Teď mi dovolte, abych si trochu zafilosoval. Ale vzhledem k tomu, že tohle nikdo nečte, budu mluvit k prázdnému cyberprostoru... Nebudu mluvit o tom co dělám, nebo co se mi stalo, protože mám zrovna náladu uvažovat. Kdo by chtěl slyšet kydy o tom že jsem půl dne prospal, protože jsem byl unavenej, a druhou sledoval film? Možná někdy jindy, můj drahý soukromý hyperprpstore.
Dobře tedy...
Představte si že se narodíte. Je o vás postaráno. Je o vás pečováno. Nikdo vám neřekne že to není konec. Vyrostete. Říkají vám, že už jste samostatní, samostatně chodíte, mluvíte. Poprvé se projedete tramvají sami domů. Jdete sami ze školy a máte radost. Studujete, máte kamarády. Rodiče vám dávají peníze. Jste docela spokojení jak rostete, spějete. Pak už nechcete slyšet co po vás chtějí. Jste velcí. Jste dobří. Máte za sebou úspěchy. A pak někdy vám to dojde. Oni už vás nechtějí. Jste už někdo jiný než oni chtějí. A nakonec chvíle prozření. Jste sám. Jste jinný než rodiče. Jste jedinneční.
Ale co dál? Dohodnete se. Vystěhujete se na kolej. Najdete si práci. Vycestujete. Jste někdo jiný. Ale to už je na vás... a hlavně to co bude dál.
Jste z toho moudří? Hyperprsotořané?
Konhi
Žádné komentáře:
Okomentovat