Hrdina

...co udělá chrabrý kačer tváří v tvář přesile? (chvíle ticha) Vezme do zaječích! Kačer nikdy nebere do zaječích (chvíle ticha), ale do kačeřích!!...

Vzdejme holt této a dalším hláškám našemu nesmrtelnému hrdinovi a idolovi dětských let, Rampovi McKvákovi. On to nebyl špatnej chlapec, špatnej pilot to jó ale špatnej chlapec v žádným případě. On je ten správný hrdina. Správně praštěný a každý ho musí mít rád.

Ale já nejsem hrdina. Taky tenhle článek nebude o mně. O mně se toho moc napsat nedá. I když je zajímavý, jak mě jedna maminka oslovila do telefonu: Dobrý den, tady W., matka toho dítěte co jste zachránil. Pak mi ještě museli poděkovat na výpravě na ohni. Stejně o nic nešlo.

Kdysi dávno se mi dostala do rukou knížka od Miroslava Žambocha. Hlavní hrdinou je Koniáš, jehož přezdívka mě zaujala. Jmenovala se myslím Koniáš, muž na stezce. Nelitoval jsem, první knížka je ukázkou toho, že hlavní hrdina může být silný a zároveň uvěřitelný. Je to skvělá ukázka dobře napsané fantasy. Dokonce jsem tuhle knížku doporučil kamarádovi, abych mu ukázal jak vypadá uvěřitelný hrdina. Bohužel se mi představa zkazila druhou knihou, kde se opravdu jedná o supermana a mě už to nebavilo číst.

Je zajímavé číst o hrdinských činech, ale nic se nemá přehánět. Postavy, co stále konají hrdinské skutky, a prochází jim to, jsou nudné. Navíc, a to myslím že je jen u mě, pak fandím záporňákům, kteří jsou nakonec poraženi a já jsem zklamaný. Navíc se v knize objevilo pár prohřešků proti autorovu světu a to opravdu nesnáším.

A včera jsem se dostal k povídkové knížce ze světa fantasy. Jména jako R. E. Feist, Juraj Červeňák, Richard A. Knaak to jsem si nemohl nechat ujít. Do knížky se dostal i Miroslav Žamboch. Sice s povídkou, kterou jsem už četl, ale i tak úspěch. Zrovna tahle povídka je naprosto uvěřitelná a strhující (povídka na válečné stezce). Hlavní hrdina sice vypadá na důvěřivého prosťáčka, co chce spasit svět a provokovat divoké kmeny jen kvůli tomu, že chce, ale dobře. Co zde mě zaujalo, byl popis o autorovi.

Už jen samotná fotka mi boří zažité představy o spisovatelích. Jsou to pánové ve středním věku, co skloněni nad archem papíru píší to co je zrovna napadlo. Ale Žamboch je prostě sympaťák. Být ženská už nad ním slintám. Vystudoval ČVUT.

WTF?! Spisovatel s vysokoškolským vzdělání na technické škole? To je skoro zázrak.
V oboru fyzikálně jaderné inženýrství. WTFFF?!! Fyzik? Spisovatel? Spisovatel fantasy? Všichni máme v mysli jako fyzika předobraz Sheldona Coopera, vyhublého pomatence snícího o své nadřazené inteligenci. Ale fyzik jehož knihy a postavy dávají smysl, dobře se čtou a probouzejí závist??! Navíc při pohledu na jeho fotku nemám představu vyhublého inteligenta.

Nyní pracuje v Ústavu jaderných výzkumů v Řeži. OMG, WTF?!! PRACUJÍCÍ fyzik co píše fantasy? Co píše dobrou fantasy? To není možné. Navíc jsem před nedávnem projížděl kolem ústavu na kole. A takový pocit, že spisovatelé opravdu existují, to je docela šok. Měl jsem pocit že se skoro můžu jeho života dotknout. Potkat ho. Prostě že to není jen jméno na obalu knihy.

Rád jezdí na kole a ohání se katanou a má rád víno. (Následující zvuk je zvuk spadlé čelisti autora někam pod stůl)

...

...

...

(po třech minutách hledání čelisti, ukradené zběsilým morčetem a unesené bůhví kam, se autor vrací. S ošklivým křupnutím zasazuje čelist na místo a pokračuje)

Aktivní, Pracující Fyzik? (Prosím neopravujte velká písmena, chci jen vyjádřit odsazení každého slova) co má katanu? Tak pánové na tohohle frajera nemáte. Joker se jde sám udat na policii, Batman věší křídla na hřebík a Iron Man prodává oblek do sběrného dvora. Není divu, že v každé povídce zdůrazňuje jak je Koniáš ošklivý, nějak musí svojí dokonalost mírnit. Začínám trochu chápat proč své povídky zasazuje tak vysoko. S jeho úrovní se nedá moc kam stoupat.

Konhi

PS: Pokud se domníváte že nad ním moc slintám, tak mě omluvte, jdu si ho přidat na Facebooku, abych vidět jestli je svobodný. :) :)

Blbé koleno a bolavý zadek

...je jasné že mají mnohem vyspělejší technologii než my. To měl i albánský státní podnik na pračky...

Ani bych neřekl kolik se po vesnicích poblíž Prahy vyskytuje výzkumných ústavů a laboratoří. Národní inovativní ústav, výzkumný ústav jaderné technologie, aero vodochody. A to v takových malých vesničkách kousek na sever od Prahy, kde by člověk moc vědců nečekal. Ale je to tak. Takže pokud jsem si snad myslel že se v nějaké malé vesnici nedá najít nic zajímavého tak jsem se zmýlil. Naštěstí mě ti airsofťáci netrefili :)

Jak to vím? Byl jsem se trochu projet. Akce Zacyklení, trocha projížďky na kole a luštění šifer. Celkem asi 85 km na kole, což vysvětluje to koleno a zadek. Je to dost netradiční akce, protože spojuje dvě věci co lidi neradi dělají, přemýšlení a pohyb. Ale já jsem šel do toho.

Minulý ročník byl na západ od Prahy, kde jsem se podíval na místa která jsem dobře znal. A letošní se zaměřil na sever Prahy. Vesnice jako Čenkov, Větrušice, nebo Báštěk vám nic neříkají, ale díky této akci si je bude asi 80 lidí pamatovat. Protože jsme jimi projeli.

Účelem je dojet na určené místo, kde dostanete šifru, tu vyluštíte a pak můžete ject dál. Zdá se to jednoduché, ale po pár kilometrech se vám už moc přemýšlet nechce. Jel jsem s dvěma kamarádama ze střední školy. Nedokončili jsme ale plánujeme to příští rok. A napřesrok to vyhrajeme :)

Konhi

Co dodat...

...A co rimmerova direktiva? Ani náhodou ty zmetku plechovej ( No chance, you metal bastard )...

Blogování má být návykové. No nevím.

Asi když je člověk sám, a nemá se komu vykecat, tak píše na blog. Já tuhle potřebu nějak nemám. Asi jako v Sims, můj social bar je plnej. Jen se mi prostě nechce psát, když nemám u slečny solidně rychlý internet.

24hodinovka splnila moje představy. Sice jsem neušel 100km, avšak to dal pouze jeden člověk ze 22. A to Junijorský mistr republiky v železném muži, Sysel. Dostal jsem pěknou figurku a bolest nohou, která se už snad zlepšila.

Konhi

O Zatloukání hřebíků

...samota s vámi dokáže udělat hrozné věci. Jediné, co mě drží při zdravém rozumu, je kamarádství s mojí sbírkou zpívajících brambor...


Samota s váma dělá hrozné věci. Poznáte to, až vás začne všechno nudit. Nic vás nebaví a nevíte jak se zabavit. Jen zabíjíte čas. A ne zrovna efektivně. Další stádium je to, když už začnete všechno házet za hlavu a začnete začínat jednu věc pro druhou jen abyste se zabavili. Poslední stádium je dost špatné. Přestanete mít zábrany a uděláte cokoliv. Cokoliv jen abyste udrželi nudu od těla. Pobíhat, ničit věci, zabíjet...

Já si čtu. A zatím mě to baví. Čtu historii a v poslední době jsem si začal klást otázku proč. Co mi to přinese? Jaké důležité věci se z toho naučím? Když pominu to, že budu nejzelenější guma ze všech, lepit si metály leukoplastí na holou hruď, ze zákopu v kuchyni se vrhat k promítacímu plátnu kde vařečkou budu ukazovat chyby generálů, a to vše ze znalostí z knížek, co jsem četl. A nechme stranou přísloví, vše tady už jednou bylo. A že se člověk musí poučit z minulosti. Co se děje stejně člověk pozná až když je po všem. Takže poučení taky k ničemu. Než bych si na nějaké poučení z minulosti vzpomněl, tak bude po všem.

Taky vynechám tu nejvíce nepravděpodobnou variantu, že dám dohromady skupinu lidí, kteří budou mít stejný patologický zájem na vojenské historii a budeme se na večírcích s kafem nebo pivem (nad jedem dle chuti) trumfovat, kdo zná lepší vojenskou historku. A všichni se tomu budeme smát, protože jsme všichni ujetí a víme o čem se mluví. Tyhle věci si nechávám pro sebe a nenudím tím ostatní. Možná, že budou ostatní překvapení, když zjistí kolik toho vím. Asi jako Hejkal. Zájemcům objasním.

Ne. Prostě nedokážu najít ve svém životě oblast, kde bych tyhle znalosti uplatnil. Ale přesto to čtu. Proč? Baví mě to. Je zajímavě vědět co se stalo. A vše kolem co se dělo, jak se to dělo, proč se to dělo. Pohnutky, zájmy a motivace lidí okolo. Spolubojovníků, protivníků, civilistů. Odvíjí se mi tu příběh, který dokáže vyprávět jen čas. Žádný autor tohle nevymyslí. Jen Historie. A to tak komplexně, že vám jde hlava kolem.

Také je zajímavé odhalovat pravdu. Zvlášť u nás, kde se spoustě lidí tvrdilo že válku vyhrál jen Sovětský svaz, že mandelinka bramborová je americký záškodní brouk a že Beatles jsou špatní. Já se směju. Směju se, když se dozvím jak to skutečně bylo. Jak se horliví sovětští soudruzi činili. Jak vymýšleli scénáře jak kterou věc vysvětlit aby to sedělo, aby to lid pochopil a aby to bylo v souladu se stranickou linií. Čest jejich horlivosti, mám zásob anekdot (kterým se budu smát jenom já) na celou zimu. Směju se co dokázali vymyslet aby zakryli svoje pokrytectví, hloupost, lenost a brutalitu. Jak zakrýt Stalinovy zločiny, Katyň, kolaboraci, český zahraniční odboj, a celou říjnovou (jen idiot dělá říjnovou revoluci v listopadu) revoluci.

Tohle jsou věci které málo lidí chápe. V mém okolí.... mám tuhle úchylku jen já.

Ale nečtu jen historii. Ale taky fantasy. Od slova fantasie. Což je nádherná věc. Inspiruje mě to k tomu abych si vymýšlel. Když se odtrhnu od knihy, najednou je ze mě rytíř, nebo arcimág, a tvořím si vlastní příběh, vlastní dobrodružství... A vymýšlím si jen abych se nenudil. A zamotané příběhy co píše Lukaněnko, mě v tom ještě podporují. Krásně konspirativní příběh, který má akci a spád. Kde ti silní se odlučují od těch slabých a vše podtrženým tím pěkným sovětským smyslem pro spravedlnost a víru v člověka... A tady silně zakořeněnou vírou v podřizování se autoritám. Takovým tím pánovysky/mužíkovským přístupem. V Rusku tohle přetrvává dodnes, ale nedovedu si tohle představit v Čechách. Ale je fakt že Češi jsou od přírody nevšímaví. Jenom slyšíš "autobus" jakej autobus? Bum.

...

Kdo si sakra vymyslel že drak je zlé stvoření...?!? V Číně jsou draci ochránci nebes, každý vítr (světová strana) má jednoho. V anglických příbězích jsou to ochránci pokladů, které najde rytíř a rozdá chudým. Symboly vítězství víry na zlem, rytířem nad drakem. Nejsou úplně zlí. Ztělesňují sílu a chamtivost. A v rumunské mytologii jsou to zlá a ukrutná stvoření co jen škodí lidem. Vyvracím sám sebe. Avšak v čínském horoskopu jsem drak. Jsem zlý či co?

Tak mě napadla spojitost mezi stvořeními a lidským charakterem. Jaká bytost je naprosto dobrá? Anděl? Archanděl? Gryf? Hipogryf? Kůň? Sysel? Jestřáb? Záleží podle národů, jak si je zidealizují. Kdo bych byl teda já?

Jistý kmen amerických indiánů věří, že každý má v sobě své duchovní zvíře. Jistou duši zvířete, od které přejímá své vlastnosti. Pozná se to prý tak, že musíte držet několik dní půst a pak vyšplhat na vysokou horu kde musíte bdít. A při prvních paprskách svítajícího slunce se vám objeví vaše zvíře jako bílý symbol na obzoru.

Plácám z cesty. Není divu. Je půl jedný v noci a já sedím v posteli a nemůžu usnout. Nemůžu usnout protože mám takové představy. A ne, hřebíky z nudy ještě nezatloukám. Ale vytahuju je. Holt tak to chodí. Někdo ty hřebíky zatluče aby je pak někdo mohl vytáhnout. Důležitý je na jak dlouho vydrží.

Konhi

Červená

...Nikdy nepokládejte chameleóna na skotský kilt. Námahou umře...

Červená je jako auto které jsem řídil k babičce.
Červené je víko od barelu, s kterým jedeme na vodu.
Červené jsou slečniny kalhotky.
Červenou barvu mají comixy, které mám už přečtené, a také krev v některých z nich.
Červenou barvu mají moje oči, které už měly spát.
Červená je barva špatně naladěné kytary, na kterou neumím hrát.
Červené jsou kytky, které chci slečně tak dlouho dát.
Červené jsou všechny omezení co nám říkají o máme dělat.
Červené je výstražné světlo žaludku který říká, že má hlad.
Červená je barva jahod co rostou na zahradě.
Červené je tričko, které jsem si koupil.
Červenou barvu má ďábel který neexistuje.
Červené jsou družice na obloze.
Červená je ...


Konhi

Overcrowded

...Smrt jednoho člověka je tragédie, smrt několika miliónů lidí, to je statistika...

To měl pravděpodobně říct Josef Stalin. A někdy s ním souhlasím.

Na světě je strašná spousta lidí a stále to přibývá. Kdysi jsem měl podezření, že mám takovou menší sociofobii. Bál jsem se většího množství lidí a vsadím se, že to stále přetrvává u mé sestry. Ale taky záleží, jak si to člověk udělá. Já jsem se přestal bát, sestra přestala vycházet ven.

Ve škole nás učili, že dobrý manažer dokáže řídit tak sedm lidí naráz. To samé mě učili na školení vedoucích. Je fakt, že efektivně se vážně víc lidí řídit nedá.

Na schůzce jsem se měl postarat o dvacet dětí naráz. Přesněji 18, ale i tak velké číslo. Pokud tam máme víc lidí, dalo by se o tom uvažovat, ale nakonec přišel jen N. A s tím že musí zase odejít. Tudíž jsem měl na starost celou dražbu a ještě výrobu věcí na tábor. Musel jsem na ně křičet, což se mi už dlouho nestalo. Je vždycky chyba dávat svoje problémy za vinu ostatním a hlavně dětem. Ať udělají cokoliv, většinou je to tím že to nevědí a nedělají to úmyslně. A pokud to udělají úmyslně, tak je správný je odhalit a potrestat.

Pak jsem si šel vyzvednout svůj druhý klobouk na poštu. Přišel mi balíkem a já věděl jak strašné to bude. Byla tam fronta. Asi 8 lidí na jednu přepážku a já věděl, že tam zůstanu hodinu. Zůstal jsem tam 40 minut a šel na nákup.

V jedné ruce balík, v druhé batoh, jsem viděl už jen na vozíkách, že je tu dost lidí. Žádné košíky, jen vozíky. Pro mě, co jde koupit dvě věci...

Takhle plnej obchoďák jsem dlouho nezažil. A zrovna přede mnou několik Poláků kupovalo piva. Ne jedno, dvě. Ani pár sad. Ani pár palet. Měli jich asi 100. Kolem 11 korun na plechovku tam nechali 1200,-. Slušnej účet za pivo, ne?

Jsem rád, že jsem přišel domů.... Lidí mám dneska po krk. Už nevylezu a zítra taky ne. Leda pokud by se jednalo o moji slečnu.

Konhi

Každému klukovi to sluší v uniformě...

...Hmm fajnová uniforma, nevěděl jsem že máš nějaké medaile, za co jsou? Tříletá služba, šestiletá služba, devítiletá služba, dvanáctiletá služba...

V sobotu bylo vedro i na bílý oblek. Ten jsem si na sebe oblékl kvůli tomu, že budu hrát, společně s jedním kámošem, anglického vojáka.

Košile, bílé kalhoty, pásek, červený kabát a dvě zkřížené kšandy. Taky bílé. Na hlavu třírohý klobouk, pevné boty a do ruky pušku. A nyní můžeme vyrazit na Malou Stranu chytat děti.

Vypadalo to pěkně, viz obrázek. Ale co není vidět je kolik se do toho muselo dát úsilí. Práce jak na kostele. Kamarád dělal pušky, já dělal kabátce. Jak vidíte, je tam kombinace červené, bílé a černé. Červený základ vzniklý přišitím dvou kusů k sobě a doděláním rukávů a pak bíločerná ozdoba. Myslím, že to šití bylo nejtěžší. První uniforma mi trvala ušít deset hodin čistého času, což jsem si rozložil do dvou dní, nepočítaje shánění látky a knoflíků.

To bylo před srazem, a před hrou ve městě jsem šil druhou. V tom mi pomáhala moje slečna. Je zajímavé, že to trvalo taky deset hodin, i když jsme na to byli dva a střih už jsem si nemusel kreslit a vymýšlet. Bylo to tím, že slečna pracuje pomaleji a pečlivěji. Pečlivěji než já. Vše, co jsem měl přišívat, mi sešpendlila a oentlovala. Proto ta druhá uniforma vypadá líp, a určitě víc vydrží. Ale nemám jí na sobě já...

Nakonec, když jsme si v sobotu obě uniformy oblékli, vypadalo to úžasně. Turisti zírali, fotili si nás a natáčeli na kameru. Je dobře, že naše hra vyšla perfektně, i když s ní byla dost práce. Vymýšleli jsme to dva, ale nakonec jsem na tom odvedl víc práce než jsem musel. Naložil jsem si toho solidně, zvlášt, když se připravuju na svoje opravy zkoušek. Nalomilo mě to.

Avšak snad včerejšek přinesl uklidnění. Horší je to dneska.

Možná jsem už říkal, že nemám stabilní zázemí, ale kdo ho má. Moje problémy nejsou finanční, či fyzické. Jsou psychické, což je zákeřné tím, že to není vidět. Nechce se mi říkat víc.

Kvůli tomu, že moje Gramatická kontrola čte moje příspěvky (kvůli gramatické kontrole, očividně) musím mu tady poděkovat. Nejen kvůli kontrolám, které dělá docela důsledně, ale taky kvůli tomu že se s námi zúčastnil naší sobotní hry ve městě. Měli jsme vážně málo lidí...

Konhi