Příběhy na které bychom neměli zapomínat IV - Lev Prchala

Lev Prchala (23.03.1892 - 11.06.1963) - Zapomenutý bojovník za svobodnou Evropu

Ou, dneska pro vás nemám žádný pěkný příběh s radostným koncem. Ale bohužel to je u těchto zapomenutých velikánů trochu předpoklad. A příběh Lva Prchaly je ještě tragičtější v tom, že proti němu nestála žádná kriminální ideologie, která by se ho snažila sprovodit z povrchu zemského. Stála proti němu sama doba, která jeho myšlenkám nepřála. Lev Prchala je osobností dokazující, že i když vaše myšlenky jsou správné, ne vždy jim doba přeje.


Lev Prchala se narodil 23. března 1892 ve Slezské Ostravě jako syn horníka. Po vystudování vysoké školy se v roce 1913 dobrovolně přihlásil do Rakousko-Uherské armády. V roce 1916 je na východní frontě zajat Rusy. V zajetí vstupuje do nově vytvářených legií, kde nejprve bojuje proti německé armádě, poté i proti bolševikům. Ti vypíšou odměnu za jeho hlavu ve výši milionu rublů, což jim ale není nic platné, protože Lev Prchala se probije se svými vojáky až do Vladivostoku.


V roce 1920 se vrací do Československa. Zde je asi důležité připomenout, že v nově vytvořené československé armádě bylo velké napětí při přidělování míst. Staří generálové, kteří bojovali ještě za císaře pána, byli podezřívání a z velké části odsouvání do důchodu. Na jejich místa byli jmenovaní noví, většinou Čechové, kteří sloužili v legiích. Problém je, že legie se vracely nestejně. První se vracely italské legie, poté francouzské a až teprve poté ruské (poslední navrátilci z Ruska přišli v roce 1920). Proto pro navrátilce z Ruska se mnohdy nenašlo místo vhodné pro jejich hodnost. Československo prostě nemělo dostatek divizí pro všechny své divizní generály. Řešilo se to různě… generálové se posílali jako vojenští přidělenci na zahraniční konzuláty, k prezidentovi jako vojenští poradci, do důchodu nebo na studia. To byl také úděl Lva Prchaly. Ten je poslán na studia do Paříže.


Postupně také postupuje v hodnostech. V roce 1925 se stal brigádním generálem, v roce 1928 divizním generálem a v roce 1936 armádním generálem. V době Mnichovské krize velel 4. armádě, která měla bránit jižní Moravu.


V roce 1926 je jmenován náčelníkem hlavního štábu generál Jan Syrový. Zde by bylo zajímavé vědět, co by se stalo, kdyby tuto funkci dostal Lev Prchala. Protože totiž Jan Syrový přišel o jedno oko, byl veřejnosti svojí podobností k Janu Žižkovi nakonec jmenován i předsedou vlády, když se ta předchozí rozpadla. Ale nakonec Jan Syrový nebyl schopen uvažovat jinak, než poslouchat své nadřízené a po Mnichovu vydat pohraničí Němcům. Lev Prchala byl ale známým odpůrcem jakéhokoliv ustupování Němcům a pokud by se on stal náčelníkem generálního štábu, možná by se odehrál první vojenský převrat v moderních českých dějinách. Nebo nějaká další defenestrace. :)


Nicméně po vydání Sudet Německu organizuje obranu proti Maďarům na Slovensku a Podkarpatské Rusi – která ovšem trvala jen 3 dny. Poté Prchala ustupuje do Polska, kde organizuje české legiony. Ale už není první světová válka a Němci se svojí technologickou převahou Polsko válcují. Z druhé strany se také připojí Rusové, ukrojí si část Polska pro sebe a Prchala musí opět ustupovat. Bohužel se musí jeho vojáci rozdělit, takže velká část odchází s plukovníkem Svobodou do Sovětského Svazu (vstříc uvěznění) a malá část důstojníku přechází přes Rumunsko do Francie.


Bohužel Francii Němci vyřídí opět překvapivě rychle. Takže Prchala dochází do Británie ke svému největšímu politickému odpůrci, Edvardu Benešovi. Největší problém je ten, že Beneš podepíše souhlas s Mnichovskou dohodou, ale bez souhlasu parlamentu. Hned poté emigruje, čímž se dle platných zákonů vzdává funkce prezidenta. V Prchalových očích se tedy stává soukromníkem, a nemá tedy jakékoliv právo organizovat zahraniční odboj. Prchala tedy vystupuje jako vedoucí představitel demokratického odboje bez Beneše. Ale Churchill raději naslouchá Benešovi, protože Beneš má od svého šéfa rozvědky nejlepší údaje o odboji v Protektorátu. Prchala se tedy stává zbytečným. Beneš ho také postaví mimo službu (což legálně nemohl, když nebyl dle platných zákonů prezidentem, ale koho by to zajímalo).


Prchalův vliv tedy slábne. Nemá pod sebou vojáky, stává se politikem. Kritizuje Beneše za jeho příklon k Sovětskému svazu, např. za jeho porušení slibu obnovit samostatné Československo v předválečných hranicích. Sovětský svaz tento slib poruší okupací Podkarpatské Rusi.


Po válce se tedy Prchala ani nemůže vrátit do nového Československa, bůh ví, co by ho čekalo po roce 1948. Stává se tedy politikem v západním Německu, obhajuje práva sudetských Němců, čímž si tedy zadělává na to, že už ho nikdo nebude poslouchat. Protože těsně po válce se zastávat Němců by byla politická sebevražda. Ale Prchala to dělá, protože mu to tak nakazuje jeho svědomí.


V květnu roku 1958 obdrží od sudetoněmeckého spolku cenu Karla IV., kde je titulován jako 'Bojovník za svobodnou Evropu'. Ale v Čechách ho nikdo skoro nezná. Komunisté mu nemohou přijít na jméno za kritiku Sovětského svazu, Beneše kritizoval také a prostí občané jsou rádi, když jim nikdo zvěrstva spáchané na Němcích krátce po skončení války nepřipomíná.


Lev Prchala umírá v roce 1970 ve Feldbachu v Rakousku. Za celý svůj život bojoval za věc, kterou považoval za správnou… problém byl v tom, že dobu mu moc nepřála…


Konhi

Příběhy na které bychom neměli zapomínat III - Sergej Vojcechovský

Sergej Vojcechovský (28.10.1883 - 7.4.1951) - Důkaz nesmrtelné komunistické nenávisti

Dnes tu mám velice pikantní příběh. Příběh, na který bychom nejen neměli zapomínat, ale za který by měli všichni Češi (a možná částečně Slováci) zpytovat svědomí. Protože nejen, že Sergej Vojcechovský je zapomenutá postava, ale je to i příklad, jak může být něčí život dokonale zrazen. Zrazen svým státem, za který člověk celý život bojoval, zrazen politikou, která si nevážila lidských životů.

Doobře, musím uznat, že je to další výjimka z mých pravidel, protože Sergej Vojcechovký není typický Čech (narodil se v carském Rusku), ale velkou část svého života zasvětil službě české armádě, tak mě určitě omluvíte. Navíc to, jak se mu za to český stát odvděčil, si zmínku na tomto místě určitě zaslouží.

Sergej Vojcechovský se narodil 28.10.1883 ve Vitebsku v carském Rusku (dnes součástí Běloruska). No vida, jak symbolické je to datum pro člověka, který k Čechům tak přilnul. Rodí se do rodiny, která má velkou spojitost s carskou armádou, a také po absolvování akademie do ní nastupuje. Svůj první bojový křest si odpykává hned za rok (1905) v rusko-japonské válce. Jen připomenu, že tam dostali Rusové na prdel jak na zemi, tak na moři. Proto je pro mě tato válka bohatou studnicí pro studium ruských neúspěchů, což je moje personální úchylka.

Za první světové války zasahuje na Haličské frontě, kde bojuje proti Rakousko-Uherským vojskům. A to až do roku 1917, kdy se nechává převelet k formujícím se československým legiím. Čechové v houfných počtech přebíhali frontu, ale většinou jen vojíni či poddůstojníci. Tedy carská armáda měla eminentní zájem, aby legie měly schopné důstojníky, a tak je doplňovala z řad Rusů. Mnoho těchto Rusů pak po skončení občanské války emigrovalo. Což je také Vojcechovského případ.

První světová válka na východě skončila, ale začala nová, více chaotická – občanská válka. Zde jsou legionáři uvězněni v Rusku, ze kterého se jen těžko dostávají, protože je Rudí chtějí nejdříve odzbrojit a poté zničit. Proto se chopí vlády nad Transibiřskou magistrálou a bojují o dosažení Vladivostoku. Sergej Vojcechovský bojuje s legiemi až do dubna 1918, kdy požádá o vyčíslení z armády (tedy vyřazení z evidence). Bojuje v jednotkách admirála Kolčaka na Sibiři, když ten je poražen, prchá na Krym k jednotkám generála Wrangela. A když je poražen i on, v roce 1921 se vrací do Československa a vstupuje opět do jejich služeb.

Protože už kdysi v československých jednotkách sloužil, je okamžitě přijat a rychle postupuje v hodnostech. Až dosáhne na zemského velitele v Brně (1927-1935) a v Praze (1935-1939). Tento rychlý postup ukazuje jeho vynikající organizační schopnosti. Jeho přátelé také vyzdvihovali jeho morální integritu, odvahu a vynikají sebekontrolu. Dokázal prý i několik dní nespat s vynikající pílí a pracovitostí a v největších dobách ohrožení na frontě podávat nejvyšší výkon. To se také podepsalo na jeho zdravotním stavu.

Byl vždy hlasitým a důsledným odpůrcem ustupování jakéhokoliv území Německu. Ale ani on nedokázal zabránit Mnichovu a odstoupení pohraničí. V následné okupaci se účastní podzemního odboje, ale pro svojí všeobecnou známost musí být vyškrtnut. To ale nebrání Gestapu, aby ho celou válku sledovalo.

Tragický konec jeho kariéry přichází v roce 1945. Proběhne pražské povstání (05-08.05.1945) a Němci opouštějí prahu. Prahu pročesávají revoluční gardy, kteří hledají a zatýkají domnělé či skutečné kolaboranty. Šestého května je také zatčen Sergej Vojcechovský, kterého propustí až dvanáctého května. Avšak hned poté ho zatkne sovětská SMĚRŠ (Ruská kontrarozvědka) a okamžitě ho odveze do Sovětského svazu. Nabízí se myšlenka, že české revoluční gardy se SMĚRŠ čile spolupracovaly a Vojcechovského jim prostě vydaly. Sovětští soudruzi s ním prostě měli nevyřízené účty a svým nepřátelům provinění nikdy nezapomínají.

Sergej Vojcechovský je souzen, i když se jednalo o občana cizího (v té době ještě svobodného) států a odsouzen na 10 let nucených prací. Je také okamžitě odvlečen do SSSR, aby ho nikdo nemohl okamžitě najít. Oficiální protest poválečné Československo nikdy nevydalo a tento únos svého občana si nechalo prostě líbit. Jeho nová vlast ho prostě a jednoduše zradila.

Sergej Vojcechovský umírá v pracovním táboře 07.04.1951. Jako oficiální stanovisko je tuberkulóza a sešlost věkem, ale protože je to hláška, kterou se Sověti oháněli často, je tak docela možné, že ho prostě upracovali k smrti. Komunistická nenávist vykonala své a odvážného člověka, který před 20 lety bojoval proti nim, definitivně utýrala k smrti.

Sice se mě tato situace osobně nijak netýká, ale stydím se, jak se československý stát ke generálu Vojcechovskému zachoval. A přeju si, aby se to nikdy neopakovalo a nikdy jsme nemuseli zrazovat své spoluobčany. Ani kdyby si na nich chtěl vylévat nenávist jakýkoliv stát či ideologie.

Konhi

Příběhy na které bychom neměli zapomínat II - Maršál Radecký

Josef Václav Radecký z Radče (02.11.1766 – 05.01.1858) - Český Maršál, který Čechem nikdy nebyl

Pro svůj další příběh si dovolím trochu podvádět. Vidíte, jak to jde snadno? :) Slíbil jsem, že budu psát o Češích, na které historie nebyla příliš hodná nebo na ně rovnou zapomněla. Maršál Radecký není ani zapomenutý, ani to nebyl Čech. Přesto si myslím, že je hodno se o něm zmínit.

Maršál Radecký se nikdy příliš za Čecha nepovažoval, i když měl české jméno a narodil se v Čechách. Celý život strávil ve službě Rakousku a sloužil většinou i mimo české země.

Navíc Maršál Radecký není a nikdy nebude zapomenutá postava. Jeho činy, kterými se proslavil za svého života, jsou ohromné a nedají se tak snadno vymazat z historie jako u některých jiných. Spíš jsem tento článek chtěl pojmout trochu jinak tím, že Češi na maršála Radeckého zapomněli. Tedy že maršál Radecký se narodil v Čechách, ale Češi mu nikdy nepřiznali zásluhy v české historii. Myslím si tedy, že tato česká část Maršála Radeckého je dostatečně zapomenutá, aby se o ní dalo hovořit.

Musím zmínit na začátku ještě jednu věc. Maršála Radeckého asi znáte nejčastěji z Divadla Járy Cimrmana, kdy mu tvůrci poskytli nehynoucí pomník. Nemohu se srovnávat s popularitou Járy Cimrmana, jen si myslím, že některé věci, které zpopularizovali, neposkytují celý obrázek o tomto člověku. I když idea, kterou se jim podařilo vykreslit, že když maršál Radecký umře, nepodaří se mu dostat do českého nebe, protože patří do nebe německého, je vynikající. Poskytuje výborný pohled na posmrtné zhodnocení tohoto člověka. Sice to byl Čech, ale do českého nebe nepatří.

Proto prosím neodsuzujte mé hodnocení jenom proto, že považujete maršála Radeckého jen jako českého pomahače Habsburků. I kdyby Jára Cimrman opravdu Habsburkům nikdy s ničím nepomohl.

Václav Radecký z Radče se narodil roku 2.11.1766 v Třebenicích. Jeho matka zemřela brzo po porodu, otec zase zemřel, když bylo Václavovi deset let. Ale i tak chtěl jít v otcových šlépějích a sloužit u rakouské jízdy. Po prvním odmítnutí, že je pro vojenskou kariéru moc slabý, nastupuje 1.8.1784 k rakouským kyrysníkům. A to ještě před jeho dosažením osmnácti let. Zbroj si musí kupovat za svoje, i když mu jeho strýc promrhá dědictví zděděné po dědečkovi, který ho vychovával. Je zajímavé, že mladý Václav, původně na vojenskou službu příliš mladý, si zvolí to nejnáročnější vojákování a to u těžké jízdy.

Po částečně úspěšném působení na turecké frontě, kde prodělává svůj vojenský křest, si ho všímá tehdy už dosluhující polní maršál Laudon a Radecký se stává jeho oblíbencem. Radecký si ho vždy vážil a léta strávená po jeho boku vždy považoval za dobrou školu. Když se dostává do generálního štábu rakouské armády, neustále předkládá nápady na modernizace a vylepšení, které jsou většinou pro nedostatek peněz odmítány. Ale to ho neodrazuje a předkládá je dál, i když si tím dělá mnoho nepřátel.

Poté, co je poražen Napoleon v Rusku (1812), je do čela spojených armád jmenován rakouský maršál Karel Schwarzenberg a ten si jako náčelníka štábu vybírá právě Radeckého. Co asi Radecký celou tu dobu dělal, když musel zkrotit a plánovat s několika různými králi a knížaty? Kolik jazyků musel použít (znal jich celkem 11), aby se v této multinárodnostní koalici vyznal, jak velkou armádu musel ukočírovat, aby se vůbec dokázala dopravit do pole a neumřít hladem? To, že se mu to dařilo, dokládá bitva u Lipska 1813, kterou spojenci proti Napoleonovi vyhráli. V čemž má velkou zásluhu Radecký a až do jeho stáří je to jeho největší triumf.


Po vídeňském kongresu je Radecký uklizen do Olomouce, aby dožil. V roce 1831 je mu už 73 let a všichni čekají, že se odebere na odpočinek. Přežije také svoji ženu a z osmi dětí ho přežijí pouze dvě. Nikdo nečeká, že jeho největší triumf teprve přijde. Je převelen do Itálie, kterou právě otřásají revoluce. Itálie je v té době rozdělená na čtyři kusy a každý správný Ital má velkou myšlenku Itálii spojit. Což se králům moc nelíbí a rakouskému císaři už vůbec ne. Povstání v roce 1831 sice potlačí, ale v roce 1848 se vrátí s posilami.

1848 a 1849 jsou roky Radeckého triumfu a to v jeho 82 (83) letech! Nejen, že stojí proti přesile sardinského krále, který se snaží spojit Itálii, ale stojí i proti představám rakouské monarchie, která má v plánu rakouské panství v Itálii prodat. Odvrátí velké porážky v roce 1848 a daří se mu nakonec velkolepě zvítězit nejen v bitvě u Custozy, kde nad králem Karlem Albertem zvítězí, ale i v roce 1849 zvítězí u Novarry. Rakouské panství v severní Itálii je zachováno. Alespoň na krátký čas, než další rakouský císař Benátsko Itálii prodá… no není to pech?

Maršál Radecký umírá na svém panství v Miláně 5.1.1858 ve svých 92 letech. Uklouzne na navoskované podlaze, zlomí si krček u stehenní kosti a umře na vykrvácení.

Možná se někomu vybaví Radecký marš, který na jeho počet složil Johann Strauss, ale co dalšího? Tento legendární vojevůdce si zaslouží více… a je o to větší škoda, že Češi, kteří mu za největší tísně v roce 1848 byli nejvíce věrní, na jeho památku už zapomněli…

Konhi

Příběhy na které bychom neměli zapomínat I - Rudolf Králíček

Rudolf Králíček (1862-1946) – Muž, pro něhož byli legionáři zrádci

Tak to nakonec budu muset přiznat. Nejsem schopen naplnit svůj blog jen svými zážitky, který by byly zajímavé. Ani mě nenapadá tolik myšlenek, které by mě donutily na svůj blog něco zapsat. Takže to budu muset vzdát a připravit pro vás novou rubriku, kterou bych rád nazval 'Příběhy, na které bychom neměli zapomínat'. Říkal jsem si, že dokážu skloubit svůj zájem o historii a svůj blog tak, abych vám mohl dát svůj vlastní názor na některé osobnosti českých dějin. Budu vybírat ty, o kterých si myslím, že byly neprávem zapomenuty, nebo zastávaly myšlenky, na které nebyla historie připravena.

Budu vybírat většinou osobnosti českých dějin (je mi to bližší), ale nebudu se limitovat jen na ně. Také budu uvádět většinou osobnosti z moderních dějin, protože moderní dějiny nabízejí mnoho křivd a ústrků na mnoha lidech. A také zde nalezneme mnoho postav, na které by mocní raději zapomněli. Ale také se nechci omezovat jen na moderní dějiny. Moje jediné kritérium je: Příběh těchto postav je poznamenán historickou křivdou, nebo se na ně zapomnělo a to ne zrovna jejich vinou.

A prosím, nejsem erudovaný historik, nekamenujte mě, pokud najdete něco špatně. Také přináším jen svůj názor na tyto historické události, tak se asi mohu lišit v tom, jak vnímáte určité historické události. Ale zase pokud se někde seknu v letopočtu, opravit se to dá vždycky. Ale abych už začal.

Náš první příběh je o generálovi české národnosti, který dosáhl vysokých postů v armádě Rakousko-Uherska, ale na oplátku za to byl zapomenut.

Rudolf Králíček se narodil 19. ledna 1862 v Huštěnovicích (nynější Zlínský kraj) do rodiny českého železničáře. Byl nejmladší z 8 dětí a v sedmi letech osiřel. V roce 1880 vstupuje do kadetní školy v Košicích. Postupuje postupně hodnostmi, až ho zastihne začátek první světové války jako velitele 28. pěší divize v Lublani.

Bojuje úspěšně na východní frontě, účastní se průlomu u Gorlice v roce 1915, úspěšně bojuje po zahájení Brusilovovy ofenzívy v roce 1916. Poté je hospitalizován na neznámou nemoc. Ne že by ji lékaři v té době neznali, ale nejsou záznamy, o jakou nemoc se jednalo.

Po propuštění z nemocnice je převelen na italskou frontu, kde bojuje v desáté a jedenácté bitvě na Soči. Když jsem se nořil do historie první světové války, vždy mě mátly pojmy první bitva na Sommě, třetí bitva na Soči… nikdy jsem si nedokázal představit, jak se vlastně ty bitvy poznávají… jak se liší. I když jsem pak poznal z historii více, vždy mě zaráží, jak to bylo možné, že těm Italům nedošlo, že když prvních pět útoků na stejném místě nevyšlo, tak ten šestý už musí vyjít… no a tady nakonec Italové útočili 12krát. Důvody pro to určitě byly důležité, ale těmi vás tady nebudu nudit, soustředíme se jen na jeden příběh.

Po průlomu a italském ústupu v říjnu roku 1917 se fronta zastavila na řece Piavě. Zde také Králíček obsazuje se svou jednotkou severní část ohybu řeky, kde zůstane až do června roku 1918. Zde také dosahuje vrcholu své kariéry. Poté, co císař František Josef I. zemřel, jeho nástupce princ Karel (nyní už císař Karel) hledal vhodného kandidáta pro svůj generální štáb. Viděl, v jak mizerném stavu je rakousko-uherské hospodářství, takže válku nemůže už nikdy vyhrát. Ale nemohl s tím nic udělat, pokud za něj rozhodovali němečtí spojenci a vysocí generálové generálního štábu. Poté, co odvolal Conrada von Hötzendorfa z funkce náčelníka generálního náčelníka štábu, jako jeho nástupce byl zvažován i Králíček.

V poslední ofenzivě Rakousko-Uherska v Itálii v červnu roku 1918 (Bitva na řece Piavě) se projevují Králíčkovy silné stránky, odhodlanost a schopnost. Čelí důležitému úkolu, překročit řeku Piavu, která vlivem silných dešťů zvýšila svoji hladinu o několik desítek centimetrů. Poté musí překonat italskou obranu a prolomit nepřátelskou linii. Proti němu na italské straně stojí zvýšený pahorek, ze kterého mají Italové výborný výhled. Králíčkovy rozkazy jsou takové: Počkat na konec dělostřelecké přípravy, překročit řeku na člunech a pontonových mostech a ztéci nepřátelské pozice. To vše za denního světla, protože dělostřelci trvali na tom, že mohou podporovat jednotky jen poté, co uvidí na své cíle. Ale Králíček věděl, že bojiště bude stejně během pár hodin zahaleno dýmem, proto své muže převezl na druhý břeh už v noci před bitvou.

Bohužel jeho muži nedokázali v trvalé palbě děl a letadel daleko postoupit, proto zůstali jen na úpatí pahorku. Po několika dnech Císař Karel ofenzivu odvolal. To nikdo z vojáků nedokázal pochopit, neboť zrovna umírali a krváceli na frontě, kde podle nich stačilo jen poslat posily. Běžný voják si neuměl udělat představu o tom, kolik mužů je denně ztraceno. Císař tedy uvažoval o tom, že nemá smysl plýtvat dalšími prostředky v nesmyslné ofenzivě a bude lepší dojednat mír.

Paradoxně spojenci (Italové, Britové, Francouzi a Američané) tuto ofenzivu nepovažovali za plýtvání lidskými silami, ale za znak, že Rakušani ještě nejsou tak docela poraženi, ale naopak dokážou ještě dávat silné rány. Přesunuli zde tedy další britské a americké divize. Mezi spojenci bojovali i příslušníci československých legií v Itálii. Po nařízeném konci ofenzivy už Rakušané jen ustupovali.

Po 27. říjnu roku 1918 čekalo rakouské vojáky jen utrpení. Italové zahájili ofenzivu a Rakušané museli ustupovat. Vojáci byli podvyživení, nedostatečně zásobení střelivem, neměli tolik děl, tolik letadel… v jednu chvíli dokonce v úseku, kde byla Králíčkova divize, se ostatní divize okolo něj rozpadly a on sám musel zahraňovat linii. Poté následovalo vyhlášení samostatného československého státu a vojáci začali masově dezertovat. Králíček opět onemocněl a na frontu se již nevrátil.

I když s chatrným zdravím, po válce byl penzionován. Nově vzniklé Československo o jeho služby nemělo zájem a jeho místo dostali generálové, kteří sloužili v legiích. Nikdo už nechtěl v armádě bývalé vojáky Rakousko-Uherska, i když sloužili znamenitě. Nikdo neví, co se v té době honilo Králíčkovi hlavou, ale můžu jen soudit, že byl vždy věrný císaři a o legionářích si vždy myslel jen to nejhorší. Rudolf Králíček zemřel zapomenutý (nenapsal žádné paměti) v roce 1946 v Českém Těšíně.

Rakouský velitelský zbor se většinou netěšil dobré pověsti. Mnozí důstojníci byli neoblíbení, protože byli nedostatečně iniciativní nebo dokonce neschopní. Ale Rudolf Králíček měl u svých podřízených důstojníků i mužstva respekt, protože se o ně dokázal postarat.

Rudolf Králíček byl Čech, jenž sloužil císařpánovi s velikou ochotou a oddaností. Nedovedl si představit, že by bojoval na opačné straně a ti, co to dělali, byli v jeho očích zrádci. Asi proto na něj nová legionářská historie zapomněla…

Konhi 

Where is the son, your father always want to have?

… Já to věděl. Proto také otec vždy tvrdil, že má alibi pro svoje spermie z doby početí. Maminka mě měla ráda, jen neměla čas…

Tak jsem asi 3 měsíce bez přítelkyně a nějak se mi chce bilancovat.

Co jsem se naučil? Naučil jsem se dávat prádlo do koše na prádlo. Ne NA koš s prádlem, ale DO koše s prádlem. Naučil jsem se prát. Naučil jsem se nespoléhat, že mě sebelepší člověk spasí. Naučil jsem se, že říkat věci, co chci, je důležité. Naučil jsem se, že ve vztahu jsou vždy společné zájmy to hlavní. Naučil jsem se, že se lidé nemění. Přestal jsem se bát telefonovat lidem. Zjistil jsem, že svěřovat své psychické problémy jednomu člověku je veliká zátěž. Naučil jsem se, že nejsem hrdina.

Ale já jsem se taky nezměnil. Po rozchodu, když jsem zjišťoval, co budu dělat, jsem poznal, že jsem stále ten samý člověk před vztahem. Moji kamarádi se významně nezměnili, moje zájmy se také významně nezměnily. Tedy mohu nově opakovat své chyby zase a zase jak jsem dělal předtím.

Zase jsem na stejné úrovni komunikace. Messenger, chat, sms… Zase mám stejný pocit, že jsem sám. Teď se k tomu ale váže další věc. Nějak jsem ztratil zájem o ostatní lidi. Přestávají mě zajímat jejich problémy, přestává mě zajímat, o čem se baví, co dělají… Nemám sebemenší důvod se jich ptát, nebo se s nimi bavit. Jsem neustále unavený a smutný. Dělám stejné věci dokola a dokola…

Ale všechno zlé je pro něco dobré, třeba budu mít zase čas na nějaké psaní…

Konhi

Jsou herní scénáře reálné aneb. zamyšlení nad Xcomem

...Chci se stát důstojníkem, mužem dbalým cti. Říkáš, že já nemám tyhle kvality? Listere, muž dbalí cti, když trochu přebere, muž dbalý cti většinou na konci večera nehraje na kazoo zasunutou mezi hýždě...

Právě jsem dohrál Xcom. Je to báječná hra plná těžkých rozhodnutí. Má i některé nedostatky, ale o tom dneska mluvit nechci. 
V souvislosti s touto hrou, a protože jsem předtím hrál původní Xcom, tak mě napadá několik myšlenek. 
Většina jich je trochu geopolitických, tak se omlouvám předem, jestli někoho nedopatřením urazím nebo unudím k smrti. 

- Vznik a široká podpora
Ale chtěl jsem si rozebrat, jak by mohl takový projekt jako Xcom vzniknout ve skutečnosti. Vždycky jsem přemýšlel, jak je to možné, že všechny země světa do projektu Xcom cpou peníze a nic za to nechtějí.
Dávají vám peníze a vy můžete létat jejich vzdušným prostorem, honit po obloze UFA a zasahovat na jejich území, když nějaké sestřelíte. A vyrabujete ho do posledního kousku masa, šroubu nebo počítače. 
To si země, nad kterými sestřelíte UFO, nekladou nároky na to, že co spadne na jejich území je jejich? Nevadí jim, že když zasahujete proti emzákům, tak rozstřílíte budovy, benzínky nebo observatoře? Kdo platí tyhle extra výdaje? 
Visceral Space cleaners?

Jak se takový projekt dal vůbec dohromady? V originálním UFO to dávalo trochu větší smysl. Jsou devadesátá léta, rozpadl se Sovětský svaz, Čína je relativně slabá, demokracie zvítězila. Dovedu si představit že se pár zemí dalo dohromady, 
daly hlavy (a hlavně peněženky) a vymyslely program chránící Zemi před mimozemskou hrozbou. Dávají na to minimum peněz (na začátku máte ze všech zemí asi milion dolarů na měsíc) a nikdo vás v podstatě nebere vážně.
Asi jako muže v černém. To dává trochu smysl. Najednou projevíte neuvěřitelnou výkonnost v sestřelování ufo, že než někdo zjistí, že si necháváte vetřelecké zbraně pro sebe, letíte na Mars to s nima skoncovat. 
Celá hra trvá v herním čase maximálně rok, to když jste lůzr. Po příletu z Marsu vás asi zavřou, ale co se dá dělat. Většina ufo totiž přistává v neobydlených částech planety, nebo na poušti a tak. 
Kromě terror misí si vás stejně nikdo nevšimne. Takže je to vysvětlení trochu vachrlaté, ale více uvěřitelné, než Xcom z roku 2014. 

Protože ten začíná rokem 2015. 2015! Myslíte si že někdo v roce 2015 vás nechá létat vzdušným prostorem Ruska? Nebo Číny? Nebo severní Koree? Navíc vás platí nějaká temná skupina finančníků. 
Když jsem to hrál, tak jsem si připadal, že hraju Mass effect 2 znovu. Jsem na špatné straně a nemůžu to změnit. Navíc útoky mimozemštanů vysílají do televize! To ty lidi z Xcomu nikdo neidentifikoval? 
Zelené mužíčky na Krymu by odhalili později než operativce z Xcomu. Všichni mají na sobě logo! Používají mimozemskou technologii a zasahují přímo uprostřed měst. Dokonce si je jednotlivé vlády zvou na mise, to si nikdo nepoloží otázku, co bude s těmi ničivými mimozemskými zbraněmi?
Jasně, necháme je skupině nájemných žoldnéřů, které financuje skupina 18 finančníků, které nikdo nezná jménem. Naprosto průhledné. Nikdo si nepoloží otázku, kdo zaplatí ty rozstřílené zdi budov? 
Na konci hry dokonce dostanete k dispozici těžké zbraně, které vám rozstřílejí zeď budovy hned. A nikdo se neptá, proč je to problém? Zasahujete na terror misi, necháte 9 lidí zemřít, 4 budovy v katastrofálním stavu, ale panika se v zemi sníží. 
Jasně, když přijdou neznámí vojáci, začnou mi střílet na barák, synka mi zabijí mimozemštani a auto vyhodí do vzduchu granátem, jsem hned klidný.  

- Financování
Nikdo se neptá, kdo financuje tuhle organizaci? V originálním Xcomu se všechny země složí a řeknou, že tyhle peníze by stejně šly do zdravotnictví nebo na školy, takže takhle je vyhodíme stejně lépe a popřejí vám hezkou nudu. 
V novém Xcomu neznáte své finančníky. Nějakých 14 starých plešatých páprdů, co mají hluboko do kapsy. Proč tenhle projekt financují? Pro záchranu Země? Když vám mise nejde, místo toho aby vám přidali peníze, tak vám to ještě zkrouhnou, protože nemáte výsledky. 
A když selžete úplně? Vzdají to a jdou si za mimozemštanama na kafe. 

Stejně tahle parta staříků netvoří ani 20% vašich příjmů. Víte, co tvoří těch zbylých 80%? Prodej zbraní na černém trhu! To je tak etické jako když vás pozve Stalin na střílení zajatců k Husajnovi. Totálně v mezích slušnosti. 
V původním Xcomu tím vyděláte naprostý majlant! V novém xcomu to není zas tolik, ale tady zase ty zbraně prodáváte své skupině staříků, co vás financuje. A vy jste si mysleli, že chtějí zachránit svět. 
Co se také dá dělat s mimozemskými zbraněmi, granáty a mrtvolami. Já nevím jak vy, ale já bych z toho udělal lázně.  


- Genetické modifikace, Osekávání končetin
Je drsné, jak obě hry běží tak strašně rychle. Pokud máte vysokou obtížnost, tak se ze dne na den nehnete, vždycky na vás vybafne něco důležitého. V novém Xcomu jsem v herním čase strávil 129 dní. Ani ne půl roku!
Od začátku invaze do konce hry to netrvalo ani půl roku. Už jenom shromáždění jídla pro takovou skupinu vojáků, techniků a vědátorů by trvalo jak uherský rok. 
Myslím, že to vysvětluje ten spěch do vědeckých pokroků a modifikace lidských bytostí bez ohledu na etické ohledy. Tohohle vojáka jsem vybral, měli bychom se ohlížet na jeho nároky a neamputovat mu nohy a ruce a zavřít ho do konzervy s obrovskou zbraní? 
Neee, je to dobrovolník a věděl, co postupuje. Po válce nikoho nebudou děsit jeho železné ruce a nohy. Aspoň mu nechali péro a může uhánět slečny, co trpí ferofilií. 
Dáme tomuto vojákovi na vybranou. než mu zkurvíme kostní dřeň a endokrinní systém? Rovnou k tomu přidejte hyperreaktivní rohovku, ať do smrti nespí, neviditelnou pokožku, ať se může zdejchnout z jakéhokoliv rande, a udělejte mu výstupy po celém těle. Přece nebude chtít poté někdy pracovat!
Dobrolovník, kterého jsem já vybral. Vsadím se, že po skončení války spáchá většina mých vojáků sebevraždu. Doufám, že aspoň část peněz, co jsem utržil z prodeje těch Exalt bazuk, pokryje lékařské náklady do konce života. Jo, my jsme je použili na stavbu nějakého hypersonického majáku. Tak promiň.

- V podstatě hraju za zloducha srovnání s Exalt
Exalt je vpodstatě organizace, co bojuje s mimozemštany, nikdo neví, kdo ji finanacuje, neví, kde operuje, a její příslušníci podstupují genetické modifikace. 
No ale Xcom dělá to samé, ne? Jak se tedy lišíme od této organizace, o které nám hra tvrdí že je špatná? Stejně se dozvíte nakonec, že Exalt je financován z černého trhu. A Xcom... vlastně taky.

Dělám si z toho trochu legraci, protože počítačové hry musí být trochu jednodušší, aby se daly jednoduše pochopit. Jen je občas sranda se zamyslet nad důsledkama toho, co vám hra neřekla. A myslím, že původní Xcom svoje dopady zvládá lépe, než ten nový.


Konhi

Proč jsem zklamán z letošního soumraku

Všechno přebije házení šipek na prsatou rosničku…

Pro začátek nějaký kontext. Soumraky jsou Larp v lesích u Doloplaz u Olomouce, motivované světem Warcraftu od společnosti Blizzard. Pořádají je skauti z oddílu Junáka z Olomouce a letos se pořádal desátý ročník. Cílem je vyhrát hru proti soupeřově frakci, kterou tvoří druhá část účastníků. Polovina jede za Hordu a druhá za Alianci. A z tohoto ročníku jsem zklamaný.

Možná to bylo nabíhající angínou, která mě trochu otupila, možná návalem povinností jako velitele klanu. Nebo to bylo zklamání z organizátorů, kteří místo vymýšlení nových rekvizit přivezli všechno staré a rozestavěli to podél největší cesty v lese. Ale pravděpodobně to byla kombinace mnoha příčin, asi jako bitvy v reálném světě.

Prohráli jsme. A to až v závěrečné bitvě, což mě mrzí o to více, protože do té doby nám to tak šlo.

Jel jsem za žlutého náčelníka klanu Hordy Zuluheda Šílence. Věděl jsem o tom, že budu mít nejen povinnosti jako zvěstovatel toho co se bude dít, ale také jako nosič děje hry. Budu muset hrát svoji roli, posouvat příběh dál, ale také starat se o svůj klan a snažit se, aby zvítězil. Navíc dodržet, aby si náš klan Larp užil a měl příjemné vzpomínky. Nevím, zda se mi podařilo všechno, ale více jsem se soustředil na to, aby moji klanoví spolubojovníci měli mnoho životů, mnoho předmětů a mnoho zkušeností.

Tady je tedy jádro toho, z čeho jsem nejvíce zklamaný, celý Larp se táhl snahou mít více životů, zraňovat více a přežít déle. Sice obě frakce začínají na stejné úrovni, ale od začátku byl rozdíl mezi speciálními povoláními. Horda měla jednoho mága, Aliance 3 mágy a 2 kněze. Náš klan měl jednoho lučištníka, soupeřovy klany každý dva. Sice jsme měli početní převahu, ale to nakonec nemělo na výsledek efekt. Poté když jsem se dozvěděl, že na letošní ročník se dělala kouzla, aby byla více mocnější a více zraňovala, bylo mi jasné, že početní převaha nic neznamená.

Celou hru se pachtíte za více zkušenostmi, které se získávají těžko. Pachtíte se abyste plnili úkoly, za které vám bude náležet odměna. Všechno je to nakonec k ničemu, když soupeřovi mágové stejně dostanou kouzlo, které vás změní na dočista, ale dočista mrtvé během vteřiny. K čemu vám to pak je pracně získat tři životy, když soupeř najednou zraňuje také hned za tři životy? Naše životy se sice zvyšovaly lineárně, ale jejich útok se zvyšoval exponenciálně.

Názorný příklad. Začínáte se třemi životy a zraňujete za jeden. Soupeř to samé. Záleží tedy už jen na vašich schopnostech. To je zábava, snažíte se porazit soupeře svým šermířským umem, reflexy a rychlostí. V další části hry dostanete život navíc, soupeř to samé, jen soupeřův mág dostane kouzlo, které najednou zraňuje za dva a vy ho nemůžete vykrýt štítem. Najednou se nejedná o test vašich schopností, ale o to, že soupeř si na začátku vybral lepší povolání. Sice máte čtyři životy, ale paradoxně už vydržíte jen dva zásahy místo tří.

Pak si člověk připadá jako myška v bludišti, má pocit, že něčeho dosáhl, tu dostal zkušenosti, tu život. Ale souboj stejně prohraje jen proto, že organizátor přidal kouzlům více účinnosti a vaše strana má kouzelníků málo. Připadáte si jako ovce jdoucí na porážku, protože stejně s tím nemůžete nic udělat. A to není zábava.

Pokud se mám tedy oprostit od této části zklamání, vhodím ještě jedno moje osobní. Když jsem jel kdysi dávno, ohromila mě organizátorská vynalézavost s využitím rekvizit, nápady a hlavně hluboká oddanost příběhu a světu. Viděl jsem chytré využití jednoduchých rekvizit, velké herní území (které podporuje nenadálé nápady) a celkové nadšení do průběhu hry. Letos to vypadá, že organizátoři jen táhnou minulost za sebou, aby si mohli v notesu odškrtnout, že to a to udělali. Mnoho inovací jsem neviděl. Obléhací stroje, moje slabost, zůstaly nevyužity, neboť žádný úkol na dobytí města se nekonal. Města byla rozmístěna kolem hlavní cesty, což limituje vaši radost z objevování. Navíc výhodu toho, že města jsou lehce dostupná autem pro organizátory, zaplatí vaše nohy, protože cesta je sypaná žulou. Proč se snažit objevit skrytá místa, ke kterým se už nevážou specifické úkoly a na ty důležité vás stejně organizátoři odvedou? Stejně se na nich nic dělat nedá. Proč se máte rozptylovat hledáním vedlejších úkolů, když stejné množství zkušeností z úkolů získáte tím, že zůstanete ve městě a budete chvíli trénovat? Nakonec ani to není potřeba, protože druhá strana má více lidí, kteří nejsou lepší svým uměním vyrobit si zbraně a oblečení, ale přihlášením za správné postavy.

V průběhu hry se jen pak snažíte zastavit rozjetou sněhovou kouli vlastním tělem a zjistíte, že vám to jen přináší bolest.

Vsadím se, že tenhle článek bude působit jen, jako když se snažím oplakat to, že jsem prohrál, a že za to všechno mohou organizátoři. Možná ano, protože při jakékoliv hře by měl mít každý účastník pocit, že se podílí na něčem velkém a že může svojí účastí rozhodnout. A v některých případech se nějakým záhadným způsobem rozhodne, že vaše účast je důležitá jen proto, aby se vyzkoušela nová pravidla kouzel. Což jsem si potvrdil, když jsem se k nim dostal.

Jel jsem za soumrak proto, abych napravil chyby svého předchůdce jako velitele klanu. A zjistil jsem, že stejně toho moc nezměním. Proto jsem ze současného soumraku zklamaný.

Konhi

V jakém světě nechci žít

V jakém světě bych nechtěl žít?

„Dovedete si představit společnost složenou jen ze mě? Jednou jsem to zkusil, ale trvalo mi týden,
než jsem vysušil matraci.“

Dnes jsem v metru viděl upoutávku na knížku s textem: „Co byste dělali, kdybyste se ocitli v úplně
jiném a neznámém světě?“

Tak jsem si říkal, že nic nemůže být tak neznámé a že člověk má velkou odolnost a adaptibilitu.
Ale pak jsem začal uvažovat, který cizí jiný svět by mi naháněl hrůzu. Nebyla by to nějaká zombie
apokalypsa, protože tam jde jen o přežití. Mě by naháněla hrůza ta psychická stránka apokalypsy.
Co to s člověkem udělá, když je dlouhodobě vystaven silnému stresu a je v ohrožení života.

Jednou jsem četl zajímavou knížku. Podstatě šlo o svět, kde by Amerika ztratila svoje postavení
jako vůdčí země na planetě, byla donucena zničit svoje vzdušné a námořní síly a dominantní silou
by byl nějaký svaz asijských zemí. Nic co by asi nebylo už napsáno, ale je to ještě zajímavější.

Na planetu se dostanou velcí červi, kteří jsou špatně zabitelní. A dostanou se právě na území
Spojených států. Hlavní hrdina s nimi chvíli bojuje, ale když zjistí, že hlavní úkol není červíky
zabíjet, ale zabíjet jejich kořist (lidi), aby moc netrpěli, tak trochu utrpí. Pošlou ho do civilizace a
zjišťuje, co se všechno změnilo. Stala se asi nějaká humanitní katastrofa, protože mnoho lidí je
chudých, není možná pravidelná komunikace a mnoho lidí je promiskuitních. Asi jako by všichni
cítili konec. Celou knížkou prostupuje takový pocit, že se všichni chovají mírně iracionálně,
hlavního hrdinu nevyjímaje. Nakonec dostane za úkol hlídat jednoho červa, kterého budou
ukazovat na nějakém sjezdu delegátů. Všichni si totiž myslí, že červíci jsou býložravci. To, že
žerou lidi, se k nim asi ještě nedostalo.

Poté, když si přečte manuál k pušce, co dostal, a párkrát z ní vystřelí, se stane to nejhorší. Červík
se z akvária utrhne a začne žrát lidi. Hlavní hrdina ho zastřelí, což je velkým překvapením pro
všechny.

Všichni totiž očekávají, že zemře a nebude kazit jejich životy. Připomínám, že existují masožraví
červi, kteří ohrožují planetu. Což mu řeknou skoro takto natvrdo. Ale když přežil, může pro ně
pracovat.

Dostane se ještě do péče psychologa, který na něj stejně nemá moc času, i když by to hlavní hrdina
potřeboval, místo toho mu řekne, že nikdo není naprosto normální. Zvlášť v tomto novém světě,
kdy se mnoha lidem pevné hodnoty zhroutily, a lidstvo ohrožuje vesmírná hrozba. Pak mi došlo že
v knížce nikdo moc neuvažuje iracionálně a všichni jsou takoví cizí.

V takovémto světě bych nechtěl žít. Kdy se sice civilizace přímo nehroutila, ale má to na krajíčku.

Kdy se sice člověk duševně nezhroutil, ale mnoho lidí je dost za čarou. Kdy ani psychologové
nemají čas na své pacienty a nestíhají poskytnout pomoc. Kdy opravdu nevíte, jak kdokoli
zareaguje.

Protože já nemám problém s přírodou, počasím nebo přežitím. Já se bojím toho, že nebudu
duševně v pořádku, ale všichni okolo taky, takže si toho nikdo nevšimne. To mě děsí.

Věci o kterých se nemluví

...ty nemůžeš být já. Ale to víš že je. To je ten malý kluk co trhal broukům nožičky. To je ta tvá část která kamrádům ubližuje. To je ta tvoje součást co se nejraději dívá na horrory. To je ten malej spratek co v létě držel lupu na krku nejlepšímu kamarádovi a sledoval jak .. hoří. To je tvá součást co láká nevázanej sex. Ale on vraždí, to já bych nemohl. No tak to se ještě uvidí...

Kdesi jsem četl že život je jako oceán špatných skutků. Někde je sice mělčina ale někde je mnohem hlubší. Přesto se stejně najdou lidé, kteří budou stavět lodě a tvrdit "ano, tohle je budoucnost". Když jsem to četl, tak jsem tomu nevěřil. Ale jak se nořím více a více do skutečného života tak to dokážu vidět.

Každý máme v sobě zlo. Každý konáme špatné skutky. Je jen na naší morálce aby jsme si to uvědomili a nečinili tak aby to někomu ubližovalo. Taky jsem špatný člověk. Dělám špatné věci. Nikdy jsem nedal žádnému bezdomovci peníze. Nikdy mě nepřesvědčili že svoje peníze dávám na dobrou věc. Nectím matkou svou. Nemám úctu k určitým lidem. Jsem arogantní, sprostý a neukázněný. Když to vyjde tak i najednou. Naštěstí si to dokážu uvědomovat a krotit se, aby svět toho nebyl mockrát svědkem. A doufám že dělám správně.

A co ostatní lidé? Mají také své mouchy. Kradou, lžou, jsou agresivní a páchají zločiny. A to dělá mnoho lidí. Teď je otázka co s tím mohu dělat já? A potažmo co s tím můžete udělat i vy? No kromě toho, že se člověk bude dostatečne krotit a zastavovat špatné skutky tam kde je uvidí, může dělat i něco jiného. Může o tom dát správu. Dát někomu vědět. Oznámit světu že se něco děje. To je to co chci dnes udělat.

Existují protě věci o kterých se nemluví. Zlé a špatné věci. Věci která nejsou sice proti zákonu, ale jsou proti morálce. Věci které nejsou košér. Věci které vám způsobí nepříjemné lechtání v žaludku, když se o nich dovíte. Nejvíc tyto věci posiluje to, když se o nich neví. A kdo o nich ví, tak o nich nemluví, protože se bojí. Ideální situace.

Můj šéf nevěři na dodělávání věcí druhý den. Věří že se vše musí dodělat v kanceláři ten den kdy se to začalo. Proto děláme presčasy. Zůstáváme dlouho v práci. Nejen testeři, ale i vývojáři, dokud to nebude k jeho spokojenosti. Proto jsme v práci dlouho. V úterý je standart 10 hodin. Ale mnohdy i víc. 12, 14, 16... Končíme v noci. Ve dvanáct, v jednu, ve dvě, ve tři v noci.

Vím že mi v tom v tuto chvíli nemůžete pomoct, ale já chci jen říct, že tohle není OK. Není to dobře. Ničí to mysl a vůli pokračovat. Ostatní kteří pracují nedobrovolně přesčas, by si měli také říct, že to není OK.

Konhi

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

... když je ti tak 23-24 tak si jíš co chceš, piješ co chceš. Ale pak přijde ten rok pětadvacet, šestadvacet a je z tebe rázem tlustý dědek...

Velice moudré přísloví. Říká nám že zážitky se nebudou nikdy opakovat. Máte řeku která teče. Můžete ji překročit na jakémkoliv místě. Ale i když budete přecházet na přesně samém místě jako posledně, tak ta voda nebude stejná. Uteče jinam. Ani vaše zážitky nebudou stejné. Což je škoda.

V posledních pár měsících jsem chtěl zkusit rekonstruovat pár hezkých událostí z minulosti. To ještě předtím. Třeba to jak jsem  jel na LARP, o kterém jsem psal minule. Možná si pamatujete, že jsem byl naštvaný. To se mi stává poslední dobou často. Nemám radost. Z nějak ničeho... Nějak mě ty události nijak netěší. Určitě jsem nevyzkoušel všechno, ale poslední ukazatele nevypadají dobře. Výlety do hospody taky dopadají nějak divně. Nedokážu se s kamarády o ničem vážně bavit. A nedokážu správně definovat své problémy tak aby je někdo pochopil. Protože pak by se mohl ozvat a ulehčit mi.

Poslední týdny byly únavné. Přípravy na tábor... změny počasí... náročná práce... připadám si unavený.

Unavený a starý, to je v 25 trochu brzo.

Zítra odjíždím na dvoutýdenní tábor, jedna z dalších pokusů uchopení ztraceného, šťastného dětství. Uvidíme zda to vyjde. Nedávám si naděje.

Konhi

Za hordu život položím

...take a sword, fight the horde...

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Takhle by se dalo nazvat motto celé akce. No, ale jak to začalo.

 V roce 2009 jsem se zúčasnil jednoho LARPu v Doloplazech u Olomouce. Zval se Soumrak Draenoru. Pozvali mě na něj kamarádi spoluhráči z Guildy na WoWku. Zdálo se to logické, neboť Soumrak je motivovaný hrou WARCRAFT 2, což je hra, ze které Blizzard vycházel při tvoření WoWka. Jel jsem tam s nadšením a myslím, že naše nadšení pomohlo tento rok vyhrát. Proto jsem také kývl na nabídku kamaráda Stryxe, který chtěl jet i letos. Prvním varováním mělo být, když jsem zjistil, že z původní party tam budu jen já a on. Plus jeho slečna a skautíci. Nebude to stejný zážitek, jako když jsem byl omámen WoWkem a nic jiného jsem neznal. A taky nebyl. Bylo to neskutečně nasírací.

 Proto jsem 3 měsíce tvořil helmu a ramena, které jsem použil jen při hodnocení kostýmů a první bitvě. Zasraná ztráta času a námahy. Stryx dostal místo náčelníka klanu Blackrock (nebudu zde vysvětlovat jemné nuance světa WoWka, protože by mě to nebavilo a o tomto ten článek není) a mě chtěl jmenovat seržantem pro ženisty. Na čemž se trochu ukázala jeho krátkozrakost, protože nevymyslel nic, co by minule nebylo.
 Ale stejně se špatným pocitem jsem sbalil batoh, vyzbrojil se po zuby zbraněmi a štítem a jel do Olomouce. Zde jsem potkal Stryxe a jeho slečnu. Jak se mu podařilo ji okouzlit je mi záhadou, ale hlavně, že jim to vyhovuje. Stryx, slečna, její bratr a dva skautíci tvořili skoro polovinu našeho klanu. Po dojetí na místo a registraci jsme potkali zbytek Hordy. Potkali jsme všechny důležité postavy. Našeho Náčelníka, Zul'jina, Cho'Gala, Maima, Kilrogga, trolly a zbytek orků. Všichni byli natěšení, jen já jsem měl divný pocit.

 Trochu mě nadchnula předváděčka postav, kde bylo vidět, že opravdu máme nějaké postavy. Ale i na straně Aliance byly nějací prasáci, kteří vyčnívali nad tu droboť, která byla tak naivní, že jela za Alianci. V tuto chvíli jsem ještě chtěl moc vyhrát. A vypadalo to, že se nám to i podaří. Avšak později se ukázalo, že náčelníkovi Hordy něco chybělo. A to správní lidé na velení Hordy.

 Dovolte mi malou odbočku k zamyšlení, co vlastně vyhrává tyto bitvy. Vzhledem k tomu, že nesmíte nikoho zabít ani zranit, většinou se v boji krotíte. Zároveň se člověk bojí zásahů, které dostane. Pokud tedy bojují dvě stejné skupiny tváří tvář, rozhoduje jen úroveň morálky. Tu získáte postupem vpřed v řadě, postupem vzad ji ztrácíte. Toto rozhodují pojmenované postavy, které mají stát uprostřed a svým pohybem vpřed motivovat své bojovníky, aby bojovali. S tímto měla Horda trochu problém. Tedy pokud toto nemáte, je to asi 50/50, že vaši bojovníci mají dost odvahy, aby neztráceli pole. Proto musí být ve skupině spousta takových vykuků, kteří tuto řadu obejdou a budou mlátit chudáky do zad. Kdo má víc lidí, kteří myslí takto, vyhraje. Také musí využívat herních možností a vlastností.

 Nuže začal boj. První úkol pro Hordu byl dobytí Pobřeží, které bránila Aliance. Bylo to krvavé, ale kousek po kousku jsme získávali území. Poté, co jsme dobyli průsmyk vedoucí do zad Alianci, jsme začínali vyhrávat. Bohužel nám Náčelník neřekl, že úkolem je  dobytí co nejvíce měst. A také proto, že organizátoři odpískali hru dřív, než bylo nutné, Horda prohrála. Což bylo na začátek dost nefér. Od té doby se to jen vezlo a naše frustrace rostla.

 Po několika pokusech o dobytí více Aliančních měst (což se povedlo jen jednou) byl další úkol a to vypálení Quel'Thalasu. Náčelník přivedl Gronna z Draenoru, což bylo sice fajn, ale nevzal pro něj jídlo, aby ho mohl krmit. Také nám neřekl, že při tomto úkolu se lidé oživují podstatně blíže než obvykle a proto jsme to rychle prohráli. Nasralo mě nejvíc to, že se to náčelník snažil zachránit a zvednout Hordě morálku, ale orgové to odpískali, aby se předešlo dalším zdržovačkám. Chápu, byla to naše chyba.

 Pak jsme vytáhli na Dalaran, na který jsme chtěli použít katapult, který nám rozhodl minulý LARP. Kvůli zmatkům mezi obchodníky jsme chvíli nevěděli, jestli nám vůbec někdo bude schopný ho prodat. Ale povedlo se. Vypadalo to nadějně. Snažili jsme se metat šutry (z molitanu) do města, ale katapult vyrobený z klád nebyl zrovna majstrštik a tak to létalo hlavně zpátky obsluze na hlavu. Aliance se ztrátami bránila, ale oživení bylo příliš mnoho. Bitva asi trvala příliš krátce, neboť brzy byl konec. Zmatky při začátku, kdy jsme chtěli sehnat katapult, ale nikdo nám ho nechtěl prodat, poté se samozřejmě rozbil. Taková somařina! Po odpískání bitvy chybělo Alianci posledních 17 oživení a Hordě 70. Kurva! Tak to kdyby nám někdo řekl, zabíjíme urputněji. Zatímco takhle jsme měli pocit, že to jde špatně. Museli jsme tedy odtáhnout s nepořízenou. Další prohra nás pořádně otrávila.

 Dali jsme si menší trénink, což napadlo asi jen mě, a snažili se pokračovat dál. Koupili jsme si žebříky, které se dobře osvědčily, o čemž svědčilo dobyté město Aliance, které jsme zbavili jídla a zlata. Museli jsme dobýt Fialovou citadelu, kterou nám měl vydat zrádce v řadách Aliance. Ale proč tam byly nějaké příšery, a proč nakonec vpustil do města Alianci místo nás, nechápu dodnes. A myslím, že nejsem sám. Toto byla poslední kapka.

 Poslední velká bitva nastala pár minut před koncem, kdy konečně Aliance dostala rozum a začala dobývat, což jí moc nešlo. Bylo vidět, že nám dochází síly. Oblehli naše jediné město (Aliance měla dvě po celou hru od začátku), ale dobýt se jim ho nepodařilo. Odešli jsme do tábora s pocity naštvanosti a podráždění.

 Celou dobu nám měl pomáhat Gul'Dan, který se na začátku ztratil a poté nám nikde nepomohl, kouzelníci si chodili po vlastních questech. Náčelníci klanů se jen nechávali zmasakrovávat a Náčelník Blackhand Ničitel to moc nezvládal. Já po mnoha hodinách běhání a řvaní na hráče jsem byl unavený. Dostal jsem několik zásahů do hlavy a byl jsem dehydratovaný. Večer tedy proběhl klidně. Jen jsem měl pocit, že mě už nic nebaví. Celý den jsem se snažil zachraňovat, co se dalo. Vedl jsem vojáky, cvičil je, cepoval a hecoval. Stavěl do latě a řval na ně. Ale nějak to nestačilo. Určitě se dalo udělat více, neboť jsem nebyl v bitvě vždy v první linii, abych byl vidět. Avšak zas tolik šermovat neumím, abych se předvedl. Jsou tu i jiní, kteří to umí.

 V neděli tedy byla konečná bitva. Gul'dan nás zradil a my jsme ho museli zabít. To představovalo projití labyrintem a řešení hádanek. V dražbě jsme koupili všechny předměty, které by se nám k něčemu hodily. Ale náčelník je někde zapomněl. Hádanku jsme řešili věčnost a tak se do dungu dostala dříve Aliance. Obelisky jsme bránili statečně a dobře, což bylo fajn. Ale bylo vidět, že Alíci jsou vyzbrojení ze soboty přece jen lépe, a to asi rozhodlo. Odešli jsme tedy poraženi.

 A já byl fakt nasranej! Většinou to bylo jen z nedorozumění nebo z nešťastných proher, ale přece jen.
 Tenhle článek mě má uklinit a ujistit, že jsem udělal pro vítězství Hordy, co se dalo v lidských silách. Ale holt člověk je jen jeden a nemůže být všude. Myslím, že podobně to měl i Blackhand Ničitel, který měl plné ruce práce s organizováním tří klanů a questů. Nechci, aby to vyznělo moc kriticky, je mi naprosto jasné, že nejde uhlídat vše. Jen to chce víc lidí na správných místech.

 Možná příště přijdu s radostnějším článkem na téma vítězství. Zatím Konhi

Kterak jsem šel P-P v džínách

...zlomili mně nohu. Z nějakého důvodu. A mně zlomili nohu. Třeba tak s námi komunikují. Tím, že nám lámou nohy?...

V souvislosti s novým hubnoucím režimem jsem se vydal zúčasnit Pochodu Praha-Prčice. Dlouho jsem chtěl jít tu trasu a to 70 km. Toto je pravdivý popis událostí.

- 5 Km - Proubouzím se v 4:00. Včera celý den pršelo a má pršet i dneska. Proto volím dlouhé kalhoty. Problém je, že nemám jiné kalhoty než džíny, proto jsem postaven před dilema, zda volit kraťasy a mrznout, nebo džíny a umřít na vlka. Beru džíny. Chyba. Nastupuji do autobusu v 5:00 společně s párem v modrém.

0 Km - dostávám se na start na metro Háje, kde fasuji mapu a skoro skončím v televizi. Natáčí tam totiž nějaký chlap s televizní kamerou. Už na začátku zjištuji, že budu muset vyrazit opravdu svižným tempem, abych se dostal do cíle v limitu.

2 Km - V Kundratickém lese je první tajná kontrola, což mi zvedá náladu. Nevidím zde moc účasníků v džínech, což si budu příští rok pamatovat. Držím se jako klíště skupiny 4 lidí, kteří mají stejné tempo, v naději, že když půjdu tak rychle jako oni, tak dojdu do cíle.

7 Km - V průhonickém parku jsem absolvoval své první schody. Kdybych tak věděl, že v neděli schody budou mým nejmenším problémem. Začínají mi natékat prsty na rukou. Mám z nich takové buřtíky, musím občas zatnout ruce, abych krev vyhnal zpět.

10 Km - Dohání mě kolega z práce, o kterém jsem ani netušil, že vyrazil na pochod. Přidám se k němu a on nasazuje vyšší tempo. Chyba. Vyměnujeme si zdvořilostní konverzaci. 

13 Km - Začínají bolet nohy. A to zajímavým způsobem, protože mě bolí vždy část nohy. Kotník, koleno či stehna. První věc bolet přestane a začne bolet jiná. Můžu sice přejít na jiný typ chůze, ale všechny ostatní pajdání jsou o to více vyčerpávající. Snažím se tedy soustředit, abych šel správný typ chůze bez ohledu na bolest. 

17 Km - Celou cestu nás míjí občasní bežci. Vždy nás předběhnou a zmizí v dáli. Po pár kilometrech jich pár vždy předcházíme. Také si všímám zajímavé věci, tato trasa je značena vynikajícně. Vždy jsem byl zvyklý na trasy 30 Km kde se člověk vždy ztratí. Zjištuji, že toto je hlavní trasa a ostatní jsou jen takové ošizené trasy. Organizátoři musí být na tuto trasu pyšní. S kolegou míjíme mnoho lidí, neboť jeho tempo je rychlejší než u ostatních.

20 Km - Míjíme dvě mladé slečny s batůžkama OSPREY. Jedna pronese směrem k mým zádům: 'Ten kluk má ale odvahu'. Já vím! Ale moje finanční situace mi nedovolí investovat do vybavení. Říkám si, že důležitější jsou nohy než kalhoty. Nohy mi na to odpovídají bolestí. Myslím, že už se mi podařilo udělat si puchýře.

22 Km - Míjíme skupinu, která si povídá o zvracení. Jak kdo zvracel autobusem do Himalájí, jak kdo zvracel mimo autobus a jak místní zvrací z okýnka, protože to je vidět pak na boku autobusu. Dělá se mi špatně a připomenu si svůj druhý cíl dne. Nepozvracet se. 

26 Km - První kontrola už by měla být za rohem. Můžu jen doufat. Mé myšlenky se noří do ztracena, abych nemyslel na to, jak mě bolí nohy. Ani nevnímám okolí, jen myslím, jak správně klást nohy. Předbíhají nás dvě slečny s batohem OSPREY. 

28 Km - První kontrola v Týnci nad Sázavou. Někteří odvážlivci dokonce sjíždějí vodu. Kontrola je na kopci, kam vedou schody. (úúú). Vyměnuji ponožky, kontroluji puchýře a zjištuji, že mám nateklé i nohy. Pořádně utahuji boty, abych tomu čelil. Kolega volá své přítelkyni domů, aby se pochlubil jak je daleko. Já také, ale asi ještě spí. 

29 Km - Iva mi volá, když stoupáme do kopce, a mluvením ztrácím dech. Dech se krátí a začínám poprvé zpomalovat. Kolega je napřed o půl kroku, pak o dva... Naposledy navazuje zdvořilostí konverzaci o Pratchetovi. Sundavám mikinu a hned se mi dýchá lépe. Jako naschvál začne foukat. 

32 Km - Obcházíme kopec. Kolega mizí v dáli a já trpím. Je to jako bych měl zánět v nohách. Pohybuji s nimi jako s kusem železa. Nevím, co je lepší. Jít po silnici a jít rychle, ale trpět na chodidla, nebo jít v lese a jít pomalu. Každý krok bolí. Při nákroku do dalšího kroku se ozvou puchýře na patách, při zvednutí nohy stehna. Při došlapu se ozvou chodidla a při přenesení váhy druhé stehno. Občas i koleno nebo kotník. Napadá mě poprvé myšlenka, že nedojdu, nejsem ani v půlce.

33-36Km - Dokonalé utrpení. Sice udržuji rychlost, ale takovou, jakou jsem měl, než jsem potkal kolegu. Nohy bolí konstatně a neustále. Musí mi to být vidět v obličeji. Měním cíl na vesnici Neveklov, která je vzdálená 42 Km od Prahy a 28 od cíle. Ale ta je ještě kousek. 

36 Km - Míjí mě pár v modrém. A já s hrůzou koukám na rozcestník který výmluvně ukazuje Neveklov 6 Km. To mě drtí. Tolik? To už se radši plazit přes rozbité sklo s rozepnutým poklopcem. Dlouho jsem nešel delší vzdálenost než tyto poslední kilometry. Čas jsem sice nahnal, ale sebe jsem uhnal. V mapě píšou, že z této oblasti se špatně dostává do Prahy. Nasrat, já se dostanu, i když bych měl někoho podplatit. 

39 Km - Cesta stoupá do kopce. A začíná pršet. Mijí mě každou chvíli nějaká skupina. Už na mě musí být hodně vidět, že trpím. Mám neovladatelný, sevřený škleb v obličeji a ruce zatínám neovladatelně a neustále. Myslím, že kulhám, ale snažím se stále jít normálně. Což bolí. Zmoknu a pochod je pak ještě težší. Na vrcholu kopce je mi už všechno jedno. Chci se už jen dostat do vesnice a přežít. 

40 Km - Vesnice! Ale není to Neveklov. Ten je ještě dva km dál. Eeeh. Pár předemnou má psa. To se mu chodí se čtyřma nohama. Musím své odpadnutí udělat tak, aby se mi nikdo nemohl smát. Zalézt někam za roh a zavolat pomoc. 

41 Km - Neveklov! Poslední nepříjemné překvapení je, že na začátku je vidět kostel, ale tam není náměstí. Náměstí je až o pár metrů dál.

42 Km - Konec. Nechám si orazítkovat druhou kontrolu a sedám na lavičku, kde končím. Volám příteli na telefonu, který mě odveze do Prahy.

Doma provedu poslední kontrolu svých údú. Puchýře na obou patách, bolení stehen, kolen, kotníků a lýtek. Jediné, co mohu dělat, abych si nepřipadal jako nam*danej kačer, je jít do schodů. Jsem dehydratovaný, nevyspalý a unavený. Příští ročník dopadne lépe. 

Konhi

True power of not giving a fuck

... na mě zapomeňte, jsem nula, jsem vzduch. Já si myslím, že mají všichni pravdu,

tak zapomeňte že jsem něco řek...



V poslední době je mi nějak všechno jedno. Přišlo to v podstatě naráz. Prostě jsem si řekl, že se některými věci nebudu zabývat. Ani tomu nepředcházela nějaká filosofická uvědomění, myslím, že to jen byla automatická reakce mozku na věci, které jsem nemohl zvládat a nechtěl jsem se s nimi strachovat.



Myslím, že je to docela smutné. Až doteď jsem se snažil brát všechno vážně a stejně důležitě, najednou je mi opravdu pár věcí jedno. Myslím, že jsem překročil nějakou tu hranici, kdy už jsem nechtěl si víc věcí pamatovat a více věcem se věnovat. Ani mě to mnoho nezměnilo, cítím se trochu šťastnější, ale spíš to víc bude nezájem.


Paradoxně, nezájem je to, co nám s mojí ex­přítelkyní zachránilo soužití. Chodil jsem s ní 3 roky, kdy jsme se oba snažili navzájem přesvědčit, že budujeme něco víc, co má budoucnost. Ale zároveň jsme oba dva věděli, že to nikdy nenastane. A až po třech letech jsme prohlédli. A opravdu je vidět že síla 'not giving a fuck' nám
přinesla příjemné soužití. Nijak si nejdeme po krku, protože věci, kterém nám na druhém vadily, už vůbec neřešíme. Prostě co jsme chtěli, aby druhý dělal, už nechceme. Co chceme, aby nedělal, už taky nechceme. Což nám zaručuje volné soužití bez jakýchkoliv závazků, protože nijak nelpíme na tom, jestli to splní. Což
nám paradoxně vylepšuje i pokračující sexuální život.



Co je na tom to nejsmutnější, že síla nezájmu nás vlastně přinesla blíže dohromady. Je to smutné, že ačkoliv jsem se snažil, aby nám to nějak společně vydrželo, tak jsme nebyli dostatečně vhodní. Nakonec síle nezájmu bylo to, co jí nejvíce prospělo. Je dobré vědět, že není důležité se co nejvíc starat, ale i občas na něco kašlat. Tohle vám nikdy nikdo neřekne.



Začalo mi být ukradené i dění v práci, kromě pár výjimek. Pracuju jako tester v jedné softwarové společnosti. Začal jsem chodit do práce, pracovat na přidělené práci a odcházet. Začalo mi být ukradené, jestli pracuju dobře či špatně. Pracoval jsem prostě, abych stíhal, aby práce stála za to a abych neměl problémy. Nezajímal jsem se pak, co bude víc. Jedna výjimka sice existuje, budou nám nasazovat nový bug­trackingový systém a mě vážně zajímá, jak vypadá a jak bude fungovat. Sice se na to budu koukat ve volném čase, ale tohle je poslední věc, která má můj zájem.


Určitě jsem viděl několik podobných rad na téma 'neberte to moc vážně', ale myslím si, že je to špatná rada. Sice jsem teď poznal, že starat se o méně věcí a ostatní mít u prdele je sice trochu osvobozující (ale smutné), ale jsem přesvědčen, že v dlouhém období se mi to vymstí. Takové ty rady, že 'nejdůležitejší je v životě vědět, na co se vykašlat co nejdříve' jsou hloupé a zavádějící. Není to rada, kterou bych dal svým dětem ani nikomu jinému. U mě to prostě nastalo jako obranný mechanismus mozku před zhroucením. Člověk by měl aktivně omezovat věci, které ho nejvíce štvou, a hromadit věci, co ho baví. Neměl by ale vysloveně kašlat, ale pracovat na všem, jen s ohledem na své duševní zdraví. Protože to, co přijde, když se to přežene, je
smutné. A člověk vždy smutní sám.



Na závěr, abych vyrovnal smutnou podobu posledního článku, chci uvést pár věcí, na které ještě nekašlu. Prosím, nesmějte se, když vám to přijde divné. Jednak je to moje ex­přítelkyně, která ještě nechce, abych se odstěhoval. Opravdu nevím důvod, proč jsem se na ní nevykašlal. Napadají mě dva adepti. Jeden je setrvačnost a druhý loajalita. Dva faktory, proč stále bydlím u ex­přítelkyně, ačkoliv jsme se rozešli.



Druhá věc, na kterou ještě nekašlu, je nadcházející Larpová bitva. Hloupý důvod, že? Ale pro mě je důležitý. Není to ani lidmi či kostýmy. Obojí je směšné. Je to důvodem, že chci vyhrát. Chci si zvolit nějaký čas a místo, kde budu vyhrávat. Jsem hodně ovlivněn příběhem, nad kterým je tento larp postaven, a chci ho znovu prožívat. Chci být ten, kdo ho bude ovlivňovat, a chci si prožít vedení k vítězství.
Rozhodl jsem se tak a tak se taky stane. Možná, až bude po bitvě, dozvíte se detaily.

Na to bych si mohl najít čas.


Varování před ostatními s podobnými problémy, nekašlete na nic. Jen se vyvarujte,
ať se nestaráte až o moc věcí.

Konhi


(obrázek převzat z devianArt od umělce is-blind)

Oslavný song průměrného

...tenhle sendvič, to si celý ty. Celý ty. Každá jeho jednotlivost je na nic. Chleba na nic. Čatní na nic. Chilli omáčka na nic. Ale když se to dá dohromady, nějakým zázrakem to funguje. A co ty? Jsi ušmudlaný, nedisciplinovaný a vyrazíš peníze z každého člověka. Výsledkem je člověk, kterého má každý rád. A já, a já. Jsem organizovaný, disciplinovaný a vždy mám u sebe tužku. Výsledek? Člověk, kterého nenávidí všichni kromě lodního papouška, a to jen proto, že žádného nemáme....


Svět je plný úspěšných lidí. Ti jsou nejvíce vidět a každý chce být jako oni. Mít peníze, slávu, talent či vzhled. Když něco z toho máte, či získáte prací a umem, jste za vodou. Víte, že něco dokážete, někam se dostanete, že jste zkrátka ti úspěšní. Ale co ti ostatní?

Na ulicích jsou vidět ti neúspěšní. Každý známe příběh o někom, kdo se zabil, propil všechno nebo propadl drogám. To jsou ti lidé neúspěšní. Nepochopili, jak se životní hra hraje. Semlelo je kola života a ostatní, protože byli příliš hloupí uhnout či nechtěl. Dohnalo je životní zklamání či neštastné náhody.

Kdo jsou ti lidé mezi tím? Je pravda, že toto už je docela široká skupina, ale dejme tomu, že se mi podaří ji popsat. Lidé, co žijí proto, aby žili. Lidé, co dělají dlouho to samé. Lidé, co dělají, co chtějí ti druzí. Lidé, co mají malou představivost. Lidé, co tvrdě pracují. Lidé, co nevědí, co chtějí a hledají. Lidé smíření se hrou života. Lidé zapšklí, zlí či nevraživí... jak říkám, velká skupina.

Jak se vyrovnat s členstvím v této skupině? Zvlášť, když zjistíte, že do ní patříte, docela nedávno? Když jste nebyli na to připravení? Když jste byli celý život přesvědčováni, že na to máte? Že vy budete ten úspěšný, hezký, chytrý vítěz? A pak prozříte.

Uvidíte, co vše obnáší život, co vám dá a co vám vezme. Tady není nic co poradit, jen držet se co nejdéle a snažit se najít co nejvíc rad, které vám ulehčí život.

Vhledem k mé nedávné pracovní zkušenosti budu muset nějak změnit téma a ladění dalších článků, protože téma "objevuji život", na které jsem se snažil ladit poslední články, už asi nebude štik.

Konhi