Jdi do prčic...

...kdo je větší blázen? Ten kdo jde, nebo ten kdo ho následuje?...

Pochod Praha-Prčice snad nemusím představovat. Kdo se ho neúčastnil, aspoň o něm slyšel.

Pokud vím, v mé věkové kategorii o něj moc zájem není. Zdá se, že věková cílová skupina jsou důchodci, kteří si chtějí připomenou staré časy kdy byli mladí (a ti jsou ti největší borci!), a opilci, co se jdou ožrat po cestě.

Mladí lidé jdou buď poprvé a naposled, nebo zestárnou zkoušením. Mám hrozný respekt před staršími ročníky co se mohou pochlubit 17ti botičkami ze 70ti-kilometrové trati. Já jsem šel 3-krát (20, 32, 50) a jsem na ně hrdej. Dokonce jsme takového jednoho hrdinu potkali, měl na sobě čepici s Ferrari, a jel podle toho. Potkali jsme ho na 28. kilometru a pak nám utekl. Bylo mu nejmíň šedesát! Pokud vám někdo tvrdí že staří lidé nemají páru, vezměte ho na pochod Praha-Prčice a jděte rychle, po chvilce vás začnou předbíhat staříci.

S kamarády jsme se dohodli na 50 km. Není to nejdelší trasa, ale druhá nejdelší. Kluci to šli loni, já to šel poprvé. Ale jsme všichni mladí turisti, kteří ví o čem to je.

Dostal jsem varování, že posledních 5 kilometrů je vražedných. Nechtěl jsem jim věřit po půlce trasy (25 km) kdy se mi nic nestalo, ale nepředbíhejme.

Začali jsme v sedm. To znamená jít vlakem v pět. To znamená vstávat ve 4. Jako ilustrace dobrý. Ráno byla docela zima a v povodí Sázavy se převalovala mlha. V Pikovicích jsme začali, a čekali nás kopce. Jako začátek docela špatný. Vyrazili jsme v první části vlaku, která utvořila první špalír pochodu. Docela nás to bavilo. K první kontrole se dalo v klidu dorazit, zvlášt když jsme drželi rychlost 5km/hod. Sfoukli jsme prvních 12 km.

Ke druhé kontrole se šlo po silnici, ve strašném vedru. Netušíte jak moc tyhle pochody ovlivňují povrchy a počasí. V Osečanech jsme udělali chybu, že jsme si sedli. Takovou chybu nedělejte. Lépe ujdete 50 km bez přestávky než když si sednete. Určitě si nedávejte sedací přestávku po 30 km v nohách, bude to ještě horší.

Půlku máme za sebou, vzhůru k další. Kosova hora byla dosažitelná docela v klidu, až na víc lidí pochodujících z Prahy a Týnce. Následovala jen další kontrola na 39. kilometru do noční můry.

Tyhle věci se nedají popsat... Musí se prožít. Cítíte jak nemůžete dál, jak sice nohy ještě můžou ale mozek vám říká: padni, padni, padni. Chcete zvracet, ale v puse máte hořko a víte, že vám to neuleví. A jen jdete dál, bez cíle v dohledu... Je to psychologická zátěž pro ty, kteří na pochodu ještě nebyli. Do Prčic se dá dojít opravdu jen několika cestami a znalci je znají dokonale. Ale já ne. A tak jsem nevěděl kolik mi zbývá. A na cestě je to vážně utrpení.

Ale došel jsem. A dojel jsem i domů. Až na menší incident s kočárkem plným hnusného nealkoholického piva, jsme se naskládali do vlaku a jeli domů. Bolely mě kyčle a chodidla. Také jsem chodil jako namrdaný kačer, jsem rád že to slečna neviděla. Naštěstí jsem přijel k ní a mohl se dosyta vyspat. A druhej den jsem byl docela v pořádku... až mě to udivilo. Jen jsem nemohl sedět chvíli na jednom místě, neboť jsem zase zatuhl. Uvidíme zda někdy dám 70tku.

Konhi

Konhi