, 2-3. třída. S těmi je sice největší práce, ale zase vše, co s nima člověk dělá, se jim líbí. Původně se mi líbilo, že si s nimi můžu společně hrát. V 15ti přece dětství ještě nekončí, a tak jsem si to chtěl prodloužit. Vydrželo mi to dlouho. Ještě v 18ti jsem měl touhu si dál hrát. Až tam, kde jsem teď. Ale vypadá že ještě dlouho nevyrostu, se slečnou si můžu prodlužovat dětství jak dlouho chci.

Oddílu se ještě nechci vzdát. Ale stále tu nemám moc kamarádů. Tak jednoho. To, co mi provedli, stále trvá. Měl jsem myšlenky neject na tábor. Už jsem se s nimi zaobíral dlouho. Přece jenom trpět 3 týdny s lidmi, se kterými moc nekamarádím, mi přišlo těžké. Nechápu jak mohla Pecka jednou říct, že jede na tábor za "námi kamarády". Kamarádi? Oni takoví jsou? A zrovna ona je člověk, kterou hodně lidi nenávidí.

Na chvíli mě od těch myšlenek odloučila slečna, když prohlásila, že přijede na tábor za mnou. Byl to její nápad, ztřeštěný jako obvykle, ale strašně pěkný. Ale změnila názor, a radši jede na fesťák. A moje myšlenky jsou tam, kde začaly... A to nám taky nevyšla etapovka, kterou jsme vymýšleli. Možná tam pojedu jen kvůli svému místu. A možná ten dlouhý těžký řetěz přeruším a zkusím si kout vlastní... Už jen je ta tíha vzpomínek, ran, chyb a zážitků těžká.

...to, co na vás navěsili rodiče, jejich touhy a naděje, připomíná dlouhý řetez. Jste jen poslední článek toho dlouhého řetězu, tvořený vašimi předchůdci. Pokud si myslíte že není dost pevný, klidně ho přetrhněte a staňte se prvním článkem nového řetězu...

Konhi