Kterak jsem šel P-P v džínách

...zlomili mně nohu. Z nějakého důvodu. A mně zlomili nohu. Třeba tak s námi komunikují. Tím, že nám lámou nohy?...

V souvislosti s novým hubnoucím režimem jsem se vydal zúčasnit Pochodu Praha-Prčice. Dlouho jsem chtěl jít tu trasu a to 70 km. Toto je pravdivý popis událostí.

- 5 Km - Proubouzím se v 4:00. Včera celý den pršelo a má pršet i dneska. Proto volím dlouhé kalhoty. Problém je, že nemám jiné kalhoty než džíny, proto jsem postaven před dilema, zda volit kraťasy a mrznout, nebo džíny a umřít na vlka. Beru džíny. Chyba. Nastupuji do autobusu v 5:00 společně s párem v modrém.

0 Km - dostávám se na start na metro Háje, kde fasuji mapu a skoro skončím v televizi. Natáčí tam totiž nějaký chlap s televizní kamerou. Už na začátku zjištuji, že budu muset vyrazit opravdu svižným tempem, abych se dostal do cíle v limitu.

2 Km - V Kundratickém lese je první tajná kontrola, což mi zvedá náladu. Nevidím zde moc účasníků v džínech, což si budu příští rok pamatovat. Držím se jako klíště skupiny 4 lidí, kteří mají stejné tempo, v naději, že když půjdu tak rychle jako oni, tak dojdu do cíle.

7 Km - V průhonickém parku jsem absolvoval své první schody. Kdybych tak věděl, že v neděli schody budou mým nejmenším problémem. Začínají mi natékat prsty na rukou. Mám z nich takové buřtíky, musím občas zatnout ruce, abych krev vyhnal zpět.

10 Km - Dohání mě kolega z práce, o kterém jsem ani netušil, že vyrazil na pochod. Přidám se k němu a on nasazuje vyšší tempo. Chyba. Vyměnujeme si zdvořilostní konverzaci. 

13 Km - Začínají bolet nohy. A to zajímavým způsobem, protože mě bolí vždy část nohy. Kotník, koleno či stehna. První věc bolet přestane a začne bolet jiná. Můžu sice přejít na jiný typ chůze, ale všechny ostatní pajdání jsou o to více vyčerpávající. Snažím se tedy soustředit, abych šel správný typ chůze bez ohledu na bolest. 

17 Km - Celou cestu nás míjí občasní bežci. Vždy nás předběhnou a zmizí v dáli. Po pár kilometrech jich pár vždy předcházíme. Také si všímám zajímavé věci, tato trasa je značena vynikajícně. Vždy jsem byl zvyklý na trasy 30 Km kde se člověk vždy ztratí. Zjištuji, že toto je hlavní trasa a ostatní jsou jen takové ošizené trasy. Organizátoři musí být na tuto trasu pyšní. S kolegou míjíme mnoho lidí, neboť jeho tempo je rychlejší než u ostatních.

20 Km - Míjíme dvě mladé slečny s batůžkama OSPREY. Jedna pronese směrem k mým zádům: 'Ten kluk má ale odvahu'. Já vím! Ale moje finanční situace mi nedovolí investovat do vybavení. Říkám si, že důležitější jsou nohy než kalhoty. Nohy mi na to odpovídají bolestí. Myslím, že už se mi podařilo udělat si puchýře.

22 Km - Míjíme skupinu, která si povídá o zvracení. Jak kdo zvracel autobusem do Himalájí, jak kdo zvracel mimo autobus a jak místní zvrací z okýnka, protože to je vidět pak na boku autobusu. Dělá se mi špatně a připomenu si svůj druhý cíl dne. Nepozvracet se. 

26 Km - První kontrola už by měla být za rohem. Můžu jen doufat. Mé myšlenky se noří do ztracena, abych nemyslel na to, jak mě bolí nohy. Ani nevnímám okolí, jen myslím, jak správně klást nohy. Předbíhají nás dvě slečny s batohem OSPREY. 

28 Km - První kontrola v Týnci nad Sázavou. Někteří odvážlivci dokonce sjíždějí vodu. Kontrola je na kopci, kam vedou schody. (úúú). Vyměnuji ponožky, kontroluji puchýře a zjištuji, že mám nateklé i nohy. Pořádně utahuji boty, abych tomu čelil. Kolega volá své přítelkyni domů, aby se pochlubil jak je daleko. Já také, ale asi ještě spí. 

29 Km - Iva mi volá, když stoupáme do kopce, a mluvením ztrácím dech. Dech se krátí a začínám poprvé zpomalovat. Kolega je napřed o půl kroku, pak o dva... Naposledy navazuje zdvořilostí konverzaci o Pratchetovi. Sundavám mikinu a hned se mi dýchá lépe. Jako naschvál začne foukat. 

32 Km - Obcházíme kopec. Kolega mizí v dáli a já trpím. Je to jako bych měl zánět v nohách. Pohybuji s nimi jako s kusem železa. Nevím, co je lepší. Jít po silnici a jít rychle, ale trpět na chodidla, nebo jít v lese a jít pomalu. Každý krok bolí. Při nákroku do dalšího kroku se ozvou puchýře na patách, při zvednutí nohy stehna. Při došlapu se ozvou chodidla a při přenesení váhy druhé stehno. Občas i koleno nebo kotník. Napadá mě poprvé myšlenka, že nedojdu, nejsem ani v půlce.

33-36Km - Dokonalé utrpení. Sice udržuji rychlost, ale takovou, jakou jsem měl, než jsem potkal kolegu. Nohy bolí konstatně a neustále. Musí mi to být vidět v obličeji. Měním cíl na vesnici Neveklov, která je vzdálená 42 Km od Prahy a 28 od cíle. Ale ta je ještě kousek. 

36 Km - Míjí mě pár v modrém. A já s hrůzou koukám na rozcestník který výmluvně ukazuje Neveklov 6 Km. To mě drtí. Tolik? To už se radši plazit přes rozbité sklo s rozepnutým poklopcem. Dlouho jsem nešel delší vzdálenost než tyto poslední kilometry. Čas jsem sice nahnal, ale sebe jsem uhnal. V mapě píšou, že z této oblasti se špatně dostává do Prahy. Nasrat, já se dostanu, i když bych měl někoho podplatit. 

39 Km - Cesta stoupá do kopce. A začíná pršet. Mijí mě každou chvíli nějaká skupina. Už na mě musí být hodně vidět, že trpím. Mám neovladatelný, sevřený škleb v obličeji a ruce zatínám neovladatelně a neustále. Myslím, že kulhám, ale snažím se stále jít normálně. Což bolí. Zmoknu a pochod je pak ještě težší. Na vrcholu kopce je mi už všechno jedno. Chci se už jen dostat do vesnice a přežít. 

40 Km - Vesnice! Ale není to Neveklov. Ten je ještě dva km dál. Eeeh. Pár předemnou má psa. To se mu chodí se čtyřma nohama. Musím své odpadnutí udělat tak, aby se mi nikdo nemohl smát. Zalézt někam za roh a zavolat pomoc. 

41 Km - Neveklov! Poslední nepříjemné překvapení je, že na začátku je vidět kostel, ale tam není náměstí. Náměstí je až o pár metrů dál.

42 Km - Konec. Nechám si orazítkovat druhou kontrolu a sedám na lavičku, kde končím. Volám příteli na telefonu, který mě odveze do Prahy.

Doma provedu poslední kontrolu svých údú. Puchýře na obou patách, bolení stehen, kolen, kotníků a lýtek. Jediné, co mohu dělat, abych si nepřipadal jako nam*danej kačer, je jít do schodů. Jsem dehydratovaný, nevyspalý a unavený. Příští ročník dopadne lépe. 

Konhi

True power of not giving a fuck

... na mě zapomeňte, jsem nula, jsem vzduch. Já si myslím, že mají všichni pravdu,

tak zapomeňte že jsem něco řek...



V poslední době je mi nějak všechno jedno. Přišlo to v podstatě naráz. Prostě jsem si řekl, že se některými věci nebudu zabývat. Ani tomu nepředcházela nějaká filosofická uvědomění, myslím, že to jen byla automatická reakce mozku na věci, které jsem nemohl zvládat a nechtěl jsem se s nimi strachovat.



Myslím, že je to docela smutné. Až doteď jsem se snažil brát všechno vážně a stejně důležitě, najednou je mi opravdu pár věcí jedno. Myslím, že jsem překročil nějakou tu hranici, kdy už jsem nechtěl si víc věcí pamatovat a více věcem se věnovat. Ani mě to mnoho nezměnilo, cítím se trochu šťastnější, ale spíš to víc bude nezájem.


Paradoxně, nezájem je to, co nám s mojí ex­přítelkyní zachránilo soužití. Chodil jsem s ní 3 roky, kdy jsme se oba snažili navzájem přesvědčit, že budujeme něco víc, co má budoucnost. Ale zároveň jsme oba dva věděli, že to nikdy nenastane. A až po třech letech jsme prohlédli. A opravdu je vidět že síla 'not giving a fuck' nám
přinesla příjemné soužití. Nijak si nejdeme po krku, protože věci, kterém nám na druhém vadily, už vůbec neřešíme. Prostě co jsme chtěli, aby druhý dělal, už nechceme. Co chceme, aby nedělal, už taky nechceme. Což nám zaručuje volné soužití bez jakýchkoliv závazků, protože nijak nelpíme na tom, jestli to splní. Což
nám paradoxně vylepšuje i pokračující sexuální život.



Co je na tom to nejsmutnější, že síla nezájmu nás vlastně přinesla blíže dohromady. Je to smutné, že ačkoliv jsem se snažil, aby nám to nějak společně vydrželo, tak jsme nebyli dostatečně vhodní. Nakonec síle nezájmu bylo to, co jí nejvíce prospělo. Je dobré vědět, že není důležité se co nejvíc starat, ale i občas na něco kašlat. Tohle vám nikdy nikdo neřekne.



Začalo mi být ukradené i dění v práci, kromě pár výjimek. Pracuju jako tester v jedné softwarové společnosti. Začal jsem chodit do práce, pracovat na přidělené práci a odcházet. Začalo mi být ukradené, jestli pracuju dobře či špatně. Pracoval jsem prostě, abych stíhal, aby práce stála za to a abych neměl problémy. Nezajímal jsem se pak, co bude víc. Jedna výjimka sice existuje, budou nám nasazovat nový bug­trackingový systém a mě vážně zajímá, jak vypadá a jak bude fungovat. Sice se na to budu koukat ve volném čase, ale tohle je poslední věc, která má můj zájem.


Určitě jsem viděl několik podobných rad na téma 'neberte to moc vážně', ale myslím si, že je to špatná rada. Sice jsem teď poznal, že starat se o méně věcí a ostatní mít u prdele je sice trochu osvobozující (ale smutné), ale jsem přesvědčen, že v dlouhém období se mi to vymstí. Takové ty rady, že 'nejdůležitejší je v životě vědět, na co se vykašlat co nejdříve' jsou hloupé a zavádějící. Není to rada, kterou bych dal svým dětem ani nikomu jinému. U mě to prostě nastalo jako obranný mechanismus mozku před zhroucením. Člověk by měl aktivně omezovat věci, které ho nejvíce štvou, a hromadit věci, co ho baví. Neměl by ale vysloveně kašlat, ale pracovat na všem, jen s ohledem na své duševní zdraví. Protože to, co přijde, když se to přežene, je
smutné. A člověk vždy smutní sám.



Na závěr, abych vyrovnal smutnou podobu posledního článku, chci uvést pár věcí, na které ještě nekašlu. Prosím, nesmějte se, když vám to přijde divné. Jednak je to moje ex­přítelkyně, která ještě nechce, abych se odstěhoval. Opravdu nevím důvod, proč jsem se na ní nevykašlal. Napadají mě dva adepti. Jeden je setrvačnost a druhý loajalita. Dva faktory, proč stále bydlím u ex­přítelkyně, ačkoliv jsme se rozešli.



Druhá věc, na kterou ještě nekašlu, je nadcházející Larpová bitva. Hloupý důvod, že? Ale pro mě je důležitý. Není to ani lidmi či kostýmy. Obojí je směšné. Je to důvodem, že chci vyhrát. Chci si zvolit nějaký čas a místo, kde budu vyhrávat. Jsem hodně ovlivněn příběhem, nad kterým je tento larp postaven, a chci ho znovu prožívat. Chci být ten, kdo ho bude ovlivňovat, a chci si prožít vedení k vítězství.
Rozhodl jsem se tak a tak se taky stane. Možná, až bude po bitvě, dozvíte se detaily.

Na to bych si mohl najít čas.


Varování před ostatními s podobnými problémy, nekašlete na nic. Jen se vyvarujte,
ať se nestaráte až o moc věcí.

Konhi


(obrázek převzat z devianArt od umělce is-blind)

Oslavný song průměrného

...tenhle sendvič, to si celý ty. Celý ty. Každá jeho jednotlivost je na nic. Chleba na nic. Čatní na nic. Chilli omáčka na nic. Ale když se to dá dohromady, nějakým zázrakem to funguje. A co ty? Jsi ušmudlaný, nedisciplinovaný a vyrazíš peníze z každého člověka. Výsledkem je člověk, kterého má každý rád. A já, a já. Jsem organizovaný, disciplinovaný a vždy mám u sebe tužku. Výsledek? Člověk, kterého nenávidí všichni kromě lodního papouška, a to jen proto, že žádného nemáme....


Svět je plný úspěšných lidí. Ti jsou nejvíce vidět a každý chce být jako oni. Mít peníze, slávu, talent či vzhled. Když něco z toho máte, či získáte prací a umem, jste za vodou. Víte, že něco dokážete, někam se dostanete, že jste zkrátka ti úspěšní. Ale co ti ostatní?

Na ulicích jsou vidět ti neúspěšní. Každý známe příběh o někom, kdo se zabil, propil všechno nebo propadl drogám. To jsou ti lidé neúspěšní. Nepochopili, jak se životní hra hraje. Semlelo je kola života a ostatní, protože byli příliš hloupí uhnout či nechtěl. Dohnalo je životní zklamání či neštastné náhody.

Kdo jsou ti lidé mezi tím? Je pravda, že toto už je docela široká skupina, ale dejme tomu, že se mi podaří ji popsat. Lidé, co žijí proto, aby žili. Lidé, co dělají dlouho to samé. Lidé, co dělají, co chtějí ti druzí. Lidé, co mají malou představivost. Lidé, co tvrdě pracují. Lidé, co nevědí, co chtějí a hledají. Lidé smíření se hrou života. Lidé zapšklí, zlí či nevraživí... jak říkám, velká skupina.

Jak se vyrovnat s členstvím v této skupině? Zvlášť, když zjistíte, že do ní patříte, docela nedávno? Když jste nebyli na to připravení? Když jste byli celý život přesvědčováni, že na to máte? Že vy budete ten úspěšný, hezký, chytrý vítěz? A pak prozříte.

Uvidíte, co vše obnáší život, co vám dá a co vám vezme. Tady není nic co poradit, jen držet se co nejdéle a snažit se najít co nejvíc rad, které vám ulehčí život.

Vhledem k mé nedávné pracovní zkušenosti budu muset nějak změnit téma a ladění dalších článků, protože téma "objevuji život", na které jsem se snažil ladit poslední články, už asi nebude štik.

Konhi

Worthless Peon

...you sir, you are a worthless peon and always be a worthless peon! Dr. Kelso, do you know our band, The Worthless Peons?...

Nedávný žážitek mě konečně donutil k napsání článku, nad kterým přemýšlím už dlouho. Uvažuju, co vám říct dříve. Buď začátek nebo konec. Zkusíme začít od konce.

Byli jsme s kamarády na Zacyklení, o čemž se možná dozvíte v dalším článku. Jeli jsme na kole a měli jsme vyluštit jednu šifru. V šifře bylo několik měst které bylo nutno na mapě spojit čarou. Výsledné čáry dávaly dohromady písmeno, písmena dávaly dohromady zprávu. Zní to jednoduše, ale počkejte. Zkuste třeba tohle: Quito, Caracas, Paramaribo... nebo Shanghai, Peking, Hong Kong, Soul... Už to vidíte tak jasně jako já? Ty písmena? :)

Teď si to zkuste uprostřed lesa. A to když zrovna nemáte signál na mobilu. To jsme jako blbci jeli i dalších   8 km na nápovědu v domění, že nás vyvede z míry a my nebudeme muset vymýšlet ty města jako idioti zpaměti. Kdo si taky pamatuje kde leží Sydney, Canberra, Merra... a další města. No a jako na potvoru na místě s nápovědou nebyl signál taky. Ještě nutno dodat, že nápověda byla k ničemu. No a v této chvíli jsem se odhodlal využít mých prachmizerných možností poprosit kamarády a známe o pomoc.

( Taková vsuvka, pro případ, že někdo z účasněných to bude číst. U jednoho to předpokládám, protože to má jako úkol :), ale pro ostatní. Nikdo mi nemusí zvedat telefon. Nejsem ničí šéf. Nikomu to nevyčítám. Jen mi to přišlo trochu hloupé)

Zavolal jsem svého nejlepšího kamaráda, který by sice mohl být na chatě, ale jinak sedí stále u počítače. Ten by mi mohl poradit. Volám... a nezvedá to. OK, co se dá dělat. Zavolám kamarádovi z oddílu, známému pařanovi. Ten si na mě určitě najde čas, pokud nebude na kole. Volám ... a nic. Hm. Zavolám druhému kamarádovi, snad nebudou spolu někde, a pokud ano aspoň vím co se děje. Volám.... Oukej.... nic. Tak kdo z mého naprosto prořídlého okolí známých bude v sobotu v půl druhé odpoledne sedět u počítače? Zkusíme sestřenici, známou závislačku na Facebooku. Volám... a nic. Eh, to si ze mě někdo opravdu dělá dobrý den. Nehledě na mé dva kolegy cyklisty, co už marně čekají, že se mi někdo ozve. Poslední možnost jeden známý počítačový mág. Snad bude mít u sebe mobil s rychlejším připojením než my. No a ten mi to taky nezvedl. Nakonec jsem zavolal přítelkyni, která nám pomohla pomocí mobilního internetu ( se stejným signálem).

No a jaké je poučení z článku? No, asi si někdy přijdu docela přehlížený. Až mě to někdy udivuje. Občas se stává že na mě lidé zapomínají, že si mě nepamatují. Vůbec se jim nedivím. Tuhle vlastnost jsem i trochu pěstoval. Ve škole se to docela hodilo, být neviditelný, když učitel vyvolává. Nebo když vybírá náhodně domácí úkoly. Ale někdy to zamrzí. Ve chvílích když má člověk oslavovat.... Když luštíte v oddíle šifru, přijdete na to a pak to za vás vezme někdo jiný, posléze se tím chlubí. Dodneška nemám v oddíle přezdívku, asi nejsem ničím významný. Ale co to způsobuje?

Mám jednu vzpomínku a ta je vážně štavnatá. Hráli jsme fotbal a mě se, naprostou schodou okolností, konjukcí všech planet a tisíciletým proroctvím, podařilo dát gól. V takové chvíli se vždy otočíte na svoje družstvo a dáte najevo nadšení. Ostatní řvou gól nebo tak podobně. Ale moje družstvo se dívá jen do země a odchází na svoji půlku. Proč? Já nevím. Po zápase někdo pronesl poznámku jak to vlastně zkončilo. A kdo vlastně toho góla dal. ( Padl jedinný gol za celý zápas) Někdo pronesl jméno místního favorita družstva. OK

K tomuto zatím všechno. Jenom by si dále stěžoval, navíc si myslím že nejsem jedinný, jen určitá statistická vyjímka. Víc lidí má tyto pocity, jen doufám že jsou ještě naživu.

Konhi

Kdo nepoznal úvodní citát, nezná seriály. Resp. nezná Scrubs, což je seriál, který se mi hodně líbil, plný krásných odstrčených postav. Přesně něco pro moje ego.

Ps. Doufám že se v nejbližších dnech rozepíšu a sepíšu něco o Zacyklení...

Kapitán Zucco

„... já že se mám uklidnit? JÁ že se mám uklidnit?! Já ti ukážu, jak jsem klidný!" Kapitán Zucco tasil zbraň a s každým slovem "Tak" vystřelil přesně tam, kde jsem měl rozkrok. Třináctkrát. Já vím. Počítal jsem to. Každé prázdné cvaknutí. Poté vypadal, že se mu mozek zchladil aspoň na bod varu. "Tak ty svině, máš štěstí, že jsem dneska zapomněl nabít," řekl. "Nic se nestalo". Ne nic se nestalo, jen vyprázdnil 13 výstřelů přímo do rozkroku euro policisty, který se tu objevil...

***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***

Tento článek opravdu, ale opravdu není vtipný. Nečtěte pokud jste naštvsaní, uražení, smutní, nasraní či frustrovaní. Nepomůže vám. Ostatní, čtěte na vlastní riziko.

***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***WARNING***

Víte, jak vypadá pořádný vztek? Opravdu pořádný vztek? Takový, že nevíte, co děláte a jen se později probudíte a nevíte, co se stalo? Já ne. 

Ale vím, jak vypadá se pořádně rozčílit. Důvody jsou různé, ale většinou je to kombinace více věcí. Únava z nedostatku spánku, frustrace z pracovního vytížení, věci, co se vám nedaří, absťáky, lidi, které nemáte rádi, a další. 

U mě se k tomu přidává i pocit z naprosté destrukce činnosti, co jsem vykonával 12 let. Čemu jsem obětoval svůj volný čas, spánek, myšlení a citovou vazbu. Viděl jsem to procházet pády a vzestupy, smíchem i pláčem, zábavou i nudou, přátelstvím i šikanou. Je to moje nesmazatelná stopa v mém mládí. A pocit, že to asi budu muset opustit, mě naplňuje vztekem. 

Neskutečnou zuřivostí. Zlobou a vzkypěním. Dostává mě to do varu. Sere mě to. Když tak jdu, mám hodně nutkání. Kopat do věcí, co se mi dostanou pod nohy. Práskat s dveřmi. Bušit do tvrdých předmětů. Praštit přímo do úsměvu toho, co se na mě podívá. Zlomit v pase člověka, co mluví rusky. Popohnat špičkou boty ty, co chodí pomalu či pomalu nastupují do autobusu. Lámat větve, bořit popelnice... Je toho docela dost. 

Mám jen pár zásad, co nedělat nasranej. Nikomu neublížit a nezpůsobit velké materiální škody. Nevím, jestli se mi to bude dařit, ale můžeme doufat. 

Konhi 

Pokud se zajímáte, odkud úryvek z počátku článku pochází, přečtěte si Neschopnost od Roberta Granta, to uvidíte pořádnýho vzteklouna,

Spravedlnost

...takže ať uděláš cokoliv, jeho následky postihnou tebe. Jasně, zkus to. Ale jak? Jednoduše, zapal tohle prostěradlo. No páni. Takže když něco ukradneš, tvoje věc zmizí. Ten systém je dokonalý, vězni se pak chovají jako beránci. Donutí tě to dodržovat zákon....
Nad tímhle článkem jsem přemýšlel dlouho. Jen jsem neměl chuť ho napsat. Poslední události mě ale trochu rozhýbaly.

Začalo to volbou prezidenta. To, že jsme si zvolili toho největšího hajzla a šmejda, co touží po moci, co existuje v ČR, mě zas tak neštve. Zvolili jsme si ho? Zvolili. Jeho kampaň byla útočná, nesnášenlivá a hrubá. To uznal i Ústavní soud. Jen ho nijak nepostihl. A jak nás všechny vošulil s placením prezidentské kampaně... No, bylo to nemorální. Jen se trochu pozastavuju nad soudním systémem. Ústavní soud je nejvyšší instance, nejvyšší autorita, neodvolatelná autorita. Proč tedy neslouží jako nejvyšší morální maják? Jeho rozsudky jsou neodvolatelné, nepopiratelné. Proč tedy nedělají správné věci? Proč nevidíme rozsudky odsuzující nemorální, nesprávné chování? Chápu, že se drží v mezích zákona, ale je to snad jediný úkol pro Ústavní soud? Ústavní soud má ve své moci spoustu možností, jak udržovat chování veřejných činitelů v morálních mezích. Když vydá rozsudek, že se někdo choval nemorálně a postihne ho, nikdo si nedovolí tomu odporovat. Rozhodně to bude lepší než tohle tiché potvrzování.

Další je propuštění Bárty a Škárky. To jsou další dva lidi, co rozhodně nejednali správně. Prošlo jim to jen kvůli tomu, že na politiky se nemá šahat.

No spousta další rozsudků nás ještě čeká – Rath, Nagyová a ty tři šoumeni z ODS. Tak doufám, že se moje víra v práci soudů navrátí. A to v době, kdy se mladá generace začíná více zajímat o politické dění. Jen doufám, že vše nezůstane při starém, protože to bych musel čekat dalších dvacet let.

Konhi    
 

Prison Break

...s touhle celou si Derek Caster hladce poradí. Stačí když vybereme maltu kolem této cihly a vytáhneme ji. Z prostěradel uděláme lano, na strážného narafičíme drát, navlékneme Rimmera do jeho uniformy, ukradneme pár mečů a probojujeme se ke Kosmikovi! ... Nebo použijeme teleportér...

Dostat se z vězení je těžké. Jsou konstruovaná, aby to vůbec nijak nešlo. Počítají s tím, že se někdo dříve nebo později pokusí utéct. Pokud jste sledovali seriál jmenovaný v nadpisu článku, víte, že v tomto seriálu to chtělo jednoho génia a hodně velkou dávku štěstí a schopností. Takže co zmůže člověk jako vy nebo já?

No, pokud si vezmete počítačové hry, tak to jde docela snadno, ne? V hodně hrách vás zavřou do vězení a pak vás donutí utéct. No a tak jsem si řekl, že zaznamenám tolik útěků vězení ve hrách, co si pamatuju. Nebudu uvažovat nespočet flashových her na útěky z vězení, to bych tu byl dlouho. Taky zde budu uvažovat jen hry, kdy vás tvůrci hodí do místnosti bez věcí a nepřijde vás nikdo zachránit. Což je pak obtížné udělat řešení a to otestuje kreativitu tvůrců.

1. Three golden skulls of the toltecs

Three golden skulls of the toltecs je starší počítačová westernová hra. Má svůj nezaměnitelný humor, který má pravá adventura mít. Proto je první útěk asi nejvtipnější. Ve hře vás šerif zavře do vězení poté, co jste podváděli v pokru. Bohužel stejně jako hlavní záporňák (ne často se ve hře sejde 8 es), tak jste zavřeni spolu. Seberou vám všechny věci, tak nemáte nic. V cele jste spoutáni s banditou provazem k háku ke stropu, na oknech jsou mříže a zamčené dveře v mřížích. Z toho by se nedostal ani Hudini. Ale! Pomocník šerifa si hází šipky na terč. Co by vás napadlo k úspěšnému útěku? No přece sebrat cihlu, strefit pomocníka do hlavy, čímž on strefí šipku do banditova zadku. Vytáhnete šipku a vydlabáte hák od stropu a pak propadnete zdí. Jasné jak facka, ne?

2. Inquisition

Tuto hru jsem nikdy nedohrál. Je to jedna z těch nízkorozpočtových her, tak nepředpokládám, že ji někdo hrál. Mělo by se jednat o příběh mladého zloděje, který ve Španělsku odhalí poklad od jednoho uvězněného mistra ve vězení. No, je to vězení, co nás zajímá, ne? No je to jeden z těch zábavnějších útěků. Na začátku hry jste uvězněni. Nemáte nic, a v místnosti není nic, co se dá použít. Naneštěstí hra nemá chuť vás nějak informovat, jak se hraje, takže chvíli trvá, než najdete způsob, jak použít dveře. Když zaklepete na dveře, žalářník přijde zkontrolovat, co se děje. No a místo, kam nevidí, je těsně za dveřmi. Takže zatímco on kouká do zdi (nevím proč) tak vy se mu smějíc protáhnete za dveřmi a zavřete ho tam místo sebe.

3. Chrono Trigger

Podobně jako v této hře na Super Nintendo se dostanete z vězení otravováním strážných. Jen prostě zaklepete na dveře dostatečně dlouho. Co je na tom zábavné, tak své dva (!!) strážné přemůžete jedním úderem. Nechápu, jak se jim povedlo vás dotáhnout až sem... Takoví dva chcípáčci.

4. Amnesia the dark descend

Zde vás záporňák hodí do cely pomocí svých odporných pomahačů. No, mohl by vás rovnou zabít, ale co. V cele není nic než kus tyče ,co vypáčíte ze dveří. Pomocí toho vypáčíte cihlu z protější stěny a celou jí proboříte. Tím se dostanete na svobodu. Jednoduché a základní.

5. Final fantasy VII

Nechci popisovat celou hru, jen tu část kde se snažíte se svými třemi postavami utéct. Použijete klasický manévr "někomu je špatně". Až na tu špatnou část. Zell prostě zahlásí, že někoho v cele kousl had. Strážný přikluše a vy jednoduše sejmete. No asi dostal tu práci dohozenou...

6. Ultima IX

Tato hra dovršuje celou sérii her ze série Ultima. Pobouřila mnoho fanoušků a téměř zabila celou sérii. I ten útěk z vězení je přihlouplý. Zde vás hlavní zloduch, červený Guardian, hodí do cely, místo toho, aby vás rovnou zabil. A vy utečete. Jak? No najdete tajnou stěnu a najdete oltář, který vás promění na nehmotného... což vám usnadní procházení zdí. Jaké štěstí, že zrovna vaše cela je ta pravá. A že si tu někdo udělal utíkací byznys. Asi nikoho nenapadlo, že když tato cela dlouho nikoho neudrží, tak asi nebude bezpečná.... no asi nikoho. Guardian má asi hluboko do kapsy.

7. Agent mlíčňák

Jedna z mých oblíbených. Jako nezletilý agent agentury "Hurvínkovo spasení" (zachraňte mě...) jste poslán do výcvikového tábora. A váš první úkol je utéct z vězení. Snadné... Utrhnete dráty ze stropu, zavoláte na kapitána, že máte hlad, ten vám přinese jídlo, připojíte dráty na misku, zavoláte na kapitána, ten misku sebere, v tu chvíli pustíte dráty a máte vystaráno. Drsné? To jo, ale taky zatraceně zábavné! Tato česká adventura mě vždy dokáže rozesmát. Stojí to za to.

8. Knights of the Old republic

Docela dobře promakaný útěk. Už jen z toho důvodu, že můžete utéct jako jakákoliv postava! Kromě dvou... a vás... no takže jako šest postav! Hra je z prostředí Hvězdných válek, takže přiletí křižník, zajme posádku, a jen jeden zůstane svobodný. A vy si vyberte kdo. Jako Canderous můžete využít jeho implantovaného čipu, který ho uzdravuje, že bude předstírat, že je mrtvý a čip ho oživí. Jako Juhani můžete využít její schopnosti se plížit, což nepřátelům na klidu nepřidá. Jako Mission můžete ukrást strážnému klíč. Jako Jolee Bindo můžete strážného silou ovládnout, že se sám zavře do cely. Jako HK-47 můžete využít jeho schopnosti se automaticky zapnout... a pak zmasakrovat všechny, co stojí na palubě... masňáci (meatbags...). Jako malého automatického droida T3-M4 můžete přežít vymazání paměti a vymazat pamět vašemu trýzniteli první... úžasné :). Jako wookie Zaalbar můžete... no nic vlastně, ten není moc na plížení :). Asi nejpromakanější útěk z vězení, už jen proto, že při každém hraní je jiný.

Pokud máte nějaké další nápady, o kterých nevím, napište to do komentářů, díky.