Hluboká krvácející rána

Vytéká mozek z lebky,
ó jak je šedivý, ó jak je hebký
Vytéká mozek z lebky,
ó jak je šedivý, ó jak je hebký...

Tak začneme tím, že bych se chtěl omluvit za nedostatek času a inspirace....

ale víte co?

Nasrat.

Čtete můj blog, takže moje pravidla. Dneska to bude trochu delší. Takže si sedněte na zadek, dopijte čaj, nebo bůhví jaký jed pijete, a poslouchejte.

I suck at comforting. Vůbec nejsem dobrej utěšitel. Nikdy nevím co říct, abych lidem pomohl. Nejsem prostě vybavenej nějakým radarem, abych věděl co říct. A to můj horoskop říká, že mám pro každého nějakou radu. Ha. Blbost!

Prostě se lidi ode mě odvracejí a já jim nemůžu nijak pomoct. Nedokážu je nijak utěšit. Nějak se zdá, že mi poslední dobou nikdo nevěří. A nebo to bude tím, že se poslední dobou s nikým moc nesetkávám. Blbý zkouškový. Ani do hospody s kamarádama jsem nemohl jít, protože jsem se na jedný zkoušce zdržel. To bylo taky terno.

Nejdřív neudělám test, a pak jdu večer na zkoušku. Říkalo se, že u prof. Pecinovského se někdy čekalo až do půl páté ráno. Já jsem tomu nevěřil. Že já nejsem z těch, co mají program definitivně blbě, co by měli mít problém tam zůstávat. První, když jsem koukal na body. Měl jsem ze semestru nejmíň co to šlo. Poslední ze třídy. Ale to mě ještě nerozhodilo.

Pak nám zadal problém, co musíme vyřešit. Asi po hodině a půl, kdy mezitím odešli další lidi, se mi to povedlo vyřešit. A byl jsem si jistej, že se mi to povede. Když profesor odmítal další a další lidi, už jsem trochu znejistěl. Pak nám dal určitý scénář, podle kterého to máme přepracovat – samozřejmě nám neřekl, jak pracuje.

Až pak to přišlo, kdy jsme tam zbyli tři. Když jsem se ho zeptal jak ten scénář funguje, a zjistil jsem že tam mám co opravovat. Nasekal jsem tam pár drobných gramatických chyb, které mi ještě kamarád opravoval a já to musel přepisovat...

V tu chvíli jsem si připadal tak malý, tak nicotný, tak lenivý... špinavý... Prostě hrozně. Ačkoliv jsem pracoval rychlostí blesku, zjišťoval jsem že tam mám další a další chyby... a to už byla půlnoc... mozek pracoval na plné obrátky, už 8 hodin jsem programoval, bez pití, jídla a spánku... jen jsem pracoval, abych to stihl dřív než zjistím že je něco špatně... V tu chvíli jsem chtěl utéct, nechtěl jsem tam být, aby všichni viděli jaký mám problém....

Ale programoval jsem a programoval jsem, to už i kolega vedle mě to dodělal. A já tam pak zůstal sám... až jsem to dodělal, scénář nehlásil žádné chyby. Oddychl jsem si. Ale zjistil jsem že samotný základ mého programu je špatně... že pokud jsem to navrhl jak jsem navrhl, tak to musím řešit jinak. To zjištění, že jsem tam strávil 9 hodin úplně zbytečně... bylo strašlivé. A tak jsem šel radši domů a říkal jsem si jestli vůbec budu schopnej překopat program, aby za týden vyhovoval.

A doma jsem to stihl za 1,5 hodiny... Cítil jsem se opět jako idiot. Už niky víc nechci tohle prožít. Změním se. Budu pořádný, budu si věci pamatovat, dodržovat termíny a požadavky, budu přesný... já chci...

A neserte mě s tím, že si mě nebude všímat...

Konhi