...to neuvěříš co se stalo! Co se stalo? Dneska jsme večer, jako obvykle, jsme hráli karty a John při tom, chudák, omdlel. Když jsme se k němu sehnuli, už byl chudák mrtev. A co jste udělali potom? No nebudeš tomu věřit, ale my tu hru dohráli pietně ve stoje...
Hraju bridž.
Ne nijak dobře, ale už docela dlouho, tak od dvanácti let. Hraju střídavě s otcem a s jinými partnery. Docela mě to baví, je to takovej relax a člověk při tom musí myslet. Hraju jednou za 14 dní s jedním zpěvákem ve sboru, který je tak o deset let starší než já. Dneska se nám vážně něco povedlo.
Hráli jsme asi s nejslabšími soupeři jaké jsme našli. Dvě starší paní, nedokázaly se soustředit na hru a hrát silně. Nedomluvené na několika věcech a působily rozhádaným dojmem.
Ale nijak jsme je nepodceňovali. My dva taky nejsme tak dobrý hráči. Tak jsme udělali pár dobrých závazků, pár jich prohráli... Většinou naše chyby. Soupeřek chyby jsme ale silně trestali. Až na pár posledních krabic.
Většinou je člověk na konci večera otupělej. Už tam sedí skoro 4 hodiny, stále kouká na samé krabice a prostě se tak nesoustředí. Ale naše soupeřky musel osvítit duch svatý, jinak si to nedovedu představit. Předvedli takové umění bridže že jsem koukal. Ne já jsem nekoukal. Pokud bych nemusel dodržovat pokerface, tak bych zíral s otevřenou papulou. Slintal bych a mlátil hlavou do stolu.
Soupeřky poprvé vydraží 4 srdce, a uhrají je. V Krabici se dají uhrát 4 srdce, nikdo se k nim nedostal, a my s tím nemůžeme nic dělat. Nejde to porazit, tak jak to hrály... Pak my vydražíme 4 piky. A soupeřky nás hravě porazí. Perfektní výnosy, perfektní vrácení karet, perfektní snapy... Vydražíme 3 srdce. A tam jsou. Ale soupeřky si najdou způsob jak nás porazit. A ne jednou, ale dvakrát.
Z toho bych vážně brečel... Odstřelit si z hlavy svoje vědomosti bridže a jít se zahrabat. Z toho by jeden blil. Měl jsem chuť se chytit za hlavu a křičet... Po tom co nám předvedly tyhle začátečnice, si připadám... jako...
Asi jako světový šampion, ke kterému přijde dítě a pod nosem mu vezme činku, kterou předtím půl hodiny se snažil zvednout. Nemůžu z tohohle. Jsem dokonale zahanben. Ani se nedá nadávat, že by snad karty byly špatně rozdaný (to se stává docela často). Ne tohle je prostě um. Holt ztratit svojí sebeúctu je ten největší pád na dno, co jde.
Konhi.
Žádné komentáře:
Okomentovat