Každej jsme ňákej

Každej jsme ňákej- prohlásil kdysi Werich v jedné své pohádce

s tím se plně ztotožnuji, neboť každý jinak vypadá, má jiný obličej, vlasy, oči, hlas, tělo... Avšak těchto variací je omezený počet, takže se nakonec dá říct že se jeden druhému podobáme, či dokonce byste mohli naházet lidi do škatulek podle toho jak stejně vypadají. U jiných národů to máte dokonce jednodušší. Asiaté mají většinou podobnou barvu vlasů, podobné oči.

Takže nikdo není jedinečný. Každý má někoho kdo má něco jako on. Stejné vlasy, stejnou výšku... Vše je vybráno z těch několika set možností a seskládáno dohromady. A vznikne nová osoba. Vlasy jako Karel, oči jako Kuba, obličej jako Matěj.

To však nic neznamená na osobnosti. Ta je stejně jako vzhled tvořena mozaikou věcí. Malých drobností, vlastností které jsou poskládány dohromady. To vše tvoří jedinečnou vnitřní tvář člověka, utváří ho, vytváří to na co si potom pamatujeme, co je jedinečné v tomhle světě plném opakování.

Každej jsme ňákej, Tenhle je nudnej, tenhle je akční, tahle je krásná, tahle je tlustá. Vlastně na tom nezáleží.

Neboť krása pomine. Aktivita zestárne. A všude kolem je spousta krásných slečen a chlapců, kteří stojí za to se za nimi otočit. A každý rok jsou tu noví a noví. To právě není účel toho jak o lidech uvažovat. Když si člověk přestaví tu širokou škálu možností výběru, stejně se najde tu něco co se na lidech opakuje. Osobnost, tomu ale dává směr. Osobnost tvoří člověka.

Já bych chtěl být jedinečný, chtěl bych aby si mě lidi pamatovali. Každý má nějaký smysl života, nikomu žádnej neberu. Ale kdo ho nemá, měl by si ho najít, nebo bude žít buď prázdný život, nebo bude do smrti hledat.

Pravý smysl života určitě člověk nenajde, protože je stejně jako on tvořen s drobných radostí, událostí, problémů a zádrhelů. Co je však důležité, tyhle momenty mít! Pamatovat si je. Mít lidi kterým se dají vyprávět, neboť člověk který tohle má, ten žije.

Lidi jsou zajímavý, lidi jsou děsivý, lidi jsou neopakovatelní, lidi jsou nepředvídatelní. Občas mám z lidí takovou hrůzu, že nedokážu přemýšlet jak dál.

Konhi