sobota 2. července 2016

Jsou herní scénáře reálné aneb. zamyšlení nad Xcomem

...Chci se stát důstojníkem, mužem dbalým cti. Říkáš, že já nemám tyhle kvality? Listere, muž dbalí cti, když trochu přebere, muž dbalý cti většinou na konci večera nehraje na kazoo zasunutou mezi hýždě...

Právě jsem dohrál Xcom. Je to báječná hra plná těžkých rozhodnutí. Má i některé nedostatky, ale o tom dneska mluvit nechci. 
V souvislosti s touto hrou, a protože jsem předtím hrál původní Xcom, tak mě napadá několik myšlenek. 
Většina jich je trochu geopolitických, tak se omlouvám předem, jestli někoho nedopatřením urazím nebo unudím k smrti. 

- Vznik a široká podpora
Ale chtěl jsem si rozebrat, jak by mohl takový projekt jako Xcom vzniknout ve skutečnosti. Vždycky jsem přemýšlel, jak je to možné, že všechny země světa do projektu Xcom cpou peníze a nic za to nechtějí.
Dávají vám peníze a vy můžete létat jejich vzdušným prostorem, honit po obloze UFA a zasahovat na jejich území, když nějaké sestřelíte. A vyrabujete ho do posledního kousku masa, šroubu nebo počítače. 
To si země, nad kterými sestřelíte UFO, nekladou nároky na to, že co spadne na jejich území je jejich? Nevadí jim, že když zasahujete proti emzákům, tak rozstřílíte budovy, benzínky nebo observatoře? Kdo platí tyhle extra výdaje? 
Visceral Space cleaners?

Jak se takový projekt dal vůbec dohromady? V originálním UFO to dávalo trochu větší smysl. Jsou devadesátá léta, rozpadl se Sovětský svaz, Čína je relativně slabá, demokracie zvítězila. Dovedu si představit že se pár zemí dalo dohromady, 
daly hlavy (a hlavně peněženky) a vymyslely program chránící Zemi před mimozemskou hrozbou. Dávají na to minimum peněz (na začátku máte ze všech zemí asi milion dolarů na měsíc) a nikdo vás v podstatě nebere vážně.
Asi jako muže v černém. To dává trochu smysl. Najednou projevíte neuvěřitelnou výkonnost v sestřelování ufo, že než někdo zjistí, že si necháváte vetřelecké zbraně pro sebe, letíte na Mars to s nima skoncovat. 
Celá hra trvá v herním čase maximálně rok, to když jste lůzr. Po příletu z Marsu vás asi zavřou, ale co se dá dělat. Většina ufo totiž přistává v neobydlených částech planety, nebo na poušti a tak. 
Kromě terror misí si vás stejně nikdo nevšimne. Takže je to vysvětlení trochu vachrlaté, ale více uvěřitelné, než Xcom z roku 2014. 

Protože ten začíná rokem 2015. 2015! Myslíte si že někdo v roce 2015 vás nechá létat vzdušným prostorem Ruska? Nebo Číny? Nebo severní Koree? Navíc vás platí nějaká temná skupina finančníků. 
Když jsem to hrál, tak jsem si připadal, že hraju Mass effect 2 znovu. Jsem na špatné straně a nemůžu to změnit. Navíc útoky mimozemštanů vysílají do televize! To ty lidi z Xcomu nikdo neidentifikoval? 
Zelené mužíčky na Krymu by odhalili později než operativce z Xcomu. Všichni mají na sobě logo! Používají mimozemskou technologii a zasahují přímo uprostřed měst. Dokonce si je jednotlivé vlády zvou na mise, to si nikdo nepoloží otázku, co bude s těmi ničivými mimozemskými zbraněmi?
Jasně, necháme je skupině nájemných žoldnéřů, které financuje skupina 18 finančníků, které nikdo nezná jménem. Naprosto průhledné. Nikdo si nepoloží otázku, kdo zaplatí ty rozstřílené zdi budov? 
Na konci hry dokonce dostanete k dispozici těžké zbraně, které vám rozstřílejí zeď budovy hned. A nikdo se neptá, proč je to problém? Zasahujete na terror misi, necháte 9 lidí zemřít, 4 budovy v katastrofálním stavu, ale panika se v zemi sníží. 
Jasně, když přijdou neznámí vojáci, začnou mi střílet na barák, synka mi zabijí mimozemštani a auto vyhodí do vzduchu granátem, jsem hned klidný.  

- Financování
Nikdo se neptá, kdo financuje tuhle organizaci? V originálním Xcomu se všechny země složí a řeknou, že tyhle peníze by stejně šly do zdravotnictví nebo na školy, takže takhle je vyhodíme stejně lépe a popřejí vám hezkou nudu. 
V novém Xcomu neznáte své finančníky. Nějakých 14 starých plešatých páprdů, co mají hluboko do kapsy. Proč tenhle projekt financují? Pro záchranu Země? Když vám mise nejde, místo toho aby vám přidali peníze, tak vám to ještě zkrouhnou, protože nemáte výsledky. 
A když selžete úplně? Vzdají to a jdou si za mimozemštanama na kafe. 

Stejně tahle parta staříků netvoří ani 20% vašich příjmů. Víte, co tvoří těch zbylých 80%? Prodej zbraní na černém trhu! To je tak etické jako když vás pozve Stalin na střílení zajatců k Husajnovi. Totálně v mezích slušnosti. 
V původním Xcomu tím vyděláte naprostý majlant! V novém xcomu to není zas tolik, ale tady zase ty zbraně prodáváte své skupině staříků, co vás financuje. A vy jste si mysleli, že chtějí zachránit svět. 
Co se také dá dělat s mimozemskými zbraněmi, granáty a mrtvolami. Já nevím jak vy, ale já bych z toho udělal lázně.  


- Genetické modifikace, Osekávání končetin
Je drsné, jak obě hry běží tak strašně rychle. Pokud máte vysokou obtížnost, tak se ze dne na den nehnete, vždycky na vás vybafne něco důležitého. V novém Xcomu jsem v herním čase strávil 129 dní. Ani ne půl roku!
Od začátku invaze do konce hry to netrvalo ani půl roku. Už jenom shromáždění jídla pro takovou skupinu vojáků, techniků a vědátorů by trvalo jak uherský rok. 
Myslím, že to vysvětluje ten spěch do vědeckých pokroků a modifikace lidských bytostí bez ohledu na etické ohledy. Tohohle vojáka jsem vybral, měli bychom se ohlížet na jeho nároky a neamputovat mu nohy a ruce a zavřít ho do konzervy s obrovskou zbraní? 
Neee, je to dobrovolník a věděl, co postupuje. Po válce nikoho nebudou děsit jeho železné ruce a nohy. Aspoň mu nechali péro a může uhánět slečny, co trpí ferofilií. 
Dáme tomuto vojákovi na vybranou. než mu zkurvíme kostní dřeň a endokrinní systém? Rovnou k tomu přidejte hyperreaktivní rohovku, ať do smrti nespí, neviditelnou pokožku, ať se může zdejchnout z jakéhokoliv rande, a udělejte mu výstupy po celém těle. Přece nebude chtít poté někdy pracovat!
Dobrolovník, kterého jsem já vybral. Vsadím se, že po skončení války spáchá většina mých vojáků sebevraždu. Doufám, že aspoň část peněz, co jsem utržil z prodeje těch Exalt bazuk, pokryje lékařské náklady do konce života. Jo, my jsme je použili na stavbu nějakého hypersonického majáku. Tak promiň.

- V podstatě hraju za zloducha srovnání s Exalt
Exalt je vpodstatě organizace, co bojuje s mimozemštany, nikdo neví, kdo ji finanacuje, neví, kde operuje, a její příslušníci podstupují genetické modifikace. 
No ale Xcom dělá to samé, ne? Jak se tedy lišíme od této organizace, o které nám hra tvrdí že je špatná? Stejně se dozvíte nakonec, že Exalt je financován z černého trhu. A Xcom... vlastně taky.

Dělám si z toho trochu legraci, protože počítačové hry musí být trochu jednodušší, aby se daly jednoduše pochopit. Jen je občas sranda se zamyslet nad důsledkama toho, co vám hra neřekla. A myslím, že původní Xcom svoje dopady zvládá lépe, než ten nový.


Konhi

úterý 14. června 2016

Proč jsem zklamán z letošního soumraku




Všechno přebije házení šipek na prsatou rosničku…

Pro začátek nějaký kontext. Soumraky jsou Larp v lesích u Doloplaz u Olomouce, motivované světem Warcraftu od společnosti Blizzard. Pořádají je skauti z oddílu Junáka z Olomouce a letos se pořádal desátý ročník. Cílem je vyhrát hru proti soupeřově frakci, kterou tvoří druhá část účastníků. Polovina jede za Hordu a druhá za Alianci. A z tohoto ročníku jsem zklamaný.

Možná to bylo nabíhající angínou, která mě trochu otupila, možná návalem povinností jako velitele klanu. Nebo to bylo zklamání z organizátorů, kteří místo vymýšlení nových rekvizit přivezli všechno staré a rozestavěli to podél největší cesty v lese. Ale pravděpodobně to byla kombinace mnoha příčin, asi jako bitvy v reálném světě.

Prohráli jsme. A to až v závěrečné bitvě, což mě mrzí o to více, protože do té doby nám to tak šlo.

Jel jsem za žlutého náčelníka klanu Hordy Zuluheda Šílence. Věděl jsem o tom, že budu mít nejen povinnosti jako zvěstovatel toho co se bude dít, ale také jako nosič děje hry. Budu muset hrát svoji roli, posouvat příběh dál, ale také starat se o svůj klan a snažit se, aby zvítězil. Navíc dodržet, aby si náš klan Larp užil a měl příjemné vzpomínky. Nevím, zda se mi podařilo všechno, ale více jsem se soustředil na to, aby moji klanoví spolubojovníci měli mnoho životů, mnoho předmětů a mnoho zkušeností.

Tady je tedy jádro toho, z čeho jsem nejvíce zklamaný, celý Larp se táhl snahou mít více životů, zraňovat více a přežít déle. Sice obě frakce začínají na stejné úrovni, ale od začátku byl rozdíl mezi speciálními povoláními. Horda měla jednoho mága, Aliance 3 mágy a 2 kněze. Náš klan měl jednoho lučištníka, soupeřovy klany každý dva. Sice jsme měli početní převahu, ale to nakonec nemělo na výsledek efekt. Poté když jsem se dozvěděl, že na letošní ročník se dělala kouzla, aby byla více mocnější a více zraňovala, bylo mi jasné, že početní převaha nic neznamená.

Celou hru se pachtíte za více zkušenostmi, které se získávají těžko. Pachtíte se abyste plnili úkoly, za které vám bude náležet odměna. Všechno je to nakonec k ničemu, když soupeřovi mágové stejně dostanou kouzlo, které vás změní na dočista, ale dočista mrtvé během vteřiny. K čemu vám to pak je pracně získat tři životy, když soupeř najednou zraňuje také hned za tři životy? Naše životy se sice zvyšovaly lineárně, ale jejich útok se zvyšoval exponenciálně.

Názorný příklad. Začínáte se třemi životy a zraňujete za jeden. Soupeř to samé. Záleží tedy už jen na vašich schopnostech. To je zábava, snažíte se porazit soupeře svým šermířským umem, reflexy a rychlostí. V další části hry dostanete život navíc, soupeř to samé, jen soupeřův mág dostane kouzlo, které najednou zraňuje za dva a vy ho nemůžete vykrýt štítem. Najednou se nejedná o test vašich schopností, ale o to, že soupeř si na začátku vybral lepší povolání. Sice máte čtyři životy, ale paradoxně už vydržíte jen dva zásahy místo tří.

Pak si člověk připadá jako myška v bludišti, má pocit, že něčeho dosáhl, tu dostal zkušenosti, tu život. Ale souboj stejně prohraje jen proto, že organizátor přidal kouzlům více účinnosti a vaše strana má kouzelníků málo. Připadáte si jako ovce jdoucí na porážku, protože stejně s tím nemůžete nic udělat. A to není zábava.

Pokud se mám tedy oprostit od této části zklamání, vhodím ještě jedno moje osobní. Když jsem jel kdysi dávno, ohromila mě organizátorská vynalézavost s využitím rekvizit, nápady a hlavně hluboká oddanost příběhu a světu. Viděl jsem chytré využití jednoduchých rekvizit, velké herní území (které podporuje nenadálé nápady) a celkové nadšení do průběhu hry. Letos to vypadá, že organizátoři jen táhnou minulost za sebou, aby si mohli v notesu odškrtnout, že to a to udělali. Mnoho inovací jsem neviděl. Obléhací stroje, moje slabost, zůstaly nevyužity, neboť žádný úkol na dobytí města se nekonal. Města byla rozmístěna kolem hlavní cesty, což limituje vaši radost z objevování. Navíc výhodu toho, že města jsou lehce dostupná autem pro organizátory, zaplatí vaše nohy, protože cesta je sypaná žulou. Proč se snažit objevit skrytá místa, ke kterým se už nevážou specifické úkoly a na ty důležité vás stejně organizátoři odvedou? Stejně se na nich nic dělat nedá. Proč se máte rozptylovat hledáním vedlejších úkolů, když stejné množství zkušeností z úkolů získáte tím, že zůstanete ve městě a budete chvíli trénovat? Nakonec ani to není potřeba, protože druhá strana má více lidí, kteří nejsou lepší svým uměním vyrobit si zbraně a oblečení, ale přihlášením za správné postavy.

V průběhu hry se jen pak snažíte zastavit rozjetou sněhovou kouli vlastním tělem a zjistíte, že vám to jen přináší bolest.

Vsadím se, že tenhle článek bude působit jen, jako když se snažím oplakat to, že jsem prohrál, a že za to všechno mohou organizátoři. Možná ano, protože při jakékoliv hře by měl mít každý účastník pocit, že se podílí na něčem velkém a že může svojí účastí rozhodnout. A v některých případech se nějakým záhadným způsobem rozhodne, že vaše účast je důležitá jen proto, aby se vyzkoušela nová pravidla kouzel. Což jsem si potvrdil, když jsem se k nim dostal.

Jel jsem za soumrak proto, abych napravil chyby svého předchůdce jako velitele klanu. A zjistil jsem, že stejně toho moc nezměním. Proto jsem ze současného soumraku zklamaný.

Konhi

sobota 26. prosince 2015

V jakém světě nechci žít

V jakém světě bych nechtěl žít?

„Dovedete si představit společnost složenou jen ze mě? Jednou jsem to zkusil, ale trvalo mi týden,
než jsem vysušil matraci.“

Dnes jsem v metru viděl upoutávku na knížku s textem: „Co byste dělali, kdybyste se ocitli v úplně
jiném a neznámém světě?“

Tak jsem si říkal, že nic nemůže být tak neznámé a že člověk má velkou odolnost a adaptibilitu.
Ale pak jsem začal uvažovat, který cizí jiný svět by mi naháněl hrůzu. Nebyla by to nějaká zombie
apokalypsa, protože tam jde jen o přežití. Mě by naháněla hrůza ta psychická stránka apokalypsy.
Co to s člověkem udělá, když je dlouhodobě vystaven silnému stresu a je v ohrožení života.

Jednou jsem četl zajímavou knížku. Podstatě šlo o svět, kde by Amerika ztratila svoje postavení
jako vůdčí země na planetě, byla donucena zničit svoje vzdušné a námořní síly a dominantní silou
by byl nějaký svaz asijských zemí. Nic co by asi nebylo už napsáno, ale je to ještě zajímavější.

Na planetu se dostanou velcí červi, kteří jsou špatně zabitelní. A dostanou se právě na území
Spojených států. Hlavní hrdina s nimi chvíli bojuje, ale když zjistí, že hlavní úkol není červíky
zabíjet, ale zabíjet jejich kořist (lidi), aby moc netrpěli, tak trochu utrpí. Pošlou ho do civilizace a
zjišťuje, co se všechno změnilo. Stala se asi nějaká humanitní katastrofa, protože mnoho lidí je
chudých, není možná pravidelná komunikace a mnoho lidí je promiskuitních. Asi jako by všichni
cítili konec. Celou knížkou prostupuje takový pocit, že se všichni chovají mírně iracionálně,
hlavního hrdinu nevyjímaje. Nakonec dostane za úkol hlídat jednoho červa, kterého budou
ukazovat na nějakém sjezdu delegátů. Všichni si totiž myslí, že červíci jsou býložravci. To, že
žerou lidi, se k nim asi ještě nedostalo.

Poté, když si přečte manuál k pušce, co dostal, a párkrát z ní vystřelí, se stane to nejhorší. Červík
se z akvária utrhne a začne žrát lidi. Hlavní hrdina ho zastřelí, což je velkým překvapením pro
všechny.

Všichni totiž očekávají, že zemře a nebude kazit jejich životy. Připomínám, že existují masožraví
červi, kteří ohrožují planetu. Což mu řeknou skoro takto natvrdo. Ale když přežil, může pro ně
pracovat.

Dostane se ještě do péče psychologa, který na něj stejně nemá moc času, i když by to hlavní hrdina
potřeboval, místo toho mu řekne, že nikdo není naprosto normální. Zvlášť v tomto novém světě,
kdy se mnoha lidem pevné hodnoty zhroutily, a lidstvo ohrožuje vesmírná hrozba. Pak mi došlo že
v knížce nikdo moc neuvažuje iracionálně a všichni jsou takoví cizí.

V takovémto světě bych nechtěl žít. Kdy se sice civilizace přímo nehroutila, ale má to na krajíčku.

Kdy se sice člověk duševně nezhroutil, ale mnoho lidí je dost za čarou. Kdy ani psychologové
nemají čas na své pacienty a nestíhají poskytnout pomoc. Kdy opravdu nevíte, jak kdokoli
zareaguje.

Protože já nemám problém s přírodou, počasím nebo přežitím. Já se bojím toho, že nebudu
duševně v pořádku, ale všichni okolo taky, takže si toho nikdo nevšimne. To mě děsí.

pondělí 15. září 2014

Věci o kterých se nemluví

...ty nemůžeš být já. Ale to víš že je. To je ten malý kluk co trhal broukům nožičky. To je ta tvá část která kamrádům ubližuje. To je ta tvoje součást co se nejraději dívá na horrory. To je ten malej spratek co v létě držel lupu na krku nejlepšímu kamarádovi a sledoval jak .. hoří. To je tvá součást co láká nevázanej sex. Ale on vraždí, to já bych nemohl. No tak to se ještě uvidí...

Kdesi jsem četl že život je jako oceán špatných skutků. Někde je sice mělčina ale někde je mnohem hlubší. Přesto se stejně najdou lidé, kteří budou stavět lodě a tvrdit "ano, tohle je budoucnost". Když jsem to četl, tak jsem tomu nevěřil. Ale jak se nořím více a více do skutečného života tak to dokážu vidět.

Každý máme v sobě zlo. Každý konáme špatné skutky. Je jen na naší morálce aby jsme si to uvědomili a nečinili tak aby to někomu ubližovalo. Taky jsem špatný člověk. Dělám špatné věci. Nikdy jsem nedal žádnému bezdomovci peníze. Nikdy mě nepřesvědčili že svoje peníze dávám na dobrou věc. Nectím matkou svou. Nemám úctu k určitým lidem. Jsem arogantní, sprostý a neukázněný. Když to vyjde tak i najednou. Naštěstí si to dokážu uvědomovat a krotit se, aby svět toho nebyl mockrát svědkem. A doufám že dělám správně.

A co ostatní lidé? Mají také své mouchy. Kradou, lžou, jsou agresivní a páchají zločiny. A to dělá mnoho lidí. Teď je otázka co s tím mohu dělat já? A potažmo co s tím můžete udělat i vy? No kromě toho, že se člověk bude dostatečne krotit a zastavovat špatné skutky tam kde je uvidí, může dělat i něco jiného. Může o tom dát správu. Dát někomu vědět. Oznámit světu že se něco děje. To je to co chci dnes udělat.

Existují protě věci o kterých se nemluví. Zlé a špatné věci. Věci která nejsou sice proti zákonu, ale jsou proti morálce. Věci které nejsou košér. Věci které vám způsobí nepříjemné lechtání v žaludku, když se o nich dovíte. Nejvíc tyto věci posiluje to, když se o nich neví. A kdo o nich ví, tak o nich nemluví, protože se bojí. Ideální situace.

Můj šéf nevěři na dodělávání věcí druhý den. Věří že se vše musí dodělat v kanceláři ten den kdy se to začalo. Proto děláme presčasy. Zůstáváme dlouho v práci. Nejen testeři, ale i vývojáři, dokud to nebude k jeho spokojenosti. Proto jsme v práci dlouho. V úterý je standart 10 hodin. Ale mnohdy i víc. 12, 14, 16... Končíme v noci. Ve dvanáct, v jednu, ve dvě, ve tři v noci.

Vím že mi v tom v tuto chvíli nemůžete pomoct, ale já chci jen říct, že tohle není OK. Není to dobře. Ničí to mysl a vůli pokračovat. Ostatní kteří pracují nedobrovolně přesčas, by si měli také říct, že to není OK.

Konhi

čtvrtek 26. června 2014

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

... když je ti tak 23-24 tak si jíš co chceš, piješ co chceš. Ale pak přijde ten rok pětadvacet, šestadvacet a je z tebe rázem tlustý dědek...

Velice moudré přísloví. Říká nám že zážitky se nebudou nikdy opakovat. Máte řeku která teče. Můžete ji překročit na jakémkoliv místě. Ale i když budete přecházet na přesně samém místě jako posledně, tak ta voda nebude stejná. Uteče jinam. Ani vaše zážitky nebudou stejné. Což je škoda.

V posledních pár měsících jsem chtěl zkusit rekonstruovat pár hezkých událostí z minulosti. To ještě předtím. Třeba to jak jsem  jel na LARP, o kterém jsem psal minule. Možná si pamatujete, že jsem byl naštvaný. To se mi stává poslední dobou často. Nemám radost. Z nějak ničeho... Nějak mě ty události nijak netěší. Určitě jsem nevyzkoušel všechno, ale poslední ukazatele nevypadají dobře. Výlety do hospody taky dopadají nějak divně. Nedokážu se s kamarády o ničem vážně bavit. A nedokážu správně definovat své problémy tak aby je někdo pochopil. Protože pak by se mohl ozvat a ulehčit mi.

Poslední týdny byly únavné. Přípravy na tábor... změny počasí... náročná práce... připadám si unavený.

Unavený a starý, to je v 25 trochu brzo.

Zítra odjíždím na dvoutýdenní tábor, jedna z dalších pokusů uchopení ztraceného, šťastného dětství. Uvidíme zda to vyjde. Nedávám si naděje.

Konhi

pondělí 9. června 2014

Za hordu život položím

...take a sword, fight the horde...



Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Takhle by se dalo nazvat motto celé akce. No, ale jak to začalo.

 V roce 2009 jsem se zúčasnil jednoho LARPu v Doloplazech u Olomouce. Zval se Soumrak Draenoru. Pozvali mě na něj kamarádi spoluhráči z Guildy na WoWku. Zdálo se to logické, neboť Soumrak je motivovaný hrou WARCRAFT 2, což je hra, ze které Blizzard vycházel při tvoření WoWka. Jel jsem tam s nadšením a myslím, že naše nadšení pomohlo tento rok vyhrát. Proto jsem také kývl na nabídku kamaráda Stryxe, který chtěl jet i letos. Prvním varováním mělo být, když jsem zjistil, že z původní party tam budu jen já a on. Plus jeho slečna a skautíci. Nebude to stejný zážitek, jako když jsem byl omámen WoWkem a nic jiného jsem neznal. A taky nebyl. Bylo to neskutečně nasírací.

 Proto jsem 3 měsíce tvořil helmu a ramena, které jsem použil jen při hodnocení kostýmů a první bitvě. Zasraná ztráta času a námahy. Stryx dostal místo náčelníka klanu Blackrock (nebudu zde vysvětlovat jemné nuance světa WoWka, protože by mě to nebavilo a o tomto ten článek není) a mě chtěl jmenovat seržantem pro ženisty. Na čemž se trochu ukázala jeho krátkozrakost, protože nevymyslel nic, co by minule nebylo.
 Ale stejně se špatným pocitem jsem sbalil batoh, vyzbrojil se po zuby zbraněmi a štítem a jel do Olomouce. Zde jsem potkal Stryxe a jeho slečnu. Jak se mu podařilo ji okouzlit je mi záhadou, ale hlavně, že jim to vyhovuje. Stryx, slečna, její bratr a dva skautíci tvořili skoro polovinu našeho klanu. Po dojetí na místo a registraci jsme potkali zbytek Hordy. Potkali jsme všechny důležité postavy. Našeho Náčelníka, Zul'jina, Cho'Gala, Maima, Kilrogga, trolly a zbytek orků. Všichni byli natěšení, jen já jsem měl divný pocit.

 Trochu mě nadchnula předváděčka postav, kde bylo vidět, že opravdu máme nějaké postavy. Ale i na straně Aliance byly nějací prasáci, kteří vyčnívali nad tu droboť, která byla tak naivní, že jela za Alianci. V tuto chvíli jsem ještě chtěl moc vyhrát. A vypadalo to, že se nám to i podaří. Avšak později se ukázalo, že náčelníkovi Hordy něco chybělo. A to správní lidé na velení Hordy.

 Dovolte mi malou odbočku k zamyšlení, co vlastně vyhrává tyto bitvy. Vzhledem k tomu, že nesmíte nikoho zabít ani zranit, většinou se v boji krotíte. Zároveň se člověk bojí zásahů, které dostane. Pokud tedy bojují dvě stejné skupiny tváří tvář, rozhoduje jen úroveň morálky. Tu získáte postupem vpřed v řadě, postupem vzad ji ztrácíte. Toto rozhodují pojmenované postavy, které mají stát uprostřed a svým pohybem vpřed motivovat své bojovníky, aby bojovali. S tímto měla Horda trochu problém. Tedy pokud toto nemáte, je to asi 50/50, že vaši bojovníci mají dost odvahy, aby neztráceli pole. Proto musí být ve skupině spousta takových vykuků, kteří tuto řadu obejdou a budou mlátit chudáky do zad. Kdo má víc lidí, kteří myslí takto, vyhraje. Také musí využívat herních možností a vlastností.

 Nuže začal boj. První úkol pro Hordu byl dobytí Pobřeží, které bránila Aliance. Bylo to krvavé, ale kousek po kousku jsme získávali území. Poté, co jsme dobyli průsmyk vedoucí do zad Alianci, jsme začínali vyhrávat. Bohužel nám Náčelník neřekl, že úkolem je  dobytí co nejvíce měst. A také proto, že organizátoři odpískali hru dřív, než bylo nutné, Horda prohrála. Což bylo na začátek dost nefér. Od té doby se to jen vezlo a naše frustrace rostla.

 Po několika pokusech o dobytí více Aliančních měst (což se povedlo jen jednou) byl další úkol a to vypálení Quel'Thalasu. Náčelník přivedl Gronna z Draenoru, což bylo sice fajn, ale nevzal pro něj jídlo, aby ho mohl krmit. Také nám neřekl, že při tomto úkolu se lidé oživují podstatně blíže než obvykle a proto jsme to rychle prohráli. Nasralo mě nejvíc to, že se to náčelník snažil zachránit a zvednout Hordě morálku, ale orgové to odpískali, aby se předešlo dalším zdržovačkám. Chápu, byla to naše chyba.

 Pak jsme vytáhli na Dalaran, na který jsme chtěli použít katapult, který nám rozhodl minulý LARP. Kvůli zmatkům mezi obchodníky jsme chvíli nevěděli, jestli nám vůbec někdo bude schopný ho prodat. Ale povedlo se. Vypadalo to nadějně. Snažili jsme se metat šutry (z molitanu) do města, ale katapult vyrobený z klád nebyl zrovna majstrštik a tak to létalo hlavně zpátky obsluze na hlavu. Aliance se ztrátami bránila, ale oživení bylo příliš mnoho. Bitva asi trvala příliš krátce, neboť brzy byl konec. Zmatky při začátku, kdy jsme chtěli sehnat katapult, ale nikdo nám ho nechtěl prodat, poté se samozřejmě rozbil. Taková somařina! Po odpískání bitvy chybělo Alianci posledních 17 oživení a Hordě 70. Kurva! Tak to kdyby nám někdo řekl, zabíjíme urputněji. Zatímco takhle jsme měli pocit, že to jde špatně. Museli jsme tedy odtáhnout s nepořízenou. Další prohra nás pořádně otrávila.

 Dali jsme si menší trénink, což napadlo asi jen mě, a snažili se pokračovat dál. Koupili jsme si žebříky, které se dobře osvědčily, o čemž svědčilo dobyté město Aliance, které jsme zbavili jídla a zlata. Museli jsme dobýt Fialovou citadelu, kterou nám měl vydat zrádce v řadách Aliance. Ale proč tam byly nějaké příšery, a proč nakonec vpustil do města Alianci místo nás, nechápu dodnes. A myslím, že nejsem sám. Toto byla poslední kapka.

 Poslední velká bitva nastala pár minut před koncem, kdy konečně Aliance dostala rozum a začala dobývat, což jí moc nešlo. Bylo vidět, že nám dochází síly. Oblehli naše jediné město (Aliance měla dvě po celou hru od začátku), ale dobýt se jim ho nepodařilo. Odešli jsme do tábora s pocity naštvanosti a podráždění.

 Celou dobu nám měl pomáhat Gul'Dan, který se na začátku ztratil a poté nám nikde nepomohl, kouzelníci si chodili po vlastních questech. Náčelníci klanů se jen nechávali zmasakrovávat a Náčelník Blackhand Ničitel to moc nezvládal. Já po mnoha hodinách běhání a řvaní na hráče jsem byl unavený. Dostal jsem několik zásahů do hlavy a byl jsem dehydratovaný. Večer tedy proběhl klidně. Jen jsem měl pocit, že mě už nic nebaví. Celý den jsem se snažil zachraňovat, co se dalo. Vedl jsem vojáky, cvičil je, cepoval a hecoval. Stavěl do latě a řval na ně. Ale nějak to nestačilo. Určitě se dalo udělat více, neboť jsem nebyl v bitvě vždy v první linii, abych byl vidět. Avšak zas tolik šermovat neumím, abych se předvedl. Jsou tu i jiní, kteří to umí.

 V neděli tedy byla konečná bitva. Gul'dan nás zradil a my jsme ho museli zabít. To představovalo projití labyrintem a řešení hádanek. V dražbě jsme koupili všechny předměty, které by se nám k něčemu hodily. Ale náčelník je někde zapomněl. Hádanku jsme řešili věčnost a tak se do dungu dostala dříve Aliance. Obelisky jsme bránili statečně a dobře, což bylo fajn. Ale bylo vidět, že Alíci jsou vyzbrojení ze soboty přece jen lépe, a to asi rozhodlo. Odešli jsme tedy poraženi.

 A já byl fakt nasranej! Většinou to bylo jen z nedorozumění nebo z nešťastných proher, ale přece jen.
 Tenhle článek mě má uklinit a ujistit, že jsem udělal pro vítězství Hordy, co se dalo v lidských silách. Ale holt člověk je jen jeden a nemůže být všude. Myslím, že podobně to měl i Blackhand Ničitel, který měl plné ruce práce s organizováním tří klanů a questů. Nechci, aby to vyznělo moc kriticky, je mi naprosto jasné, že nejde uhlídat vše. Jen to chce víc lidí na správných místech.

 Možná příště přijdu s radostnějším článkem na téma vítězství. Zatím Konhi

neděle 18. května 2014

Kterak jsem šel P-P v džínách

...zlomili mně nohu. Z nějakého důvodu. A mně zlomili nohu. Třeba tak s námi komunikují. Tím, že nám lámou nohy?...

V souvislosti s novým hubnoucím režimem jsem se vydal zúčasnit Pochodu Praha-Prčice. Dlouho jsem chtěl jít tu trasu a to 70 km. Toto je pravdivý popis událostí.

- 5 Km - Proubouzím se v 4:00. Včera celý den pršelo a má pršet i dneska. Proto volím dlouhé kalhoty. Problém je, že nemám jiné kalhoty než džíny, proto jsem postaven před dilema, zda volit kraťasy a mrznout, nebo džíny a umřít na vlka. Beru džíny. Chyba. Nastupuji do autobusu v 5:00 společně s párem v modrém.

0 Km - dostávám se na start na metro Háje, kde fasuji mapu a skoro skončím v televizi. Natáčí tam totiž nějaký chlap s televizní kamerou. Už na začátku zjištuji, že budu muset vyrazit opravdu svižným tempem, abych se dostal do cíle v limitu.

2 Km - V Kundratickém lese je první tajná kontrola, což mi zvedá náladu. Nevidím zde moc účasníků v džínech, což si budu příští rok pamatovat. Držím se jako klíště skupiny 4 lidí, kteří mají stejné tempo, v naději, že když půjdu tak rychle jako oni, tak dojdu do cíle.

7 Km - V průhonickém parku jsem absolvoval své první schody. Kdybych tak věděl, že v neděli schody budou mým nejmenším problémem. Začínají mi natékat prsty na rukou. Mám z nich takové buřtíky, musím občas zatnout ruce, abych krev vyhnal zpět.

10 Km - Dohání mě kolega z práce, o kterém jsem ani netušil, že vyrazil na pochod. Přidám se k němu a on nasazuje vyšší tempo. Chyba. Vyměnujeme si zdvořilostní konverzaci. 

13 Km - Začínají bolet nohy. A to zajímavým způsobem, protože mě bolí vždy část nohy. Kotník, koleno či stehna. První věc bolet přestane a začne bolet jiná. Můžu sice přejít na jiný typ chůze, ale všechny ostatní pajdání jsou o to více vyčerpávající. Snažím se tedy soustředit, abych šel správný typ chůze bez ohledu na bolest. 

17 Km - Celou cestu nás míjí občasní bežci. Vždy nás předběhnou a zmizí v dáli. Po pár kilometrech jich pár vždy předcházíme. Také si všímám zajímavé věci, tato trasa je značena vynikajícně. Vždy jsem byl zvyklý na trasy 30 Km kde se člověk vždy ztratí. Zjištuji, že toto je hlavní trasa a ostatní jsou jen takové ošizené trasy. Organizátoři musí být na tuto trasu pyšní. S kolegou míjíme mnoho lidí, neboť jeho tempo je rychlejší než u ostatních.

20 Km - Míjíme dvě mladé slečny s batůžkama OSPREY. Jedna pronese směrem k mým zádům: 'Ten kluk má ale odvahu'. Já vím! Ale moje finanční situace mi nedovolí investovat do vybavení. Říkám si, že důležitější jsou nohy než kalhoty. Nohy mi na to odpovídají bolestí. Myslím, že už se mi podařilo udělat si puchýře.

22 Km - Míjíme skupinu, která si povídá o zvracení. Jak kdo zvracel autobusem do Himalájí, jak kdo zvracel mimo autobus a jak místní zvrací z okýnka, protože to je vidět pak na boku autobusu. Dělá se mi špatně a připomenu si svůj druhý cíl dne. Nepozvracet se. 

26 Km - První kontrola už by měla být za rohem. Můžu jen doufat. Mé myšlenky se noří do ztracena, abych nemyslel na to, jak mě bolí nohy. Ani nevnímám okolí, jen myslím, jak správně klást nohy. Předbíhají nás dvě slečny s batohem OSPREY. 

28 Km - První kontrola v Týnci nad Sázavou. Někteří odvážlivci dokonce sjíždějí vodu. Kontrola je na kopci, kam vedou schody. (úúú). Vyměnuji ponožky, kontroluji puchýře a zjištuji, že mám nateklé i nohy. Pořádně utahuji boty, abych tomu čelil. Kolega volá své přítelkyni domů, aby se pochlubil jak je daleko. Já také, ale asi ještě spí. 

29 Km - Iva mi volá, když stoupáme do kopce, a mluvením ztrácím dech. Dech se krátí a začínám poprvé zpomalovat. Kolega je napřed o půl kroku, pak o dva... Naposledy navazuje zdvořilostí konverzaci o Pratchetovi. Sundavám mikinu a hned se mi dýchá lépe. Jako naschvál začne foukat. 

32 Km - Obcházíme kopec. Kolega mizí v dáli a já trpím. Je to jako bych měl zánět v nohách. Pohybuji s nimi jako s kusem železa. Nevím, co je lepší. Jít po silnici a jít rychle, ale trpět na chodidla, nebo jít v lese a jít pomalu. Každý krok bolí. Při nákroku do dalšího kroku se ozvou puchýře na patách, při zvednutí nohy stehna. Při došlapu se ozvou chodidla a při přenesení váhy druhé stehno. Občas i koleno nebo kotník. Napadá mě poprvé myšlenka, že nedojdu, nejsem ani v půlce.

33-36Km - Dokonalé utrpení. Sice udržuji rychlost, ale takovou, jakou jsem měl, než jsem potkal kolegu. Nohy bolí konstatně a neustále. Musí mi to být vidět v obličeji. Měním cíl na vesnici Neveklov, která je vzdálená 42 Km od Prahy a 28 od cíle. Ale ta je ještě kousek. 

36 Km - Míjí mě pár v modrém. A já s hrůzou koukám na rozcestník který výmluvně ukazuje Neveklov 6 Km. To mě drtí. Tolik? To už se radši plazit přes rozbité sklo s rozepnutým poklopcem. Dlouho jsem nešel delší vzdálenost než tyto poslední kilometry. Čas jsem sice nahnal, ale sebe jsem uhnal. V mapě píšou, že z této oblasti se špatně dostává do Prahy. Nasrat, já se dostanu, i když bych měl někoho podplatit. 

39 Km - Cesta stoupá do kopce. A začíná pršet. Mijí mě každou chvíli nějaká skupina. Už na mě musí být hodně vidět, že trpím. Mám neovladatelný, sevřený škleb v obličeji a ruce zatínám neovladatelně a neustále. Myslím, že kulhám, ale snažím se stále jít normálně. Což bolí. Zmoknu a pochod je pak ještě težší. Na vrcholu kopce je mi už všechno jedno. Chci se už jen dostat do vesnice a přežít. 

40 Km - Vesnice! Ale není to Neveklov. Ten je ještě dva km dál. Eeeh. Pár předemnou má psa. To se mu chodí se čtyřma nohama. Musím své odpadnutí udělat tak, aby se mi nikdo nemohl smát. Zalézt někam za roh a zavolat pomoc. 

41 Km - Neveklov! Poslední nepříjemné překvapení je, že na začátku je vidět kostel, ale tam není náměstí. Náměstí je až o pár metrů dál.

42 Km - Konec. Nechám si orazítkovat druhou kontrolu a sedám na lavičku, kde končím. Volám příteli na telefonu, který mě odveze do Prahy.

Doma provedu poslední kontrolu svých údú. Puchýře na obou patách, bolení stehen, kolen, kotníků a lýtek. Jediné, co mohu dělat, abych si nepřipadal jako nam*danej kačer, je jít do schodů. Jsem dehydratovaný, nevyspalý a unavený. Příští ročník dopadne lépe. 

Konhi