„... já že se mám uklidnit? JÁ že se mám uklidnit?! Já ti ukážu,
jak jsem klidný!" Kapitán Zucco tasil zbraň a s každým slovem
"Tak" vystřelil přesně tam, kde jsem měl rozkrok. Třináctkrát. Já
vím. Počítal jsem to. Každé prázdné cvaknutí. Poté vypadal, že se mu mozek zchladil
aspoň na bod varu. "Tak ty svině, máš štěstí, že jsem dneska zapomněl
nabít," řekl. "Nic se nestalo". Ne nic se nestalo, jen
vyprázdnil 13 výstřelů přímo do rozkroku euro policisty, který se tu objevil...
***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***
Tento článek opravdu, ale opravdu není
vtipný. Nečtěte pokud jste naštvsaní, uražení, smutní, nasraní či frustrovaní.
Nepomůže vám. Ostatní, čtěte na vlastní riziko.
***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***
Víte, jak vypadá pořádný vztek? Opravdu pořádný vztek? Takový, že
nevíte, co děláte a jen se později probudíte a nevíte, co se stalo? Já
ne.
Ale vím, jak vypadá se pořádně rozčílit. Důvody jsou různé, ale
většinou je to kombinace více věcí. Únava z nedostatku spánku, frustrace z
pracovního vytížení, věci, co se vám nedaří, absťáky, lidi, které nemáte rádi,
a další.
U mě se k tomu přidává i pocit z naprosté destrukce činnosti, co
jsem vykonával 12 let. Čemu jsem obětoval svůj volný čas, spánek, myšlení a
citovou vazbu. Viděl jsem to procházet pády a vzestupy, smíchem i pláčem,
zábavou i nudou, přátelstvím i šikanou. Je to moje nesmazatelná stopa v mém
mládí. A pocit, že to asi budu muset opustit, mě naplňuje vztekem.
Neskutečnou zuřivostí. Zlobou a vzkypěním. Dostává mě to do varu.
Sere mě to. Když tak jdu, mám hodně nutkání. Kopat do věcí, co se mi dostanou
pod nohy. Práskat s dveřmi. Bušit do tvrdých předmětů. Praštit přímo do úsměvu
toho, co se na mě podívá. Zlomit v pase člověka, co mluví rusky. Popohnat
špičkou boty ty, co chodí pomalu či pomalu nastupují do autobusu. Lámat větve,
bořit popelnice... Je toho docela dost.
Mám jen pár zásad, co nedělat nasranej. Nikomu neublížit a
nezpůsobit velké materiální škody. Nevím, jestli se mi to bude dařit, ale
můžeme doufat.
Konhi
Pokud se zajímáte, odkud úryvek z počátku článku pochází, přečtěte
si Neschopnost od Roberta Granta, to
uvidíte pořádnýho vzteklouna,
Žádné komentáře:
Okomentovat