Rudolf Králíček (1862-1946) – Muž, pro něhož byli legionáři zrádci
Tak
to nakonec budu muset přiznat. Nejsem schopen naplnit svůj blog jen
svými zážitky, který by byly zajímavé. Ani mě nenapadá tolik
myšlenek, které by mě donutily na svůj blog něco zapsat. Takže
to budu muset vzdát a připravit pro vás novou rubriku, kterou bych
rád nazval 'Příběhy,
na které bychom neměli zapomínat'.
Říkal jsem si, že dokážu skloubit svůj zájem o historii a svůj
blog tak, abych vám mohl dát svůj vlastní názor na některé
osobnosti českých dějin. Budu vybírat ty, o kterých si myslím,
že byly neprávem zapomenuty, nebo zastávaly myšlenky, na které
nebyla historie připravena.
Budu
vybírat většinou osobnosti českých dějin (je mi to bližší),
ale nebudu se limitovat jen na ně. Také budu uvádět většinou
osobnosti z moderních dějin, protože moderní dějiny nabízejí
mnoho křivd a ústrků na mnoha lidech. A také zde nalezneme mnoho
postav, na které by mocní raději zapomněli. Ale také se nechci
omezovat jen na moderní dějiny. Moje jediné kritérium je: Příběh
těchto postav je poznamenán historickou křivdou, nebo se na ně
zapomnělo a to ne zrovna jejich vinou.
A
prosím, nejsem erudovaný historik, nekamenujte mě, pokud najdete
něco špatně. Také přináším jen svůj názor na tyto
historické události, tak se asi mohu lišit v tom, jak vnímáte
určité historické události. Ale zase pokud se někde seknu v
letopočtu, opravit se to dá vždycky. Ale abych už začal.
Náš
první příběh je o generálovi české národnosti, který dosáhl
vysokých postů v armádě Rakousko-Uherska, ale na oplátku za to
byl zapomenut.
Rudolf
Králíček se narodil 19. ledna 1862 v Huštěnovicích (nynější
Zlínský kraj) do rodiny českého železničáře. Byl nejmladší
z 8 dětí a v sedmi letech osiřel. V roce 1880
vstupuje do kadetní školy v Košicích. Postupuje postupně
hodnostmi, až ho zastihne začátek první světové války jako
velitele 28. pěší divize v Lublani.
Bojuje
úspěšně na východní frontě, účastní se průlomu u Gorlice v
roce 1915, úspěšně bojuje po zahájení Brusilovovy ofenzívy v
roce 1916. Poté je hospitalizován na neznámou nemoc. Ne že by ji
lékaři v té době neznali, ale nejsou záznamy, o jakou nemoc se
jednalo.
Po
propuštění z nemocnice je převelen na italskou frontu, kde bojuje
v desáté a jedenácté bitvě na Soči. Když jsem se nořil do
historie první světové války, vždy mě mátly pojmy první bitva
na Sommě, třetí bitva na Soči… nikdy jsem si nedokázal
představit, jak se vlastně ty bitvy poznávají… jak se liší. I
když jsem pak poznal z historii více, vždy mě zaráží, jak to
bylo možné, že těm Italům nedošlo, že když prvních pět
útoků na stejném místě nevyšlo, tak ten šestý už musí
vyjít… no a tady nakonec Italové útočili 12krát. Důvody pro
to určitě byly důležité, ale těmi vás tady nebudu nudit,
soustředíme se jen na jeden příběh.
Po
průlomu a italském ústupu v říjnu roku 1917 se fronta zastavila
na řece Piavě. Zde také Králíček obsazuje se svou jednotkou
severní část ohybu řeky, kde zůstane až do června roku 1918.
Zde také dosahuje vrcholu své kariéry. Poté, co císař František
Josef I. zemřel, jeho nástupce princ Karel (nyní už císař
Karel) hledal vhodného kandidáta pro svůj generální štáb.
Viděl, v jak mizerném stavu je rakousko-uherské hospodářství,
takže válku nemůže už nikdy vyhrát. Ale nemohl s tím nic
udělat, pokud za něj rozhodovali němečtí spojenci a vysocí
generálové generálního štábu. Poté, co odvolal Conrada von
Hötzendorfa z funkce náčelníka generálního náčelníka štábu,
jako jeho nástupce byl zvažován i Králíček.
V
poslední ofenzivě Rakousko-Uherska v Itálii v červnu roku 1918
(Bitva na řece Piavě) se projevují Králíčkovy silné stránky,
odhodlanost a schopnost. Čelí důležitému úkolu, překročit
řeku Piavu, která vlivem silných dešťů zvýšila svoji hladinu
o několik desítek centimetrů. Poté musí překonat italskou
obranu a prolomit nepřátelskou linii. Proti němu na italské
straně stojí zvýšený pahorek, ze kterého mají Italové výborný
výhled. Králíčkovy rozkazy jsou takové: Počkat na konec
dělostřelecké přípravy, překročit řeku na člunech a
pontonových mostech a ztéci nepřátelské pozice. To vše za
denního světla, protože dělostřelci trvali na tom, že mohou
podporovat jednotky jen poté, co uvidí na své cíle. Ale Králíček
věděl, že bojiště bude stejně během pár hodin zahaleno dýmem,
proto své muže převezl na druhý břeh už v noci před bitvou.
Bohužel
jeho muži nedokázali v trvalé palbě děl a letadel daleko
postoupit, proto zůstali jen na úpatí pahorku. Po několika dnech
Císař Karel ofenzivu odvolal. To nikdo z vojáků nedokázal
pochopit, neboť zrovna umírali a krváceli na frontě, kde podle
nich stačilo jen poslat posily. Běžný voják si neuměl udělat
představu o tom, kolik mužů je denně ztraceno. Císař tedy
uvažoval o tom, že nemá smysl plýtvat dalšími prostředky v
nesmyslné ofenzivě a bude lepší dojednat mír.
Paradoxně
spojenci (Italové, Britové, Francouzi a Američané) tuto ofenzivu
nepovažovali za plýtvání lidskými silami, ale za znak, že
Rakušani ještě nejsou tak docela poraženi, ale naopak dokážou
ještě dávat silné rány. Přesunuli zde tedy další britské a
americké divize. Mezi spojenci bojovali i příslušníci
československých legií v Itálii. Po nařízeném konci ofenzivy
už Rakušané jen ustupovali.
Po
27. říjnu roku 1918 čekalo rakouské vojáky jen utrpení. Italové
zahájili ofenzivu a Rakušané museli ustupovat. Vojáci byli
podvyživení, nedostatečně zásobení střelivem, neměli tolik
děl, tolik letadel… v jednu chvíli dokonce v úseku, kde byla
Králíčkova divize, se ostatní divize okolo něj rozpadly a on sám
musel zahraňovat linii. Poté následovalo vyhlášení samostatného
československého státu a vojáci začali masově dezertovat.
Králíček opět onemocněl a na frontu se již nevrátil.
I
když s chatrným zdravím, po válce byl penzionován. Nově vzniklé
Československo o jeho služby nemělo zájem a jeho místo dostali
generálové, kteří sloužili v legiích. Nikdo už nechtěl v
armádě bývalé vojáky Rakousko-Uherska, i když sloužili
znamenitě. Nikdo neví, co se v té době honilo Králíčkovi
hlavou, ale můžu jen soudit, že byl vždy věrný císaři a o
legionářích si vždy myslel jen to nejhorší. Rudolf Králíček
zemřel zapomenutý (nenapsal žádné paměti) v roce 1946 v Českém
Těšíně.
Rakouský
velitelský zbor se většinou netěšil dobré pověsti. Mnozí
důstojníci byli neoblíbení, protože byli nedostatečně
iniciativní nebo dokonce neschopní. Ale Rudolf Králíček měl u
svých podřízených důstojníků i mužstva respekt, protože se o
ně dokázal postarat.
Rudolf
Králíček byl Čech, jenž sloužil císařpánovi s velikou
ochotou a oddaností. Nedovedl si představit, že by bojoval na
opačné straně a ti, co to dělali, byli v jeho očích zrádci.
Asi proto na něj nová legionářská historie zapomněla…
Konhi
Žádné komentáře:
Okomentovat